Stav povídky: Dokončena.
Velikost: 135 kB (HTML).
Prostředí seriálu: Stargate SG-1 a Stargate Atlantis
PROHLÁŠENÍ: Stargate SG-1 a Stargate Atlantis a postavy zde vystupující jsou majetkem Stargate (II) Productions, Showtime/Viacom, MGM/VA, Double Secret Productions a Gekko Productions a jsou chráněny patentem v USA. Tato povídka nemá v úmyslu porušit tato autorská práva, vznikla pouze pro pobavení a nebyla žádným způsobem honorována. Původní příběh, postavy a situace jsou vlastnictvím autora.

Postavy:

Lidé / Tok’rové - Odyseus:
Plukovník Samantha Carterová
Major Thomas Ramiez
Kapitán David Eliot / Lantash
Jennifer Haileyová
Lien Satterfieldová
Grogan
Doktorka Lamová
Anise / Freya

Lidé – Atlantis:
Plukovník John Sheppard
Doktorka Elizabeth Weirová
Doktor Radek Zelenka
Doktor Carson Beckett
Kapitán Laura Cadmenová
Teyla Emmagan
Doktorka Heightmeyerová

Aschenové:
Císař Oalarydy
Velitelka Danny

Ostatní:
Vala
A-Tommy
Vassar


Superbrána. Těsně před příletem ORI

    Tohle nebylo dobré. Vlastně už v okamžiku, kdy ztratila magnetické zámky na svém skafandru věděla, že bude zle. Stihla sice zapojit do jednoho z článků brány upravený krystal, ale nestihla do něj nahrát potřebná data. Tím pádem se superbránu nepodařilo zkratovat, podobně jako to před časem udělala Vala. To, co přišlo nebylo jenom děsivé. Bylo to ještě horší. Pohled na obří červí díru z jiné galaxie mohl být za jiných okolností úchvatný, ale ne teď. Nepočítaje fakt, že se bezmocně vznášela ve vesmíru a příchozí červí díra vydávala tolik energie, že nefungovala vysílačka, takže nemohla volat o pomoc na Odyseu. Ne, že by jí takhle blízko dokázali zaměřit. I kdyby jim k tomu předvoj Oriů dal šanci. Prostě si vybrali tu nejméně vhodnou dobu k příletu.
    Strhla se šílená vesmírná bitva, která byla dopředu rozhodnutá. Přes veškerou snahu, marnou snahu, se nepodařilo čtyři plavidla Oriů ani škrábnout. A to znamenalo ve výsledku jediné, porážku. S hrůzou sledovala jak se hattaky rozpadají na kusy po jediném zásahu. Jejich štíty neustály jediný přímý zásah Oriů. Pozemské X-304 si sice ve střetnutí vedly lépe, ale na výsledku to nic nezměnilo. Stále neschopná uvěřit tomu, že se Odysea rozpadá na kusy zírala do vesmíru plného trosek. Ten šok, že ona přežila zkázu spojené flotily přetrvával. Poslední lodě chvatně opouštěly bojiště, mezi nimi i Asgardský Biliskner, který musel patřit Vassarovi. Byla to jedna z posledních lodí a jedna z mála, vůbec schopných odletět. Bitva již byla prohraná. Oriové vstoupili do jejich galaxie a nebylo nic, co by je mohlo zastavit.
    Plukovník Samantha Carterová nebyla jediným divákem celého masakru. S podobně vyděšeným výrazem sledovala bojovou scenérii také Vala. Stála v prostorné kajutě na jedné ze čtyř válečných lodí Oriů, které sem přiletěli. Nakonec dospěla k závěru, že nejlepší způsob jak se vrátit domů, bude letět s Tominem a doufat v to nejlepší. V jednu chvíli se obávala, že to nejlepší skončí, protože tady čekaly pozemské a Jaffské lodě. Dost palebné síly ke zničení invazní flotily, čítající pouhé čtyři lodě. Akorát by jí nesměli vést převoři. Vytvářeli štíty, kterými klasické zbraně neprostoupili a jejich zbraně měli mimořádně ničivý účinek. Pouhá ironie osudu. Sotva bitva skončila a Vala mohla vidět trosky lodí začalo něco jiného. Rozšířily se jí oči, protože tohle mohla být jen jediná věc. Oriové nejspíš měli smysl pro humor, ale ona ho nesdílela. Mělo to přijít až za pár týdnů, ale začalo to teď. Musela zahodit myšlenky na zkázu a věnovat se jiné záležitosti. Ne, že by měla zrovna na výběr. Při porodních bolestech se špatně dívá z okna.
    Naproti tomu Sam sice netrpěla žádnými fyzickými problémy, ale zato měla úplně jiné. Všechno v jejím skafandru totiž vypadlo. Nejenom magnetické boty, ale veškerá elektronika. To že podpora života fungovala nezávisle, nebylo příliš velkou útěchou. Ještě světlo z baterií, ale tím to haslo. Počítač vysadil předtím než nahrála software do krystalu. Momentálně byl mrtvý a ona tím pádem ani nevěděla, kolik má ještě vzduchu, stejně jako nemohla ovládat manévrovací motory skafandru. Ne, bez ovládacího počítače. Těžko si mohla sundat rukavice a zkusit ho opravit. Ve vesmírném prostoru, hned vedle obří mega-brány těžko. Navíc se pomalu vzdalovala do prázdnoty vesmíru Kdyby fungovaly alespoň ty manévrovací trysky, tak by mohla přistát u brány a zemřít s vědomím, že něčeho dosáhla. Ovšem osud, nebo Oriové jí odmítali dopřát cokoliv z toho.
    „Sakra!“ zaklela dostatečně nahlas, protože poblíž stejně nebyl nikdo, kdo by jí slyšel. Začala usilovně přemýšlet. Alespoň jeden malý zážeh trysek by stačil. Těžko se v nulové gravitaci mohla odrazit a setrvačností plachtit potřebným směrem. Jenomže ovládání trysek bylo mrtvé. Povzdechla si. Chtěla zakřičet nad nespravedlností vesmíru, ale nakonec si uvědomovala, že mluvením jenom zbytečně spotřebovává kyslík. S kým by asi tak mluvila, když tu byla sama. Opuštěná.
    „Co teď?“ pomyslela si v duchu a začala přemýšlet nad situací věcně a čistě logicky. Přece nebyl důvod panikařit, nebo snad ano? „Nabízí se několik možností. Buď mi dojde kyslík za zhruba dvanáct hodin, nebo do mě narazí trosky jedné z lodí a nebo se tu někdo objeví a zachrání mě.“ Tím si jasně a věcně shrnula své možnosti. Položila klíčové otázky a začala na ně hledat odpovědi. Akorát postrádaly potřebný optimismus. „Takže, šance, že mi dojde kyslík je asi 75%. Potom se udusím a bude konec. Když do mě narazí některé z trosek lodí, což je méně pravděpodobné, neboť jsem dost blízko brány, tudíž bych řekla 25%. Skafandr není žádné brnění, takže nebude problém ho prorazit a potom umřu na následky masivní dekomprese. No a poslední možnost, že se tu někdo objeví je sice možná, ale ta loď, co tady Oriové zanechali, zničí každého, kdo by mě snad chtěl zachránit, takže 0%. Sečteno a podrženo. Za normálních okolností tady do dvanácti hodin umřu.“

    Je vždy zajímavé, jak samo zjištění nevyhnutelného konce dokáže pročistit člověku mysl. Sam vlastně ani nepociťovala strach. Na ten bude dost času později. Oriové byli dobře připravení a počítali se vším. Možná dokonce věděli, co je zde čeká. Vlastně si nejspíš ani nepřipouštěli porážku. Taky proč? Ovládali síly, které se rovnali silám povznesených Antiků. Antikové proti nim nemohli nic podniknout, aniž by neporušili své zásady o nevměšování. I kdyby šlo o jejich samotnou existenci. Pravda, ne všichni. Někteří jako Oma Dessala, nebo Orwin přeci jenom viděli dál. Jenomže příchod Ori do této galaxie znamenal konec Antiků. Alespoň tak to tvrdil Daniel.
    „Jak sakra mohou přihlížet své zkáze i zkáze celé galaxie? Dokázali to už při hrozbě Anubise a jeho snahy zničit vše živé. Jenomže tady půjde hlavně o jejich existenci. Tak proč sakra nic neudělají!“ Chtěla ta slova zakřičet do celého vesmíru a ne jen ve své mysli. Zhluboka se nadechla a dále už mlčela. Nic z toho co řekne, či udělá, nebude mít význam. Vlastně neměla ani hodinky. Nevěděla kolik času ještě má. Pokud vůbec měla plnou nádrž. Počítalo se, že bude venku maximálně deset minut. Tudíž nemusela mít vzduch na dvanáct hodin, ale třeba jen na hodinu.
    „Není všechno ztraceno,“ procitla po slovech, které přicházely jako by odevšad. Otevřela obtížně oči. V jednu chvíli si myslela, že snad musí jít o halucinace. Všechno kolem bylo podivně rozmazané, typické příznaky při nedostatku kyslíku. Kolem ní zářila bílá záře povzneseného. Potom nadešla tma. Konečně konec, byla poslední myšlenka, když upadla do milosrdného bezvědomí. Záře kolem ní zdánlivě pohasla, ale jen natolik, aby nebyla viditelná pro loď Ori. Uběhlo skoro dvacet hodin. Zavlnění prostoru dokazovalo přítomnost maskovaného plavidla. Během několika následujících minut transportní paprsek přenesl Samanthu Carterovou na jeho palubu. Povznesený se oddělil těsně předtím a vrátil se k ostatním. Splnil svůj úkol aniž by zbytečně zasahoval do událostí.


Maskovaný XAL-G303 poblíž Superbrány

    „Jestli nás uvidí, tak je s námi konec!“ rozčiloval se Ramiez, při pohledu na kolísající hodnoty maskovacího pole. „Takže s tím laskavě něco udělejte poručíku!“
    „Sám dobře víte, že tohle plavidlo je hybrid. Tím, že jsme do něj instalovali jiné technologie došlo k narušení funkce těch původních.“ Odtušila tázaná stoicky.
    „Tohle říkáte pořád!“
    „A taky je to sakra pravda!“ bránila se menší blondýnka naštvaně.
    „Tak dokážete to maskování udržet nebo ne!“ položil jasnou a věcnou otázku. „Máme jedinečnou šanci konečně získat ten generátor z Odysey. Jenomže se k němu musíme dostat!“
    „Potřebuju pár minut, abych synchronizovala vyrovnávací pole a tok energie. Potom bude naše maskování znovu plně funkční.“
    „To jsem chtěl slyšet,“ usmál se Ramiez vida, jak se jeho podřízená tváří naštvaně. Vlastně, ona se tvářila naštvaně v posledních letech skoro pořád. Na jedné straně jí to dávalo elán s kterým se vrhala do nových projektů a odmítala si přiznat porážku. XAL-G303 byl toho důkazem. Hybrid mezi pozemskou X-303, Goa’uldským Al-keshem a Aschenským Gunshipem byl vskutku slibným začátkem v jejich neutěšené situaci. X-303 byla to jediné co jim zbylo. Potom ten rozbitý Al-kesh, který našli a do toho všeho bylo třeba instalovat získanou Aschenskou technologii. Problém spočíval v tomu, že k jejich zařízení neměli manuál. Na můstek akorát vešel David Eliot.
    „Jak se má náš host Davide?“ zeptal se mladého kapitána zvědavě.
    „Myslím, že nebudete věřit, koho jsme právě zachránili,“ promluvil poněkud zaraženě.
    „Neříkejte, že někoho z SG-1?“ vzhlédl major s nadějí v hlase.
    „Trefa. Jako vždy pane!“ usmál se nad deduktivní schopností svého velitele.
    „Snad ne dokonce…,“ nedokončil větu, protože sám tomu nemohl uvěřit. Navštívili už celou řadu realit. Všude byli Oriové a nikde nebyla SG-1 naživu. Nyní konečně zachránili, alespoň někoho i když z jiné reality.
    „Ano pane. Je to ona.“
    „Tak moment kapitáne!“ zarazil se, když mu došel možný význam slov. „Je živá nebo mrtvá?“
    To ještě úplně nevím pane. Její skafandr zřejmě vyřadila nárazová vlna vyvolaná červí dírou. Nejspíš zkoušela vyřadit Superbránu, narušením jednoho z bloků.“
    „A?“
    „No, podle všeho jí došel kyslík, ale nevím, kdy přesně. Možná před pár minutami, možná před pár hodinami. Její životní projevy jsou tak nízké, že nevíme jestli je živá nebo mrtvá.“
    „Zatraceně!“
    „Anise je u ní a zkouší jí přivést zpátky, ale nevím jestli se jí to povede. Kdybychom měli Sarkofág, potom by to bylo jednodušší, ale máme omezené prostředky.“
    „Rozumím,“ přikývnul. „Udělejte co půjde. Potřebujeme jí, ať už je z jakéhokoliv vesmíru. Když už ne kvůli jejím znalostem tak…,“ ušklíbnul se kysele a záměrně větu nedokončil.
    „Ano pane.“ Eliot pochopil kam míří a nejenom on.
    „Vy ostatní se soustřeďte na práci!“ vyštěkl na své lidi. „Máme tu úkol. Ten naquadriový generátor nás konečně dostane pryč z téhle zatracené díry a spojíme se s našimi lidmi na Atlantis.“
    „Pokud tam ještě jsou,“ neodpustila si Haileyová poznamenat.
    „Už máte to maskování!“ zavrčel na ní Ramiez. Nepotřeboval další pochybnosti. Na rozdíl o ní, on věděl o zkáze Wraithů v Pegasu. Tedy pokud byly poslední informace od doktorky Weirové přesné.
    „Za minutku bude připravené.“
    „Dobrá. Sebereme ten generátor a padáme odsud!“
    „Asi nemá cenu připomínat, že transportní paprsek dokáže narušit maskování,“ poznamenala Haileyová potichu.
    „Potom doufám, že Grogan ukáže, jak dobrý je pilot.“ Na tohle už jen blondýnka pokrčila rameny. Nehodlala nijak shazovat Grogana, protože on byl jediný, kdo dokázal díky Asgardskému mikročipu tenhle krám skutečně řídit. Bohužel měla o jeho schopnostech jisté pochybnosti. Nahlas je ovšem nevyslovila. Nemohla. Byli přeci tým. Jeden z mála SG-týmů, který unikl Oriům a dostal se až sem. I když poněkud podivně poskládaný. Každý byl totiž z jiné reality. Na tom ale nezáleželo. Všichni prošli stejným výcvikem pod vedením SG-1 a lišili se pouze jejich zážitky po přidělení k SGC.
    „Jsme na dosah Odysey,“ zaznamenal major hlášení od někoho dalšího z můstku. „Teda toho co z ní zbylo,“ dodal dotyčný sardonicky.
    „A generátor?“
    „Máme ho zaměřený. Zdá se poškozený, ale stále funkční.“
    „Dobrá, přeneste ho na palubu!“
    „Máme ho.“
    „Snad bude použitelný,“ zamručel major.
    „Asi nás zachytili…,“ ozval se Grogan u kormidla XAL-G303. Loď Oriů totiž změnila kurz jejich směrem.
    „Tak padáme rychle pryč. Snad pro ně nebudeme příliš zajímavý cíl k pronásledování,“ kývnul na pilota úsečně.
    „Já jsem říkala, že ten transportní paprsek naruší naše maskování,“ bránila se Haileyová, ačkoliv jí nikdo nic nevyčítal. „Navíc s tím naquadriovým generátorem na palubě jsme jako maják. Tohle prostě nezamaskuju!“
    „Kolik času k bodu návratu?“
    „Asi minuta,“ obrátila se Sattherfieldová. Upřela na něj své mandlově hnědé oči, ale nebyla v nich ani stopa po strachu, který tam zpočátku vídával. Ne, pouze odevzdání a smíření s osudem. S takovými lidmi Ramiez musel pracovat. Problém byl v tom, že si nemohl zrovna vybírat. Nezůstali jim skoro žádní lidé, schopní pilotovat hybridní vesmírnou loď. Vlastně i Odysea, kterého marně zkoušeli už léta opravit, neměl skoro kdo pilotovat. Sám si na to rozhodně netroufal.
    „Stihneme to?“ zeptal se s klidem.
    „Nejspíš ano. Nevypadá to, že by nás zaměřili přesně,“ pokrčila Satterfieldová rameny.
    „Dobrá. Takže rychle pryč odsud!“


O několik hodin později

    „Vypadá to, že přichází k sobě…,“ zaslechla Sam známý, i když hodně vzdálený hlas. Všechno bylo strašně vzdálené, když to tak vzala. Nejspíš už musela být mrtvá, teda pokud se zrovna jako Daniel nepovznesla o čemž pochybovala. Na tohle byl specialista Daniel. Ovšem pokud nebyla, potom by…. Nedomyslela tu myšlenku do konce a aniž by se o to nějak snažila procitla. Procitla příliš rychle, protože se s ní svět zatočil a padala zpátky. Naštěstí se právě nacházela v pozici, ležící, takže nešlo o nijak dramatický pád, navíc zbržděný polštářem. Polštář ale bylo asi to jediné měkké pod ní. Matrace, byla rozhodně tvrdá jako kámen.
    „Vítejte zpátky mezi živými plukovníku,“ zamrkala, protože tohle byl jiný hlas, ženský hlas, který taktéž odněkud poznávala.
    „Kde.. to… jsem…,“ vydala ze sebe těžce.
    „Vítejte v našem zlém snu,“ odpověděla neznámá s patrným náznakem hořkosti, zklamání a kdo ví čeho všeho ještě.
    „Takže jsem přeci jenom mrtvá?“ ujistila se s nádechem černého humoru.
    „Nejste mrtvá. Moc k tomu nechybělo, ale nejste mrtvá,“ dostala odpověď.
    „Vy jste Anise…,“ zašeptala, protože si konečně podle vzhledu, mohla Tok’ru zařadit.
    „Ano. V tom máte pravdu,“ přisvědčila. „I když asi nebudu přesně ta Anise, kterou si pamatujete z naší spolupráce v SGC.“
    „Jak to?“
    „Tohle není na mě, abych Vám vysvětlila,“ zarazila příval otázek rázně. „Navíc jsem hodně unavená, tím jak jsem Vás dostávala z hranice smrti, zpátky mezi živé. Stálo mě to hodně sil.“
    „Víte, alespoň co se stalo s ostatními?“
    „Eliot se tím zabýval mnohem podrobněji,“ odpověděla, vidouce zmatek v její tváři.
    „Eliot je přeci…,“
    „Stačí!“ utnula neutuchávající příval otázek. „Všechno Vám vysvětlí sám.“ Ujistila se, že leží a je pečlivě přikrytá než opustila svou ošetřovnu. I když místo bylo stěží možné nazývat ošetřovnou. Alespoň bylo na rozdíl od jiných obytných částí čisté. Na tom jak ona, tak Freya trvala. Odhrnula závěs zakrývající vstup dovnitř. Eliota nemusela dlouho hledat. Stál na konci chodby a čekal. Sice mohl stát za dveřmi, kdyby potřebovala pomoc, ale byl příliš slušně vychovaný. Nakonec Lantash nedopadl tak hrozně. David Eliot byl velice inteligentní a tolerantní mladý muž. Navíc, ani jeden z nich neměl moc na výběr. Lantash čekal na hostitele a Eliot byl zrovna v tu chvíli poblíž, těžce zraněn. Kývla na něj. Ani se na nic neptal a vyrazil chodbou směrem na ošetřovnu.
    „Vidím, že už jste přišla k sobě,“ začal sotva si přisednul k Sam. „Málem jsme Vás úplně ztratili.“
    „Ale jak to? Přeci ten virus…,“ nechápala Sam, jak může být ještě naživu, když ho viděla zemřít.
    „Ne, nevstal jsem z mrtvých,“ usmál se lehce.
    „Co je tohle za místo?“ zajímala se, protože stěny jeskyně si nemohla s ničím splést.
    „Tohle je opuštěná planeta v síti hvězdných Bran. Zapadlé místo, kam se hrstka lidí ze Země a několika dalších, ukryla před ORI,“ povzdechl si posmutněle.
    „Vždyť sotva přišli…,“ zarazila se Sam. „Jak dlouho jsem byla mimo?“
    „Asi den.“
    „Za tak dlouho přeci nemohli…,“
    „Ne, nezvládli to za den. Ovšem moc dlouho jim ovládnout celou galaxii netrvalo. Zničili Zemi a všechny světy si podrobili během několika měsíců. Většinou se moc neptali a při prvním sebemenším náznaku nesouhlasu spálili celou planetu na kusy.“
    „A kde teda jsem?“
    „Ani tak ne kde, jako spíš kdy.“
    „Cože?“
    „Jsme v budoucnosti. Asi deset let. Nikdo už neví přesně. Stejně jako netuším v jaké budoucnosti.“
    „Panebože…,“ vydechla šokovaně.
    „Díky té Aschenské technologii se nám daří dělat skoky v čase zpátky do různých kvantových realit a hledáme, jestli se někomu nepodařilo porazit ORI.“
    „Aschenská technologie?“
    „Aschensko-Asgardská, abych byl přesný.“ Nadechl se a začal vyprávět: „podařilo se nám pouhou náhodou zjistit, jak se dostat do jiné reality, blízké té naší v určitém čase. Byla to zrovna realita v níž zvítězili replikátoři a ovládli celou galaxii. Thor nám pomohl provést úpravy na tom zařízení, ale moc toho nestihnul, než byla i jeho loď replikátory pohlcená. Chtěli jsme ho vzít sebou, ale nedostal se z Daniela Jacksona včas.“
    „Vy jste se zkoušeli spojit s Ascheny?“ nevěřila vlastním uším. Vždyť je chtěli zničit, aby mohli později v budoucnosti, zcela nenásilně převzít Zemi.
    „Já vím, jak to zní hrozně, ale situace byla opravdu dost kritická. Šance, že nás zničí biologickou zbraní, byla oproti zničení Ori, celkem zanedbatelná.“
    „Podle toho co slyším, jste nejspíš neuspěli.“
    „Většinu toho znám jenom z Groganova vyprávění.“
    „On je tady taky?“
    „Ano. Haileyová a Satterfieldová taky.“
    „Pokračujte!“ vybídla ho dál, přestože to celé znělo hrozně nepravděpodobně. Jenomže ona před několika měsíci stála v jedné místnosti v které bylo celkem patnáct dalších žen se jménem Samantha Carterová. Tudíž o existenci různých realit a kvantových vesmírů nepochybovala.
    „Moc toho není. Aschenové zkoušeli vyvinout bio-zbraň proti Převorům. Společně s SG-1 pracovali také na technologii, která by mohla být účinná v boji proti ORI. Asi nevíš, že na jejich lodích jsou Převoři, kteří fungují jako obrovský zdroj energie pro jejich štíty. Což je jeden z důvodů proč jim naše zbraně nikdy neublížili. Ovšem my jsme už zjistili jakým způsobem narušit psionické schopnosti Převorů.“
    „Ano, na něco podobného jsme přišli taky.“
    „Problém byl v tom, že jsme neměli čas, vytvořit nějakou skutečně účinnou PSI rušičku. Aschenové to mohli dokázat a proto SG-1 s Odyseou vyrazili na Aschenii.“
    „Asi to nedopadlo moc dobře, že?“
    „Ne. Oriové jako by snad o tom věděli. Přišli dřív než byla zbraň hotová. Zničili Ascheny. Vymazali z vesmíru jejich flotilu a jejich domovský svět obrátili v popel. Ani SG-1 jim neutekla. Zkoušeli uniknout s několika Aschenskými vědci bránou, ale nestihli to. Podle všeho Vás zabili těsně předtím, než jste prošla bránou. Grogan Vás sice odtáhnul na druhou stranu, ale nemohl nic udělat.“ Eliotova tvář při vyprávění byla jako kámen. Viděl už příliš mnoho podobných událostí.
    „Aha…,“ hlesla Sam po notné chvilce ticha. Dozvědět se o tom jak zemřete v jiné alternativní linii bylo velmi znepokojivé.
    „Myslím, že si to vyčítá ještě dnes, i když to je přes osm let zpátky,“ doplnil. „Nikdy už nebyl jako dřív. Nikdo už nebyl jako dřív.“
    „Takže Ori nakonec obsadili celou Galaxii?“
    „A zničili povznesené Antiky. Ano, nic nezastavilo jejich postup. Žádná zázračná zbraň která by je ohrozila, žádný Merlin, nic. Jakmile pronikli do naší Galaxie první čtyři lodě, tak je následovaly další a další. Zničili všechny kdo se jim postavil na odpor. Zemi jako jednu z prvních,“ přidal pro upřesnění.
    „Kolik lidí vlastně přežilo?“
    „Jenom posádka Odysey. Asi dvě stě lidí,“ odtušil. „Ori bez problémů našli všechny naše základny mimo zemi a zničili je taky. Nikdo nepřežil. Nikdo neví odkud znali jejich pozici, ale vypadá to, jako měli dar jasnozřivosti.“
    „Tak proč nezničili ještě vás?“
    „Nejsme víc než dotěrný hmyz, po kterém se nemají potřebu ohánět,“ pokrčil stoicky rameny. „Dokud je neštípneme, tak si nás nevšímají. Navíc, co by dělali na téhle zapadlé planetě.“
    „Můžete mě vrátit zpátky?“
    „Aby Vás zabili ORI?“ reagoval proti-otázkou.
    „To není úplně jisté!“
    „Ale ano je,“ odtušil shovívavě. Sám uvažoval v prvních dnech podobně. „Máme zaznamenanou Vaší realitu v naší databázi. Můžeme se tam kdykoliv vrátit. Přesně v okamžiku, kdy jsme ji opustili.“
    „V tom případě se potřebuji dostat zpátky a varovat Zemi, aby věděli o plánech ORI,“ už, už se chtěla zvednout, když zjistila, že má na sobě jen spodní prádlo a vojenské tílko. No ovšem, vždyť na sobě měla skafandr.
    „Ta loď ORI co zůstala u Brány nás zpozorovala a šla po nás. Unikli jsme jí o pouhé vteřiny. Pokud se tam vrátíme, zničí nás!“ zarazil jí hned v úvodu a jemně zatlačil zpátky. „Navíc Váš skafandr nemá vzduch a my nemáme jak ho znovu naplnit. I kdyby ho Anise nepoškodila, když se Vás snažila dostat ven. Stejně jako, kdo by Vás zachránil, když nikdo ten masakr nepřežil.“
    „Musím je varovat!“ trvala na svém.
    „To my všichni. Jenom musíme najít způsob, jak vyřadit lodě ORI. Jakmile na něj přijdeme, potom se můžeme vrátit a nakopat jim zadek v každé realitě, kde budeme moci.“ Poslední slova Eliot nenávistně odděloval od sebe. Zatnul ruku v pěst až mu na čele mu naběhla žíla.
    „Dobrá,“ souhlasila, protože stejně neměla moc na vybranou. „Když mi seženete něco na sebe, tak vám s tím pomůžu.“ Raději se neptala na podrobnosti, protože všechno kolem vypadalo opravdu jak ze zlého snu.
    „Pokusím se.“

    O pár hodin později už Sam následovala Eliota směrem k lodi. Vlastně to nebylo úplně přesné, jelikož přenechal slovo svému symbiontovi a tím vyvolal ještě více otázek. Jako třeba, kde sebral ty věci co jí přinesl na oblečení. Tady už Eliot nemohl situaci plně unést a proto Lantashovi nechal volné pole působnosti. Tok’ra celkem vyrovnaně přiznal, že je kradené. Díky tomu, že Ori ovládli celou galaxii, neexistovalo pro ně žádné bezpečné útočiště, kromě zdejších jeskyní. Tudíž museli potají na zapadlých planetách, kde přijali origin, krást jídlo, šaty a spoustu dalších věcí. Důležité bylo nenechat se chytit a taky nevzbudit příliš mnoho podezření. Sam se otřásla při pomyšlení, jak hluboko tihle lidé klesli. Lantash jí ukázal celou jejich základnu v rozsáhlém jeskynním systému, chráněném maskovacím polem. Záhy pochopila, jak špatně na tom opravdu jsou. Byli zcela bez zásob odkázaní jen na loupežné výpravy do okolních světů, jako jedinou možnost zachovat si svojí smutnou existenci. Někteří se nevrátili a skončili upáleni na hranici. Daniel o tom vyprávěl při prvním kontaktu s ORI ke byl s Valou. Každý kdo nesouhlasil s učením ORI, byl jednoduše upálen na hranici.
    Hodně lidí poznávala, protože byli z SGC a posádky Odysey. Přes všechnu Lantashovu snahu, vylíčit budoucnost co nejméně černou, viděla v očích těch lidí beznaděj a odevzdanost. Živořili tady na mrtvém kusu skály, kde je nikdo nehledal a jenom zarputilost, přijmout falešné učení ORI, je nutilo pokračovat dál. Pár z nich nakonec přeběhlo během těch let k nepříteli, ale ty by šlo spočítat na prstech jedné ruky. Přeci jenom upírali oči směrem k možné záchraně.
    „Za těch deset let jsme zkoušeli najít členy SG-1 v jiných realitách. Bohužel celkem bezvýsledně,“ vyprávěl Tok’ra, když procházeli jeskyněmi.
     „Kolik lidí tady vlastně žije?“ přešla rychle k jinému tématu. Skutečnost, že z ní dělají spasitele jí nepřišla příliš příjemná.
    „Ve zdejších jeskyních žije asi devadesát lidí,“ odpověděl okamžitě. „Máme tu zásobárnu a poslední dobou se nám dařilo nasbírat dost zásob. Alespoň na několik následujících měsíců. Ovšem získávat nové zásoby je stále víc a víc náročnější. Venku je skoro deset týmů, které zkoumají terén a situaci.“
    „A kde je ta loď, kterou jsme přiletěli?“
    „Ta je ve skalní rozsedlině. Krytá maskovacím polem.“
    „Mohu ji vidět?“
    „Nevím jestli si již dost silná na tak náročný sestup Samatho,“ věnoval jí Lantash starostlivý pohled.
    „Pokud nebudu muset šplhat po skalách, tak to zvládnu,“ opáčila pevně. Alespoň doufala.
    „Dolů vede úzká cesta, ale spíš se bojím, abys vydržela cestu nahoru. Je to dost náročné,“ věnoval Sam tázavý pohled pokračuje dál: „Naše loď je tam dobře ukrytá před zvědavými pohledy a maskování ji dává ještě více na neodhalitelnosti.“
    „Chápu. Kudy?“
    „Následuj mě.“ Kývnul na souhlas a vyrazil jako první na cestu. „Posádka lodi tam v podstatě bydlí, takže určitě uvidíš známé tváře. Vytvořili si tam vlastní doupě.“
    „Budu se těšit,“ odtušila suše. Při pohledu na strmý sráz jenom polknula. Lantash opravdu nepřeháněl. Pokud by nevěděl kudy, potom by určitě nenašla cestu dolů.
    Sestup zabral přes hodinu, ačkoliv si myslela, že klesali mnohem déle. Eliot měl na rozdíl od ní hodinky. Jak sám řekl, nesouhlasil by z cestou dolů, kdyby si myslel, že to nestihnou do setmění. Cesta trvala přeci jenom déle a když sestupovali na dno prolákliny začalo se stmívat. Po lodi nebylo ani památky, dokud neušli dalších padesát kroků a nevstoupili do zóny maskování. Teprve potom se před Sam objevilo poněkud kreativní plavidlo, které si plně zasloužilo označení hybrid. Poznávala jisté prvky z X-303, Al-keshe, plus řadu dalších, podivných úprav. Nikde nikdo nečekal, ale Eliot neomylně zamířil ke vchodu do jeskyně po pravé straně. Nutno podotknout, že od levého a pravého kraje dělilo loď sotva deset metrů

    „Vítejte v našem doupěti!“ zahalekal Grogan, sotva zahlédl dvojici příchozích. Těšil se na tohle setkání a dost na Eliota naléhal, aby Sam přivedl co nejdříve sem dolů. Sice se trochu dostal do konfliktu s jeho symbiontem, ale nakonec si zjevně i Lantash nechal říct.
    „Doupě?“ zeptala se Sam tázavě.
    „Tenhle nápad dostala Hailyeová,“ pokrčil rozpačitě rameny. „Jakmile dostane nějaký nápad, tak ho hned musí realizovat.“
    „Zjistila totiž pomocí senzorů, že jsou zde jeskyně,“ doplnil Grogan vedouce je dovnitř. „Plné vody, což vyřešilo problém zásobovaní horní základny vodou.“
    „Navíc jsou zde krápníkové útvary vydávající světlo, takže je tam i vidět. Je to velice idylické. Kdybych jí neznal, řekl bych, že to celé udělala jenom kvůli tomu,“ přidal Eliot.
    „U ní jeden nikdy neví,“ přihodil znovu Grogan dodávaje už mnohem tišeji. „Myslíme si, že jí přeskočilo, ale raději před ní mlčíme.“
    „Od jisté doby není co bývala,“ připustil Eliot. „Nejspíš i na ní dolehla ta beznaděj a bezmoc, kterou pociťujeme při našich výpravách.“
    „Co přesně hledáte?“
    „Máme určitý plán!“ zazněl nový hlas v jeskyni. Vstříc jim přicházel hřmotný chlapík v něčem co nejspíš bylo zbytkem uniformy SGC. „Vítejte plukovníku Carterová. Jsem major Thomas Ramiez.“
    „Jaký přesně plán?“ zajímala se Sam poté co si s ním potřásla rukou.
    „Chceme zprovoznit Odysea.“
    „On je ještě celý?“
    „Z větší části přežil havárii, ale chyběly nám díly na opravu. Hlavně naquadriový generátor. Bez něj se loď nepohne.“
    „Aha.“
    „Našli jsem ho v troskách Vašeho Odysea,“ doplnil rychle. „Zůstal poměrně zachovalý, na rozdíl od zbytku lodi.“
    „Proč jste zachránili mě? Stačilo Vám přeci vzít ten generátor a….,“
    „Bylo to nezbytné!“ zarazil Ramiez námitku v polovině. „Zůstalo nás poměrně málo z původní posádky. Skoro všichni ve strojovně a na můstku zahynuli při nouzovém přistání.“
    „Aha. To je mi líto.“
    „Zkoušeli jsme vyzvednou naše lidi ze základny gama a beta, jenomže pokaždé nás ORI předběhli. Jako by věděli, že tam poletíme. Podařilo se nám nabrat přes sto lidí z obou základen a skoro sto lidí zahynulo při havárii. Většinou šlo o členy posádky.“
    „Říkáte, že o vás ORI pokaždé věděli?“
    „Sotva jsme začali transportovat personál na palubu, objevila se jejich loď a u gamy jsme tam zůstali o chvilinku déle, což nás později stálo naquadriový generátor. Neexplodoval, ale zabil všechny ve strojovně a dál už se loď zřítila na zapadlé planetě.“
    „To venku je Odyseus?“
    „Ne. Odyseus je na planetě bez brány. Naštěstí se nám podařilo postavit XAL-G303 a přesunout se sem. Tahle planeta má hlavně bránu a z ní provádíme naše průzkumné operace.“
    „Jednoduše řečeno, berete si co potřebujete na úkor jiných,“ odtušila suše.
    „Země je pryč plukovníku!“ vrhnul po blondýnce ostrý pohled. „Lidstvo v podstatě neexistuje. My tady jsme jediní lidé ze Země, kteří jsou ještě naživu. Sotva sto padesát. Z šesti miliard. Dovedete si to představit?“
    „Ne, asi ne,“ připustila, když ji postavil před číselné vyjádření.
    „Věřte mi. ORI zakrátko zničí i Váš vesmír, Vaší Zemi a není nic čím bychom tomu zabránili. Viděla jsem to už mnohokrát.“
    „Kvantová fyzika hovoří o nekonečném množství vesmírů. Určitě existuje vesmír, kde lidé triumfovali nad ORI a klidně to může být ten můj, pokud v něm zrovna budu.“
    „Nebo naopak,“ přišla posměšná poznámka a všichni se otočili. Přicházela, žena menší postavy se špinavými blond vlasy, oblečená v něčem, co kdysi mohlo být uniformou SGC. Podobně jako u ostatních. Akorát tomu něco chybělo. Symbol SG-13 měla vytetovaný na pravém rameni.
    „Co prosím?“
    „Může to být klidně naopak. Pokud tam nebudete, potom se někdo pokoušet po méně vědeckých vysvětlení a podaří se jim najít Antickou technologii, která ORI porazí,“ dodala již věcně. Grogan s Eliotem a Ramiezem na sebe útrpně pohlédli. Nebylo radno se s Haileyovou dávat do podobné diskuse.
    „Možná, ale…“
    „Jedna věc se evidentně nezmění!“ přerušila ji dřív než mohla cokoliv namítnout. „Stále bude existovat vesmír ve kterém si Samatha Carterová bude myslet, že má pravdu.“ V samotných slovech byl patrný sarkasmus.
    „Pokud mě necháte domluvit…,“ začala Sam trpělivě, ale celkem bez šance.
    „Tak mě budete zkoušet přesvědčit o tom, že máte pravdu!“ doplnila pohrdavě. „Věřte, že nemáte. Provedla jsem veškerá možná měření při všech misích. Porovnala jsem data s teoriemi kvantové fyziky. Té kvantové fyziky, která je známá i Vám. Nepočítaje další poznatky o nichž nemáte ani tušení. Ovšem, abych to shrnula. ORI svou samotnou přítomností pokřivili naši realitu v této Galaxii. Alespoň v tom nekonečnu realit, kdy náš vesmír nebyl zničen Anubisem.“
    „Pokřivili realitu v celé Galaxii? To je nemožné!“ bránila se nad takovou šílenou teorii. Uvědomila si, proč asi všichni říkají o Haileyové, že musí být šílená. Žádný solidní vědec, by nevypustil z úst takový nesmysl.
    „Jednoduše si přizpůsobili reality, aby vyhovovali jejich potřebám.“
    „A jak toho dosáhli?“
    „Porazili povznesené Antiky. Tím došlo k narušení rovnováhy a rázem přestala existovat omezení a pravidla, která by svazovala jejich skutečnou moc. Sice jen v této Galaxii, ale i přesto. Přepsali, nebo chcete-li zúžili počet realit v naší Galaxii na tolik v kolika zvítězili.“
    „Myslím, že kvantové fyziky už bylo dost a je čas k večeři,“ přerušila právě příchozí Satterfieldová rozpravu na vysoké úrovni.
    „Ano večeře!“ chopil se major okamžitě nabízené šance, ukončit tyhle Haileyové bláboly. Problém byl v tom, co když má skutečně pravdu. Spousta věcí by se tím vysvětlila. Ne, znělo to příliš šíleně.
    „Pojďme,“ vybídnul Sam Lantash, který znovu převzal kontrolu nad Eliotem a tvářil se nezvykle ostražitě. Nechtěl, aby viděla výpočty Haileyové. Na rozdíl od ostatních, on si byl jist, že ztrácí soudnost. Nemohl jí pomoci, protože ho nenechala, aby jí pomohl.

    Jídlo rozhodně nebylo nijak kvalitní. Sušené maso, sotva stravitelné a navíc ho nebylo příliš mnoho. Kousky sušeného ovce jako dezert, sotva nasytilo prázdné žaludky. Jenomže přídělový systém umožnil zdejší komunitě přežít celé roky. Jediné pozitivum zde skýtala přítomnost jeskynních jezer. Jeskyněmi protékala podzemní voda, ačkoliv na povrchu planety nebyly nikde žádné řeky. Problém byl v tom, že voda byla přeci jenom studená. Samantha Carterová ze sebe spláchla prach z cesty, ale bylo jí v kalhotách a tílku docela zima.
    „Promiňte plukovníku,“ obrátila se a viděla že za ní stojí Grogan. Pohyboval se tak tiše, že ho neslyšela přicházet. Nebo spíš přes zimou cvakající zuby nevnímala nic dalšího.
    „Ano?“
    „Tohle je pro Vás.“ Podával Sam čistou bundu se symbolem SG-1.
    „Díky,“ převzala jí od něj a ihned si ji oblékla.
    „Stejně byla Vaše. Teda patřila jiné Samantě Carterové, ale tady je to celkem jedno,“ dodal s povzdechem.
    „Stejně děkuji Grogane,“ přijala vděčně bundu zkoušeje nemyslet na to komu patřila.
    „Není zač. Slíbil jsem to sám sobě,“ opáčil nezvykle vážně.
    „Opravdu?“ zeptala se, ale on už zmizel v přítmí.
    „Nechte ho jít!“ promluvila Sattherfieldová, která se zrovna objevila za jejími zády. „Za chvíli bude zase v pohodě.“
    „To kvůli té druhé Samantě Carterové?“
    „Ano,“ přisvědčila přicházeje blíž. „Byli tak blízko a přesto všechno skončilo tragicky. Kdykoliv může chodí k jejím hrobu.“
    „Víte na čem pracovali?“ přenesla Sam raději hovor jiným směrem. Pomyšlení, že tu někde je pochovaná. bylo víc než děsivé.
    „Jen částečně. Víc o tom ví Jenny, ale ta stále jenom omílá své kvantové teorie a myslí si, že je zcela při smyslech.“
    „Jak dlouho už je Haileyová v tomhle stavu?“
    „Posledních pár let,“ pokrčila nad tím lhostejně rameny. „Alespoň tehdy začala s tou teorií. Od té doby je tím doslova posedlá. Nejsem odborníkem v kvantové fyzice, ale zahrávat si s nekonečným množstvím výsledků může člověku vlézt na mozek. V jejím případě určitě.“
    „Nikde jsem neviděla žádnou techniku, žádný počítač na kterém by mohla pracovat.“
    „Všechno je na lodi,“ mávla nedbale rukou směrem za jezero. „Máme poměrně výkonný počítač s několika prvky asgardské a aschenské technologie. Jenny u něj tráví poměrně hodně času. Optimalizuje systémy a každou volnou chvíli věnuje svým výpočtům.“
    „A co naquadriový generátor?“
    „Dívala jsem se na něj. Podle mě půjde opravit. Na Odyseovy máme nějaké náhradní díly.“
    „Kdy poletíme?“
    „Hned jak se rozední. Asi za šest hodin.“
    „Fajn.“
    „Měla by jste se trochu prospat,“ navrhla obratem.
    „Pokud budu mít kde tak proč ne,“ pokrčila rameny. Po dlouhé sestupu se cítila unavená.
    „Asi víte, že máme nedostatek všeho, takže se často musíme uskromnit s tím co máme.“
    „Ano, Lantash mi o tom říkal.“
    „Pojďte, mám sice jenom jednu přikrývku, ale obě se pod ní vejdeme,“ navrhla načež jí věnovala zkoumavý pohled. „Teda pokud nemluvíte ze spaní své teorie jako Haileyová.“
    „Doufám, že ne,“ odtušila suše. Nějak jí ta nabídka zaskočila, že nedokázala říci ne.
    „Pojďte, máme před sebou dlouho cestu,“ bez váhání vzala Sam za ruku a vedla ji do obytné části. Teda pokud se nocležiště dalo nazývat obytnou částí. Šlo o vyvýšenou skalní římsu, akorát tak velkou, aby se na ní vešli dva lidé. Skála byla vypodložená měkkou hlínou a štěrkem. Přes to přehozená plachta a nad tím pečlivě složená, ale vypelichaná deka. „Voda občas stoupne, takže je lepší být co nejvýš,“ vysvětlovala Satterfieldová, když viděla její rozpaky.
    „Aha,“ hlesla Sam a v duchu si přála, aby tenhle zlý sen skončil. Co by jí chybělo, kdyby se ke všem těm svým mrtvým protějškům připojila? Nejspíš by nemusela tohle všechno snášet. Napomenula se za takové myšlenky. Dokud je naživu, udělá všechno, aby zachránila svou realitu. Což znamená, přenést se přes všechno nepohodlí. Navíc už dlouho nekempovala venku. S pozitivním náhledem se zachumlala vedle Lien do deky a musela uznat, že to není tak hrozné, jak to na první pohled vypadá.

    Samantha Carterová usnula jako když jí do vody hodil. Nemohla tušit, že Haileyová nainstalovala nad obytný sektor rezonátor spánkových REM vln. Díky tomu neměli problém se spaním. Haileyová spala velice málo a skoro jako by ani nepotřebovala spánek. Dvě, tři hodiny denně pro ní bylo víc dost, což nebylo normální. Z toho důvodu měla Satterfieldová jejich vyhlídkovou lóži po většinu času sama pro sebe. Sam se zdál mimořádně zvláštní sen. Teda pokud šlo o sen. Ocitla se totiž v obrovském jeskynním komplexu. Všude byla tma, kromě oslňujícího světla vycházejícího z dálky. Všude kolem vládla naprostá temnota, takže si neviděla ani pod nohy. Jestli stála na pevné zemi či nikoliv se nedalo poznat. Opatrně, krůček po krůčku vyrazila za světlem. Po delší chůzi, kdy opatrně kladla nohu před nohu, hledaje, zda má před sebou pevnou zem, zahodila opatrnost a vydala se svižným krokem kupředu. Pokud je to jenom sen, potom se jí nemůže nic stát. Konečně dorazila do míst, kde bylo přeci jenom víc vidět. Světlo bylo mnohem blíže a prořízlo temnotu na přijatelné přítmí. Bylo už patrné zábradlí a za ním hluboká propast. Za propastí potom zářivá budova. Styl vypadal velice zvláštně a působil takovým staro-novým stylem. Sam nemohla od něj odvrátit oči fascinována barevnou mozaikou.
    „Úžasné, že?“ vytrhnul ji najednou hlas přicházející zprava. Neslyšela nikoho přicházet, přesto vedle ní stál cizinec, oblečený celý v šedém s šedým pláštěm. Vypadal celkem lidsky, ale něco na něm jasně říkalo, že není člověk. Když mlčela pokračoval dál: „Mnozí zde stáli a dívali se na krásu Věčnosti po celá staletí než se skutečně vynadívali. Promrhali své životy jenom tím pohledem.“
    „Kdo jste?“ vyhrkla Sam konečně otázku.
    „Na tuhle otázku nyní neexistuje přesná odpověď. Ještě nedávno jsem byl něčím, čím nyní nejsem a nikdy jsem nechtěl být,“ odtušil s povzdechem. „Donedávna bylo všechno úplně jinak. Já jsem byl jenom A-Tommy, strážce Věčnosti. Nyní ve všem tom chaosu si kladu za otázku, kdo vlastně jsem.“
    „Tohle je Věčnost?“ rozhlédla se kolem sebe zamračeně.
    „Jméno našeho sídla,“ odtušil s úsměvem. „Věřte mi, kdysi bylo mnohem impozantnější, i když nezářilo jako nyní. Je v něm soustředěna veliká moc strážců. Právě proto Věčnost tolik září.“
    „To je sice moc pěkné, ale co s tím mám společného já?“ přešla podezřívavě k hlavnímu tématu.
    „Rovnováha sil ve vesmíru je narušena,“ začal vážně. „Smrt našeho velikého mistra a Vrchního správce věčnosti, zaskočila nás strážce, zcela nepřipravené. Jeho moc nezmizela, ale strážci ztratili vedení a díky tomu jsou naše stávající operace, proti silám chaosu, nekoordinované. Máme tu moc jim zatrhnout tipec. Akorát zde není, nikdo kdo by tu moc usměrnil. V takovém případě vznikají podobné paradoxy a nerovnováhy ve struktuře vesmíru.“
    „Má to něco společného s tím co říkala Haileyová?“ zeptala se důrazně.
    „Nepochopila mě úplně. Snažila se dát si vše do patřičných souvislostí a zkoušela vypočítat poměry mezi vesmíry, což je nemožné. Přesněji, pro vás, nemožné. Ani já bych nejspíš nedokázal provést, tak složité výpočty.“
    „Takže to Vy jste jí řekl…,“
    „Ne úplně!“ zarazil námitky. „Pouze naznačil, ve snu. Bohužel jsem nedokázal předpokládat její reakce. Lidé jsou příliš nevypočitatelní a ona obzvlášť.“
    „Vyhýbáte se odpovědi!“
    „Pravdou je, že v této oblasti kvantových realit mají naši protivníci zcela navrch. Ve všech realitách dominovali ORI a postupně se to šíří. Postupně získávají navrch i v jiných oblastech, jelikož strážci nedovednou po pádu našeho mistra dostatečně účinně reagovat a zabránit jim v narušování rovnováhy.“ Povzdechl si a zavrtěl rozčarovaně hlavou. „Jakmile zcela zvrátí rovnováhu, potom budou existovat pouze určité reality a ne nekonečné množství realit. Tyto určité reality pak budou moci velice snadno kontrolovat a tím pádem zcela zvrátí rovnováhu, ve svůj prospěch. Strážci budou poraženi a Věčnost přestane existovat. Všude zavládne chaos. Nebo naopak, pokud je strážci porazí, zavládne absolutní řád. Problém je v tom, že ani jedno není vůbec dobré.“
    „Moment!“ zkoušela Sam neztratit se v té záplavě. „Na čí straně stojíte Vy?“
    „Jsem jedním ze strážců. Jeden z mála, který neztratil víru v rovnováhu. Bohužel stojím sám a má moc je značně omezená. Veškerou svou moc směřuji do jedné konkrétní reality, která tvoří klíčový štěpný bod celého konfliktu. Můj mistr, předtím než ho zabili, stihnul rozehrát partii a v této linii má své hráče. Obrazně řečeno,“ dodal, aby nepochopila jeho slova špatně. „Jsou to lidé, jako Vy, kteří mohou tohle všechno rozhodnout a naplnit proroctví.“
    „Proroctví?“
    „Tím se teď nezabývejte,“ mávnul nad tím rukou. Nehodlal rozebírat proroctví o dítěti rovnováhy, protože nechtěl, aby ještě někdo další, začal klást nebezpečné otázky. „Problém spíš spočívá v tom, jestli se váš plán vůbec povede.“
    „Co tím myslíte?“
    „Pokud opravíte Odysea a budete schopni vzlétnout, nedostanete se ani na orbitu než tu budou ORI,“ usmál se kysele. „Plně ovládají všechny reality a vědí, co se stane a nestane.“
    „Tak proč ještě nezasáhli? Pokud vědí všechno, potom musí vědět, co chystáme a není přeci problém zničit celé tohle místo a nás všechny s ním…
    „Nepleťte si mohou a musí!“ zarazil Sam než dokončila větu. „Díky tomu aschenskému zařízení nedokáží přesně určit vaše úmysly. V jedné realitě jsou lidé z jiných realit jako Vy. Nemohou tím pádem znát Vaše úmysly. Pouze těch co jsou z této reality. Ti pro ně jsou jako maják. Nezasáhnou dokud neuděláte něco, co by je přímo ohrozilo. Potom budou vše vědět a teprve v tom okamžiku zasáhnou. Víc tady udělat nemohu. Nebo si myslíte, že tihle lidé získali jen tak zařízení, které jim umožňuje vstupovat do jiných realit?“
    „Cože?“ zpozorněla při poslední větě. „Chcete říct….“
    „Jak říkám. Mé možnosti jsou zde velice omezené, ale cítím, že zde se nachází jeden z mnoha štěpných bodů,“ pokračoval A-Tommy naléhavě. „Pokud se vám podaří opustit tuto Galaxii a odletět do Pegasu, potom dokážu zvrátit celý průběh a vše bude jak má být. V určitých realitách zvítězí ORI, v určitých zvítězí lidé. Plus další nekonečné množství scénářů, které můžou nastat.“
    „Proč do Pegasu?“
    „Atlantis přece!“
    „To vím, ale proč máme odletět z této galaxie? Čemu to napomůže? ORI přeci také přiletěli z jiné galaxie, nebo ne?“ kladla v rychlém sledu otázky.
    „Já i moji protivníci máme jediné skutečné omezení a tím je tato galaxie. Jakkoliv jsme mocní, nedokážeme překročit bariéru mezi galaxiemi,“ kontroloval A-Tommy s přehledem. Podobnou otázku slýchávali strážci často. Stejně jako se ptali, co se nachází v jiné galaxii.
    „Co se tedy stane, když Odyseus odletí na Atlantis?“
    „Jakýkoliv Atlantis!“ doplnil okamžitě. „Stačí když opustíte tuto galaxii. Tím vytvoříte dostatečně velkou trhlinu, kterou využiji k vrácení událostí do původních mezí.“
    „A proč Vám mám věřit?“ zeptala se po chvilce ticha.
    „Záleží na Vás,“ pokrčil prostě rameny. „Sama vidíte, že nic není takové, jaké by mělo být. Můžete si myslet, že i já jsem lhář. Nebo si můžete poslechnout, co Vám chci říci a zařídit se podle toho.“
    „Poslouchám,“ řekla nakonec a kupodivu podivnému strážci věřila. Nedokázala vysvětlit proč, ale jasně cítila, že neklame.
    „Brzy nadejdou klíčové události. Nemohu je nijak ovlivnit, ale mohu Vám dát alespoň dvě rady.“
    „Jaké rady?“
    „Za prvé. Dávejte si pozor na tu Aschenku, která je na Odyseovi. Bude Vás chtít zabít,“ ušklíbnul se sardonicky. Akorát svá slova myslel zcela vážně.
    „Skvělé,“ povzdechla si Sam. Jako by všechno nebylo už tak dost složité.
    „A za druhé. Neplánujte dopředu. Jednejte impulzivně a rychle. I ORI potřebují nějaký čas, aby zpracovali vaše úmysly skrze někoho ve Vaší blízkosti a patřičně na ně zareagovali.“
    „Aha.“ Na tomhle něco bylo. Chtěla se zeptat ještě na něco, ale A-Tommy už nestál vedle ní. Místo toho s ní někdo lehce zatřásl. Zamrkala a velice záhy zjistila, že nestojí opřená o zábradlí, ale leží zamotaná v dece.
    „Probuďte se přeci plukovníku!“
    „To už je čas?“ zamžourala ospale. Vždyť nemohlo uběhnout ani pár desítek minut od chvíle kdy usnula.
    „Nebudete tomu věřit, ale ano!“ zasmála se černovlasá Lien.
    „Už vstávám,“ zamručela a pomalu se vymotávala s deky.
    „Vyrážíme za pár minut. Počkám na Vás dole,“ řekla stroze šplhaje dolů. Sam si pouze povzdechla. Rychle se oblékla a následovala ji dolů. Dostat se dolů nebylo zdaleka jednoduché, když v tom neměla praxi. Nakonec se tam dostala bez škrábnutí, akorát jí sestup zabral o pár minut více. To již viděla jak na ní čeká celý dav lidí. Alespoň všichni s kterými se včerejší večer potkala.
    „Jdeme lidi! Nadešel čas,“ zavelel Ramiez. Vedl skupinku úzkou boční chodbou směrem k startovní rampě. XAL-G303 tam čekal připraven. Předstartovní přípravy zahájila Haileyová před necelou hodinou, takže mohli bez prodlení vzlétnout. Sam vzali sebou na můstek, kde bylo víc míst než pro pět lidí. Napočítala dvanáct křesel. Raději se neptala proč letí jenom v minimálním počtu. Usedla k jednomu terminálu, který zrovna ovládal diagnostiku motorů. Hodnoty, které zde viděla byly krajně neobvyklé. Strávila vývojem pohonné jednotky pro Promethea a později i pro Odysea celé měsíce, ale nic se nepodobalo chaotické křivce, co viděla na monitoru.
    „Předstartovní příprava dokončena!“ oznámila Haileyová z obrácené strany můstku. Můstek ihned potemněl a ponořil se do tlumené modré záře.
    „Výborně. Grogane, vezměte nás nahoru!“
     „Provedu!“ potvrdil přijetí rozkazu. S lehkostí spojenou léty praxe vzlétnul z přistávací plochy. Musel proletět úzkou úžlabinou, kde z obou stran bylo sotva pár metrů místa.
    „Maskování aktivní!“ hlásila Haileyová sotva vylétli do otevřeného prostoru.
    „Velmi dobře,“ vzal major na vědomí. „Nastavit kurz na planetu Omdei, system Kraa.“
    Sam se jenom podivila nad názvem planety a sektoru, protože nic podobného si nepamatovala.
    „Za jak dlouho tam budeme?“ zajímalo Sam.
    „Za pár hodin,“ dostala od Haileyové neurčitou odpověď.
    „Možná by jste mi mohli říct něco víc o Aschenech, s kterými jste spolupracovali,“ navrhla téma k hovoru. Nemohla si pomoct, ale zajímalo jí, jakým způsobem získali jejich technologii.
    „Bude lépe, když s tím počkáte až vstoupíme do hyperprostoru.“ Ramiez se nervózně ošil, podávaje vysvětlení. „XAL-G303 je dost komplikovaná loď, poslepovaná ze vzájemně nekompatibilních částí. Už jenom pilotovat jí bez asgardského implantátu je nemožné. Stejně jako přejít do hyperprostoru je velice náročné. Haileyová by určitě vyjmenovala všechny důvody. Jenom vyjmenovat všecny, by zabralo pár dní.“
    „Aha. Myslela jsem si to, při pohledu na tu netypickou charakteristiku motorů,“ přikývla chápavě.
    „Je vůbec zázrak, že se dostaneme do hyperprostoru,“ zamumlala Haileyová. Spíš pro sebe než k ostatním. „Naše počítače jsou příliš pomalé pro takový typ výpočtů.“
    „Vytváří se hyper-prostorové okno!“ hlásila Satterfieldová.
    „Tak ať ho neprošvihneme Grogane!“ pobídnul major pilota.
    „Nemuseli by jsme už další vyvolat,“ neodpustila si Haileyová stoicky dodat. Pár vteřin věnovala svému displayi než kývla na znamení úspěchu. XAL-G303 vstoupil do hyperprostoru.
    „Výborně,“ pochválil Grogana Ramiez. „A teď k Vašim otázkám plukovníku. Co přesně chcete vědět?“
    „Cokoliv mi o Aschenech můžete říct.“
    „No dobrá. Grogane?“ vyzval svého podřízeného, aby podal výklad. Otočil se k nim s nečitelným výrazem ve tváři.
    „Kde začít…,“ zamyslel se.
    „Třeba poté, co někdo dostal ten šílený nápad zkusit kontaktovat Ascheny.“
    „Ach ano, Aschenové,“ přitakal chápavě. „Byla to jedna z posledních, zoufalých možností.“
    „Nedali jste jim náhodou před lety, taky jednu adresu vedoucí k černé díře?“
    „Samozřejmě. Naše reality se shodují do příletu ORI.“
    „Proto mi celý ten plán přišel dost absurdní,“ ušklíbnul se Ramiez.
    „Měl své klady!“ zarazil ho Grogan rychle. „Aschenové nebyli natolik hloupí, aby experimentovali s bránou na své domovské planetě. Sice i tak přišli o jednu planetu, ale ztráty na životech nebyli takové jako na domovském světě. Jejich vláda padla a do čela se postavil zcela nový vůdce.“
    „Měl takové podivné jméno,“ vstoupil mu znovu do řeči.
    „Aschenský císař Oalarydy, byl nejspíš tím nejlepším, co Ascheny za posledních několik století potkalo. To on změnil velice rychle stávající politiku. Aschenové se otřepali a začali více prosperovat. Nebýt jeho, nikdy bychom tady nestáli.“
    „Co bylo dál?“
    „Odyseus odletěl s celým týmem na Aschenii, aby dojednal s Ascheny smlouvu ohledně ORI. Věděli jsme, nebo spíš jsme doufali, že oni Origin nepodpoří. Navíc ORI už byli dle Tok’rů na cestě k Zemi.
    „A podpořili?“
    „Ovšemže ne!“ zvedl Grogan ruku v zamítavém gestu. „Císař Oalarydy nám nabídl pomoc výměnou za informace o ORI. Nepočítaje tu vakcínu proti nákaze ORI.“
    „Aschenové vynikali v genetice, takže se pokoušeli vyvinout bio-zbraň proti Převorům,“ přidala Sattherfieldová.
    „Ano, na jedné straně ano. Odyseus měl údaje z neúspěšné bitvy s loděmi ORI. Doufali jsme, že vyspělá civilizace, jako Aschenové, najdou účinnou zbraň.“
    „Uvědomujete si, že tu zbraň pak mohli obrátit proti Vám!“
    „Zbraň by fungovala jen proti povzneseným,“ pokrčil Grogan rameny. „Jakmile by ORI a převoři vypadli ze hry, potom by neměl být problém porazit jejich lodě. V tomto ohledu zahájili stavbu nějaké superlodi.“
    „Superlodi?“
    „Viděla jste Hvězdné války?“
    „Samozřejmě.“
    „Oni nejspíš taky, protože ta jejich loď byla dost podobná Hvězdě smrti,“ neubránil se Grogan kyselému úsměvu. „30 kilometrů je docela dost na loď, ale pro Ascheny to byla výzva. Na počest svého císaře spustili stavbu první bitevní pevnosti třídy OAL.“
    „A pak přišli ORI?“
    „No…, vlastně přišli těsně předtím, než jsme vůbec něčeho dosáhli. Zaútočili na Aschenii a zadupali Ascheny do země. Tolik k našemu spojenectví. Přitom nám chyběl jen malý krůček k vytvoření účinné zbraně a záchraně země.“
    „A jak jste získali tu technologii?“
    „Sebrala jste v laboratoři určitá data. Data, která dodnes zkoušíme rozluštit. Bohužel jediná osoba, která věděla co s nimi, jste byla Vy.“
    „A můj protějšek tam zabili.“
    „Ano, ale odsud nemáme tu Aschenskou technologii.“
    „Tak odkud?“
    „Zdá se, že Aschenský císař Oalarydy měl připravená zadní vrátka a stihnul opustit planetu než byla zničena.“
    „On to přežil?“
    „Ne tak docela. Zřejmě mířili k jedné ze svých tajných základen, když je ORI našli.“
    „Stejně jako nás u Gamy a Bety,“ přihodila Haileyová.
    „Sestřelili je a oni tam dole ztroskotali. Přežila to jen jedna osoba a nebyl to císař Oalarydy,“ dodal odtažitě.
    „Byla to jeho, řekněme oblíbenkyně,“ vzal si Ramiez znovu slovo. „Myslím si, že byla něco víc než jen v přízni. Kromě toho, že byla jeho fanatickou zastánkyní, ale to je vedlejší. Jmenovala se Danny, vedoucí divize zvláštních projektů. Alespoň jejich verzí té naší.“
    „Viděl jsem jí v laboratořích a u císaře, takže vím, že s ním byla ve spojení,“ potvrdil Gorgen automaticky. „Kromě toho, že byla nesnesitelně arogantní, trpící pocitem vlastní nadřazenosti. Alespoň do okamžiku než poznala Vás.“
    „Mě?“
    „Kdo jiný jí asi mohl z nás konkurovat?“ pokrčil nad tím rameny. „Dost špatně nesla, že víte něco, co ona neví. Rozhodně jste si do oka moc nepadli. Navíc Vás obviňovala i z toho, že jste očarovala jejího císaře. Prostě neměla ráda konkurenci a císař Oalarydy jí musel dát víc než jasně najevo, aby plně spolupracovala s SG-1.“
    „Takže ona je na Odyseovi?“
    „Císaře už zachránit nešlo, ale její znalosti a aschenská technika nám přinesly naději. Obzvláště poté co podobný osud potkal posádku Odysea.“
    „Zvláštní shoda náhod,“ zamumlala Haileyová napůl pro sebe.
    „Od té doby je Odyseus neschopný letu na planetě Omdei,“ nenechal se major vyvést z rovnováhy.
    „Většina systémů je po havárii funkčních, jenom nemáme to podstatné. Naquadriový generátor,“ přidal Eliot.
    „Je zázrak, že ten náš jsme stihli odhodit předtím než explodoval,“ dodala Haileyová.
    „Proto jsme zkoušeli proniknout do jiných realit, za účelem získání naquadriového generátoru, nebo prostě něčeho, co nám umožní odletět.“
    „Hodláte letět do Pegasu?“
    „Kam jinam?“ podivil se Raniez nad otázkou.
    „Myslíte si, že tam Atlantis po deseti letech ještě bude?“
     „Nemáme kam jít plukovníku!“ obrátil se k Sam vážně. „Celou Galaxii ovládají ORI a my jsme jedni z posledních žijících lidí ze Země.“
    „Jak víte, že Zemi prostě….,“
    „Víme!“ přerušil ji ostře. „Bylo to první místo kam Odyseus z Aschenie zamířil. Oriové spálili celou planetu na popel. Nikdo nepřežil. Dali si opravdu záležet. Zkoumali jsme skoro deset hodin z orbity, ale nikde ani živáčka. Část velitelství SGC se podle poslední komunikace stihla přesunout na základnu alfa, ale nikdo další. Přišlo to příliš rychle. Ani president se nestačil evakuovat z Washingtonu. Beztak základnu Alfa zničili pár dní poté. Stejně tak i betu a gamu. Kdybychom tam nebyli včas, vůbec nikdo by nepřežil.“
    „Totéž udělali ve všech ostatních realitách, které jsme navštívili,“ přidal se Eliot. „Ne ve všech jsme zkoumali, jestli zničili zemi, ale po prvních čtrnácti případech, jsme to vzali prostě jako fakt. Zaměřili jsme se na klíčové události ve snaze zjistit, kde bychom mohli získat zdroj energie pro Odysea.“
    „Nejlepší by bylo ukrást ho přímo z loděnic nebo z SGC, ale to se nám nikdy nepovedlo,“ pokrčil Grogan rameny.
    „Dosud nikdy jsme nebyli v dostatečně výhodné pozici, abychom ho mohli získat,“ odtušila Haileyová suše. „To zařízení na průnik realitami je pro nás příliš složité a Danny tvrdila, že pro plnou funkci prototypu nemáme potřebné vybavení.“
    „Pokud nám ovšem nelže,“ zamračil se Eliot.
    „Její záměry sebou vždy nesly nádech tajemství. Ona vždycky zůstala Aschenkou bez ohledu na okolnosti. Na druhou stranu nelze popřít, že díky ní máme technologie o kterých se nám předtím mohlo jenom zdát,“ promluvil Ramiez rozvážně.
    „Předtím jich nebylo potřeba,“ poznamenala malá blondýnka uštěpačně.
    „čeho potřeba?
    „Vzpomínáte si na to virtuální zařízení z P7J-989?“
    „Ano, vzpomínám. O šest let později jsme ho testovali, jako tréninkové zařízení, pro potřeby SGC,“ přisvědčila Sam.
    „No, něco podobného jsme s ním provedli my. Akorát v trochu jiném slova smyslu. Díky Danny se podařilo tato zařízení uzpůsobit pro jiné účely.“
    „Jaké jiné účely?“
    „K přežití naší rasy. Nemáme zásoby, ani dostatek léků pro budoucí populaci, proto jsme vytvořili prostředí, které bude simulovat život na zemi. Až do okamžiku jejího zničení.“
    „Tím myslíte…,“
    „Přesně tohle myslíme!“ řekl Ramiez rychle. Na rozdíl od Eliota nehodlal zabíhat příliš do podrobností.
    „Nevím co na to říct,“ odpověděla Sam po chvilce ticha.
    „Pak o tom nemluvme a soustřeďme se na náš společný cíl. K planetě, kde skrýváme Odysea dorazíme za deset hodin,“ ukončil diskusi rychle.
    „Máte naquadriový generátor na palubě?“ přešla tedy k věci.
    „Ovšem,“ přitakal s úlevou. „Eliote?“
    „Hned Vám ho ukážu. Vypadal poškozeně, ale určitě není zničený.“
    „Fajn.“


Planeta Omdei o dvanáct hodin později

    Konečně XAL-G303 vystoupil z hyperprostoru u místa určení. Omdei, opuštěné zničené planetě, kde před deseti lety havarovali. Nenásledovala žádná identifikace, žádné volání, nic. Prostě bez všeho vletěli maskovaní do atmosféry a během dalších deseti minut už přistávali vedle Odysea. Odyseus rozhodně nevypadal nic moc. Nezářil novotou, jak si Sam pamatovala z první cesty. Samotný nápis s jménem už byl dost zašlý a trup na sobě měl nánosy usazeného prachu a štěrku. Alespoň uvnitř vypadal o poznání lépe. Sam vešla dovnitř v doprovodu Eliota, který ji provázel. Ostatní z týmu se po přistání vypařili, neznámo kam. Tím pádem měla více času na prohlídku lodi. Některé úpravy vypadaly opravdu nezvykle. Ostatně i ona působila dost nezvykle. Podle toho jak si jí členové posádky prohlíželi. Nakonec skončila ve strojovně a konečně spatřila naquadriový generátor z jejich Odysea. Haileyová už nad ním seděla a cosi kutila. Konečně mohla malou blondýnku spatřit za plného světla. Zaznamenala věci, které předtím pro nedostatek osvětlení neviděla.
    Málem jí ani nepoznala. Pravda, byla o deset let starší, než si pamatovala, ale stále mladší než ona. Jenomže tak vůbec nevypadala. Tvář měla výrazně pohublou, strhanou, kruhy pod očima a ve vlasech bílé prameny. Ona vypadala celá poněkud nezdravě. Tvář měla nezvykle bledou, stejně jako odhalené paže a kůži suchou, popraskanou, jako troud. Její kůže nepoznala sluneční paprsky už dlouhá léta. Zato sršela energií a elánem. Nezdržela se příliš dlouho a hned někam odběhla. Od okamžiku, kdy dorazili na Odysea výrazně ožila. Eliot vyloudil ve tváři shovívavý úsměv. Vedl Sam dále do jednoho ze skladišť. Tam byly uložené nejrůznější technické zázraky a artefakty získané během stovky misí, které během deseti let podnikli. Některé Goa’uldské, jiné Tolánské a spoustu z nich nepoznávala. S jistou nostalogií vzala do ruky náramek s něčím co vypadalo jako tlačítko. Elitot chtěl podat vysvětlení, ale jeden z členů posádky za ním přišel a cosi mu naléhavě zašeptal.
    „Za chvíli jsem zpátky. Klidně se tu porozhlédněte,“ řekl směrem k Sam než zmizel chvatně ve dveřích. Plukovník na to ani nestačila nic říct. Nakonec pokrčila rameny a prohlížela si další věcičky v poměrně prostorném skladišti. Snažila si vzpomenout, jestli na jejich Odyseovi byla takhle velká místnost. Zcela jistě ne. Museli zrušit některé přepážky a propojit patra, protože zde byli schůdky vedoucí na vyšší úroveň. Na původním Odyseovi věc, zcela nevídaná. Aniž by si to uvědomila, nasadila si náramek na zápěstí. Bylo tu tolik věcí k prohlížení, že neodolala. Zabrala se do toho natolik, že nezaznamenala příchod dalšího návštěvníka. Byla jím žena, oblečená celá v přiléhavé černé kombinéze, s dlouhými černými vlasy a smaragdovýma očima. Aschenska Danny se pohybovala opravdu tiše, takže se dostala do vzdálenosti několika metrů, aniž by Sam zaznamenala její přítomnost. S potěšeným úšklebkem sáhla po svém blasteru, který měla v pouzdře za opaskem.
    „Stiskni to tlačítko!“ zazněl Sam v hlavě známý hlas. Zarazila se, neboť si nebyla jistá, zda se jí to jenom nezdá. Danny se také zarazila. Čekala několik vteřin, jestli se otočí, či nikoliv. „To tlačítko na náramku! Rychle!“ zahřměl tentýž hlas s maximální naléhavostí. Alespoň pochopila o čem mluví. Na nic nečekala. Levou rukou ho rychle stiskla. Přesně včas. Osobní štít naskočil v okamžiku, kdy Danny ustálila svůj blaster, zaměřený na její záda a vystřelila. Štít absorvoval energii výstřelu, ale kinetická energie odhodila blondýnku o půl druhého metru stranou. Překvapeně zamrkala. Nevěděla kdo na ni zaútočil, ani proč. Při pohledu do očí své protivnice a ústí hlavně blasteru rychle pochopila.
    „Doufala, jsem, že to udělám rychle a čistě, ale vidím, že jsi přeci jenom tvrdší a chytřejší než jsem si myslela. Vybrat si část Anubisovy rukavice, jejíž osobní štít, jako jediný odolá Aschenským blasterům,“ promluvila v hlase náznak uznání.
    „Kdo jste?“ zkoušela se Sam zvednout, ale hlaveň pistole ji držela na zemi.
    „Jsem Danny,“ představila se rychle dodávaje: „a jsem poslední co v životě uvidíš.“
    „Myslela jsem, že nám chcete pomoc,“ zamrkala Sam. Teprve teď si vybavila slova ze snu. Pochopila, že to nebyl jenom sen. Danny ji skutečně chtěla zabít.
    „Zapříčinili jste pád Aschenské říše. Nechápu kde berete tu drzost očekávat ode mě pomoc,“ zasyčela nenávistně.
    „Tak co tady potom děláte, když jim nepomáháte!“ odsekla vzdorně.
    „Pomáhám lidem jenom proto, že nemám jinou možnost. Jsem jediná kdo přežila zkázu Aschenie a jediné, co mohu udělat je pomstít se těm, kdo to mají na svědomí!“
    „Říkali mi, že zdejší Galaxii ovládli ORI. To oni přeci zničili Ascheny, ne my,“ namítnula Sam, ale jenom tím Danny víc vyprovokovala.
    „ORI by nás nikdy nezničili, kdybychom se nepaktovali s Vámi!“ Rychle se ovládla, aby zbytečně nezvýšila hlas. „Aschenové jsou lstivější než nějací ORI. Nebýt vás, nikdy bychom neskončili takhle.“
    „Stejně by Ascheny jednoho dne postavili před rozhodnutí přijmout Origin, nebo zemřít,“ namítnula logicky.
    „V tom je naše největší síla moje milá,“ usmála se sladce. „Aschenové zvolili po tom vašem hloupém triku s bránou nového císaře, Oalarydyho. On byl největší Aschen jaký kdy žil. ORI mu nesahali ani po kotníky! Kdyby jste nepřišli vy, lidé a nepožádali nás o pomoc. Potom, co jste se nás pokoušeli zničit. Taková drzost!“
    „To vy jste hodlali vypustit virus na naší planetu. Tohle bylo jenom opatření.“
    „Málem se Vám povedlo skutečně zničit náš svět. Kdyby náš budoucí císař Oalarydy nebyl natolik prozíravý a nezkusili jsme bránu otevřít na jiné planetě,“ odtušila s pozdviženou hlavou a pýchou v hlase. „Každopádně byl Oalarydy zvolen císařem. Vaší nepřímou zásluhou. Jenom proto nechal Zemi na pokoji.“
    „Celou dobu jsme si mysleli, že ta černá díra Ascheny zničila.“
    „V některých realitách asi ano,“ připustila Danny. „Ovšem v té mojí ne. Zničila sice planetu, na které brána byla, ale nešlo o domovský svět.“
    „Zapomínáte, že tady všude kolem jsou lidé, kteří se zkázou Aschenie nemají nic společného,“ zkusila Sam poslední zoufalý argument. Protahovala situaci jak jen to šlo, doufaje, že se Eliot nebo někdo další, přeci jenom vrátí dřív než ji Danny opravdu zabije.
    „Ano,“ přisvědčila a v očích se jí potěšením zablesklo. „Alespoň budu mít to potěšení uvidět smrt všech, kdo byli přítomní našemu konci. Nezáleží na tom, že jsou z jiné reality. Ani v nejmenším.“ Znovu ten záhadný úsměv.
    „Za deset let se Vám to nepovedlo. Proč myslíte, že se to podaří teď?“ vyhrkla Sam v poslední zoufalém pokusu. Danny popošla blíž. Stále na ni mířila a navíc, její úsměv se ještě víc rozšířil.
    „Čekala jsem jen na Vás,“ pronesla mrazivě. Vychutnávala si účinek svých slov, protože tuhle větu cvičila celé roky. Myšlenka na tento okamžik ji poháněla kupředu a udržovala při životě nenávist, kterou cítila.
    „Na mě?“ polkla Sam. Hlaveň blasteru se nebezpečně ustálila na její hrudi. Cítila jak se jí zrychluje puls a v ústech má najednou sucho.
    „To Vy jste přesvědčila našeho vznešeného císaře, aby pomohl lidem v boji proti ORI.“ Zorničky Danny se zúžili a ona se naklonila nad ní. Úsměv z tváře zmizel. „Nevím, co jste použila, jestli šlo o nějaký virus Tok’rů, aby jste si císaře obtočila kolem prstu a on Vám zobal z ruky, neposlouchaje mé jednoznačné argumenty!“
    „Možná nebyly tak jednoznačné. Možná chápal, že hrozba ORI je reálná a naše informace se mohou hodit.“ Danny si při těch slovech pohrdavě odfrkla.
    „My jsme Aschenové plukovníku!“ zasyčela Sam do tváře. „Nepotřebujeme rady od primitivů jako lidé! My sami jsme vyvinuli cestování ke hvězdám, bez jakékoliv pomoci. Jen my sami! Rozumíte!“ Popadla Sam za kabát a prudce zvedla na nohy.
    „Nikdo v téhle galaxii nezastavil ORI. S námi nebo bez nás. Pokud je tohle pravda potom jsou Vaše slova jenom slova prázdná! Copak to sama nevidíte!“ křičela jí Sam do tváře. Zcela bez účinku.
    „Jediné co vidím je skutečnost, že vás zabiju,“ odtušila s klidem. „Sice nejste přesně ta, kterou jsem toužila vidět mrtvou, ale bude to muset stačit. Máte její bundu, takže bych určitě mohla najít zbytek její DNA, vyvolat potřebné části genetické paměti a tím Vás usvědčit, ale k tomu nemám dost času. Už tak jste mě zdržela dost dlouho.“
    Znovu pozvedla zbraň a tentokrát už nehodlala cokoliv dalšího říkat. Neviděla, že během hovoru nejsou ve skladišti sami. Haileyová seděla v patře a pozorně sledovala veškeré dění dole. Měla u sebe devítku pistoli, ale zatím nezasahovala. Vlastně si kladla otázku jestli vůbec má zasáhnout. Doufala, že alespoň plukovník Carterová ji pochopí, ale ani ona nebyla ochotná prohlédnout. Z toho důvodu jenom přihlížela. Zpočátku očekávala, že půjde o rychlou záležitost a plukovník Samatha Carterová zmizí stejně rychle jako přišla. Poté, co se výstřel odrazil od osobního štítu zpozorněla. Možná se přeci jenom mýlila. Plukovník byla opravdu dobrá a nenechala se jen tak zabít. Ne že by jí to pomohlo. Podle pozorování, výstřel z blasteru sice zastavil štít, pohltil výstřel, ale štít byl pryč. Nyní byla zcela bezbranná. Přesto zkoušela chytře oddalovat konec mluvením. Eliot se mohl opravdu každým okamžikem vrátit. Jenomže Danny určitě zajistila, aby se hned tak nevrátil. Haileyová odhodlaně sevřela svou pistoli. Nakonec bude muset Samantě pomoc ona sama.
    V okamžiku, kdy Danny zacílila, zahřměla devítka pistole. Vyrazila Aschence zbraň z ruky. Výstřel šel mimo. Sam na nic nečekala. Tohle byla šance. Sama proti ozbrojenému protivníkovi nemohla uspět, ale proti neozbrojené ženě už ano. Problém spočíval v tom, že Danny byla geneticky vylepšená. Měla mnohem větší sílu, rychlost a reflexy. Zastavila útok v samém počátku. Oním Teal’covským způsobem zachytila plukovníkovu pěst a začala ji drtit. S jistým potěšením tlačila svou soupeřku k zemi. Hned, jakmile dospěla k závěru, že je dost nízko, udeřila hřbetem ruky do tváře, načež následoval prudký výkop. Přesně mířený pod bradu. Sam odletěla několik metrů dál ke stěně. Těžce se zvedala ze země. Z levého koutku ji vytékal pramínek krve. Danny celkem v klidu došla až ke své zbrani. Dřív než se Sam přiblížila, pevně zbraň sevřela. Zdánlivě sledovala jenom plukovníka, ale ve skutečnosti mířila na Haileyovou.
    Jenny si toho musela být vědomá, neboť před prvním výstřelem rychle změnila pozici. Teprve druhý výstřel ji našel mezi bednami. Jenom jí olíznul, ale i tak měla Aschenská zbraň vysoký účinek. Zavrávorala u zábradlí. Danny by jí zcela jistě dorazila, kdyby se po ní Sam znovu nevrhla. Příliš se nechala malou pozemšťankou rozptýlit, že přestala vnímat druhou hrozbu. Tentokrát napadení neustála. Zbraň jí vypadla z ruky. Dopadla tvrdě na zem. Haileyová přepadla přes zábradlí a s tvrdým žuchnutím dopadla pár metrů od nich. Další rozptýlení, kterého Sam mohla využít. Prosmýkla se kolem nohy, která ji měla odkopnout a udeřila Danny tvrdě do tváře. Rychle než se vzpamatuje si ji přitáhla a udeřila ještě jednou než zastavila její útok. Nezkoušela žádné parádičky, prostě ji chytila pod krkem a zvedala nad podlahu. Sam se dusila, ale nemohla její sevření prorazit. Pomalu ztrácela vědomí, když místnost protnul výstřel.
    Výstřel z blasteru. Haileyová se k němu doplazila. Napůl omráčená, napůl ochromená. Všechno kolem vnímala jenom rozmazaně. Vlastně jí bylo jedno, koho trefí. Prostě vystřelila. Hned poté ztratila vědomí. Nedozvěděla se, že šťastná rána zasáhla akorát Danny. Přesně do ramenního kloubu mezi lopatky. Nešlo o smrtelný výstřel, ale Aschenka musela Samanthu pustit. Překvapená bolestí se ohlédla. Při pohledu zpět obdržela další ránu. Z úst a nosu ji začala téct krev. Sam se během následujících několika vteřin nevzmohla k dalšímu útoku. Pouze těžce oddechovala, drže se za krk a lapaje po dechu. Nyní se konečně síly vyrovnaly. Alespoň relativně. Danny měla svůj pravý hák stejně rychlý a nebezpečný. Nedokázala její úder zablokovat a měla co dělat, aby nešla k zemi. Proti sobě stále měla mimořádně nebezpečného protivníka. Sice napůl ochromenou, ale stále schopnou ji zabít. Pokud si nebude počínat patřičně chytře.
    Samantha udělala dva rychle kroky zpět, ve snaze otřepat se z té rány. Podnikla rychlý protiútok a doufala, že tahle průhledná finta vyjde. Levačkou naznačila úder, zatím co pravou rukou vystřelila. Vyšlo to. Pokud by stála v boxerské aréně, potom by šlo o klasický direkt. Akorát bez rukavic. Kdo koho zranil bylo svým způsobem relativní. Sama myslela, že má rozdrcenou ruku. Zato ochromila Danny na dvě tři vteřiny, aby ji mohla nemilosrdně poslat druhou ránou k zemi. Dopadla na nějaké bedny z artefakty. Sam rychle uskočila stranou a vrhnula se po blasteru. Obrátila se připravená k výstřelu, ale Danny se nezvedla. Možná přece jenom měla dost, ale to nehodlala riskovat. Letmo zkontrolovala Haileyovou. Do místnosti už vpadla ozbrojená jednotka s Eliotem v čele. Kapitán měl ve tváři mračna a uvolnil se teprve v okamžiku, kdy uviděl Sam naživu.
    „Jsi v pořádku Samantho?“ vzal si slovo Eliotův symbiont Lantash. V jeho hlase se mísilo rozčilení s obavami.
    „Já ano, ale Haileyová je na tom bledě.“ Nechala ho, aby jí pomohl vstát. Opatrně převzal Aschenský blaster.
    „Tohle všechno je moje chyba,“ promluvil Eliot vlastním hlasem. „Nenapadlo mě, že Vás bude chtít opravdu zabít. Celou dobu jsem věřil tomu, že nám chce skutečně pomoct, když už Aschenové neexistují.“
    „Jsem v pořádku.“
    „Odneste Haileyovou na ošetřovnu! Rychle!“ vyštěkl na dvojici vojáků. „Danny taky, ale pořádně jí zajistěte!“
     „Zachránila mi život,“ kývla sem směrem k malé blondýnce. Jeden z vojáků už jí odnášel v náručí na ošetřovnu. Neobtěžoval se nosítkami. Danny vzali dva muži mezi sebe. Předtím Aschenku spoutali. Sice nevypadala, že by mohla klást odpor, ale pro jistotu ji zajistili.
     „Major Ramiez právě zemřel. Věřím, že Danny stojí za tou nehodou,“ dodal Eliot, jako by ji ani neslyšel.
     „Sabotovala Odyseus?“
     „Ano, ale major s Groganen a Satterfieldovou dokázali zastavit její virus v systémových oblastech.“

    O necelou hodinku stáli oba dva na ošetřovně. Zde vévodila doktorka Lamová. Kroužila kolem svých dvou pacientek a neříkala nic. Ani nemusela. Aschenka byla přes všechno mimo ohrožení života. Zafixovala její rameno, víc udělat ani nemohla. Zato Haileyová utrpěla rozsáhlá vnitřní poranění díky svému pádu z prvního patra skladiště. Mnohem vážnější, než by se mohlo zdát. Přeci jenom nebyla tak odolná jako dřív. Na to neříkala nic. Stačil jediný pohled jejích mandlově hnědých očích, aby věděli, že je na tom vážně. Ani zcela nečitelný výraz nemohl zakrýt pravdu.
    „Máme trochu problém Samantho,“ zašeptal Lantash. „Major Ramiez měl jako jeden z mála důstojníků velící kódy. Vlastně byl poslední kdo ty startovací kódy měl. Haileyová by je možná dokázala obejít, ale ta bude ráda, když vůbec přežije.“
    „Jak je na tom?“ zeptala se ignoruje počáteční sdělení.
    „Ne moc dobře,“ zavrtěl hlavou. „Bez potřebné lékařské péče zemře během několika týdnů. Ani já, či Anise nemůžeme v tomto stavu pomoci. Akorát bychom jí zabili.“
    „Potom musíme uskutečnit plánovanou misi na Atlantis.“
    „Souhlasím, ale opravdu si myslíš, že můžeme vzlétnout bez velících kódů?“
    „Pokud vím, tak můj přístupový kód na Odysea by mohl být totožný s tím, co jsem měla na našem Odyseovi.“
    „Je to docela možné,“ připustil Lantash uvážlivě. „Reality nás všech se shodují do příchodu ORI.“
    „Dívala jsem se na stav Odysea. Pokud zapojíme naquadriový generátor, budeme schopní odletět. Větší starosti mi dělají ty Haileyové teorie.“
    „Snad jim nevěříš?“
    „Něco na nich totiž je,“ připustila opatrně. „Každopádně musíme jednat velice opatrně, pokud necheme vzbudit pozornost ORI.“
    „Co máš na mysli?“
    „Budeme improvizovat. Jednat zdánlivě bez rozmyslu a nelogicky. Možná tohle je klíč k naší záchraně.“
    „Asi ti nerozumím.“
    „Pokud jsem správně pochopila, ORI byli všude, kde se něco důležitého dělo. Aschenie, beta, gama. Nikde nepřipustili žádnou šanci, cokoliv proti nim podniknout.“
    „Proto ovládají celou galaxii,“ podotknul obratem.
    „Kolik jste navštívili celkem jiných realit?“ zajímalo Sam. Potřebovala si potvrdit svou teorii.
    „S tou tvojí přesně sto.“
    „A v kolika z nich zvítězili ORI?“
    „Ne vždy zvítězili ORI. V 49 případech zničil naší galaxii Anubis, v 50 případech ORI.“ Opomněl dodat, že při prvním pokusu narazili na replikátory.
    „Nepřijde ti to ani trochu divné?“
    „Divné ano, ale když přihlédneme ke skutečnosti, že existuje nekonečný počet realit, potom…,“ nechal větu vyznít do ztracena.
    „V tom máš jistě pravdu. Ovšem ta čísla hovoří sama za sebe,“ trvala na svém. Teď už si byla jistá, že Haileyová měla v lecčems pravdu.
    „Možná o tom zařízení, co upravila Danny, nevíme tolik, kolik si myslíme,“ oponoval Lantash dál.
    „Nemyslím si, že by v tomhle lhala. Určitě i ona hledala způsob, jak zachránit Ascheny,“ zavrtěla hlavou. Ona by určitě hledala podobný způsob.
    „Nikdy se o nich nezmínila ani slovem. Začala pracovat na našich projektech s velkým nasazením. Když vezmu v úvahu, co všechno pro nás udělala. Myslel jsem, že chce prostě zapomenout na minulost. Evidentně jsem se mýlil. Ona plánovala naší zkázu celou dobu,“ povzdechl si Tok’ra smutně. Kolik zklamání ještě zažije?
    „Půjdu zapojit ten generátor,“ řekla Sam po chvilce ticha.
    „Teď jsi nejvyšším důstojníkem ty Samantho,“ upozornil jí Lantash překvapivě.
    „Já?“ zamrkala překvapeně. Tohle nečekala.
    „Major Ramiez byl posledním. Pokud budou fungovat tvoje kódy, potom budeš celkem logicky velitelem ty.“
    „Zapomínáš, že sem vůbec nepatřím,“ namítnula okamžitě.
    „Ani já ne. Přesto budu druhý nejvyšší ve velení,“ usmál se. „Není to svým způsobem ironické?“
    „Jsi tu déle než já…“
    „Zapomínáš, že jsem Tok’ra.“
    „Jaký je v tom rozdíl?“
    „Musíš to být ty Samantho,“ pokračoval Lantash dál. „Evidentně víš, co je třeba udělat a navíc lidé ti budou spíš věřit než mě.“
    „Opravdu myslím, že přeháníš.“
    „Vůbec ne, ale nebudu tě uvádět do rozpaků.“


Odyseus o dvě hodiny později

    „Všechno připraveno?“ zeptala se Sam, přestože většinu systémů řídila ona sama. Na můstku byla kromě ní a Eliota akorát Satterfieldová s Eliotem a Groganem. Z původní posádky můstku totiž nezbyl skoro nikdo.
    „Startovací systémy připraveny, můžeme vzlétnout!“ potvrdil Eliot.
    „Dobrá. Grogane?“
    „Spouštím startovací trysky.“
    Odyseus sebou několikrát škubnul, než se výkon trysek rovnoměrně ustálil a začali stoupat. Jakmile se dostali do potřebné výšky, aktivovali hlavní motory. Odyseus zamířil směrem na Orbitu. Sam doufala, že nebude mít pravdu. Přesto si připravila možný plán pro případ nouze. Vlastně o něm moc nepřemýšlela, dokud nevzlétli. Teprve v tom okamžiku provedla rychlé výpočty. Už byli skoro v atmosféře, když přišlo přesně to co čekala.
    „Senzory zachycují dvě lodě. Vystupují z hyperprostoru!“ vykřikla Satterfieldová.
    „ORI…,“ vydechl Grogan s výrazem zděšení.
    „Za jak dlouho budou na dosah?“ chtěla Sam vědět. Přesně podle očekávání.
    „Necelé dvě minuty,“ ohlásila Satterfieldová. Ona také pohlédla na Samanthu s výrazem zoufalství. Před pár okamžiky měla naději na únik, která rychle zhasla.
    „Grogane, vezmi nás do nižší vrstvy atmosféry!“ přikázala Sam pilotovi.
    „Před jejich senzory se v atmosféře neskryjeme,“ namítnul Grogan.
    „Já se před nimi nechci schovávat,“ vyloudila blondýnka ve tváři slabý úsměv.
    „Dobrá,“ pokrčil jenom rameny a zadal příslušný kurz.
    „Připravit k vytvoření hyper-prostorového okna!“ kývla na Eliota.
    „V Atmosféře?“ ujišťoval se Eliot, že dobře slyšel.
    „Přesně tak. Proveďte!“
    „Rozkaz.“
    Odyseus zmizel těsně předtím než Amiky, válečné lodě ORI dorazili na dostřel. Pouhé vteřiny je dělili od zničení pozemské lodě. Ta jim ovšem zmizela z dosahu a oni netušili kam. Hyper-prostorové okno se v atmosféře dalo stěží sledovat. Neměli potřebu ho hledat. Pozemská loď se nakonec někde objeví a oni budou příště připraveni. Nikdo nemůže uniknout před ORI. Nemohli tedy slyšet radostné zavýsknutí na můstku Odysea. Přišlo od Grogana. Eliot a Sam na sebe jenom pohlédli se shovívavým úsměvem. Přes všechno si realisticky uvědomovali, že zdaleka nemají vyhráno. Vlastně ani nevěděli kam letí. Sam zadala vlastní kurz, čistě náhodný. Nejdřív nechají ORI trochu protáhnout po celé galaxii než se vydají vyzvednout ostatní. Hlavně si počínat co možná nejneobvykleji. Alespoň pokud je její teorii správná.


Galaxie Pegasus – Atlantis

    „No tak Radku, ty to přeci zvládneš,“ chlácholila českého vědce doktorka Weirová, když viděla jak zničeně se tváří.
    „Rodney by to zvládnul levou zadní!“ protestoval okamžitě.
    „Jenomže Rodney už s námi skoro deset let není,“ připomněla mu zjevný fakt, který z nějakého důvodu i po deseti letech odmítal připustit. Stále žil v domnění, že McKayie unesli Wraithové včera a ještě je možné, že on a Ronon se zachrání.
    „Protože, kdyby tu s námi deset let byl, potom bychom tu Antickou bitevní loď dávno zprovoznili a zjistili co se sakra stalo v naší galaxii!“ rozohnil se při pouhé připomínce skutečnosti.
    „Radku,“ nadechla se Elizabeth s pořádnou dávkou trpělivosti. „Jste stejně dobrý, jako byl Rodney McKay. Za těch deset let jste ho určitě překonal. To by on sám musel uznat.“
    „Pochybuji, že by cokoliv z toho uznal!“ odseknul sarkasticky.
    „Dokázal jste nabít prázdné ZPM, co nám podstrčili Geniové,“ připomněla vědci jeho velký úspěch.
    „Jen na 7.93% kapacity!“ chtělo se mu křičet nad tím, že na něj tohle pořád vytahují. Nedokázal ho nabít úplně. „ZPM si i po vybití uchovává 0.93% své energie. Já jsem jenom našel způsob, jak mu složitým způsobem dodat víc šťávy. Ne dost k tomu, aby Atlantis mohlo vzlétnout.“
    „I tak jsi dokázal víc než kdokoliv jiný. Přední vědecké kapacity jasně říkaly, že nemáme způsob, jak nabít ZPM. Ty jsi dokázal opak. Posunul jsi vědecký pokrok o kousek dál. O pořádný kousek dál!“ trvala na svém.
    „Možná,“ zamumlal rezignovaně. „Jenomže na Auroře, jsem to zase úplně podělal. Předtím mohla létat hyperprostorem a teď jsme rádi, že letí, alespoň pod-světelnými motory a to na pouhý zlomek svého skutečného výkonu.“
    „Radku, i kdybychom našli další ZPM, potom není zaručené, že by Atlantis vzlétlo.“
    „Já vím. K tomu je potřeba všech tří ZPM!“ mávnul nad tím podrážděně rukou. Momentálně měli dvě, z toho jedno zhruba z poloviny nabité a druhé skoro prázdném.
    „Proto potřebujeme zprovoznit Auroru.“
    „Já nejsem ten pravý, kdo by tu Antickou loď mohl zprovoznit.“
    „Radku, jsi jediný skutečný expert na Antickou technologii, který nám zůstal.“
    „Raději mi to nepřipomínejte,“ povzdechl si. „No, co. Mohli jste dopadnou i hůř.“
    „Kdyby se Daedalos neztratil, nebo zůstal v Pegasu, potom by zprovoznění té lodi nemuselo být až tak akutní. Ovšem veškerý kontakt se zemí i celou naší galaxií je pryč. Žádné zprávy, žádné odezvy. Prostě nic. Už deset let jsme tady odříznutí.“
    „Alespoň, že Wraithové nás od té doby nehledali. Jinak bez Daedala, by s námi byl ámen.“
    „Víme, že velká část Wraithů odletěla do naší Galaxie, ale narazili tam na mnohem většího nepřítele, ORI.“
    „A o nich nevíme nic.“
    „Nejspíš se o ně Wraithové rozbili, nebo je naopak porazili,“ pokrčila neurčitě rameny. Tahle otázka už zde padla mnohokrát. Jenomže kromě teorii a divokých spekulací na ní nikdo neměl odpověď.
    „Tohle mi raději neříkejte,“ odtušil trochu stísněně.
    „Nevíme o ORI příliš mnoho, ale z posledních zpráv doktora Jacksona vyplívá, že mohou být horší než Wraithové.“
    „Jdu si sbalit,“ odkašlal si Zelenka, zkoušeje nevnímat poslední větu. Jako by nestačili Wraithové v Pegasu. Ještě do toho museli přijít nějací zatracení ORI.
    „Někam odcházíte?“ vmísil se do všeho nový hlas.
    „Aurora,“ opáčil vědec stručně. Hodlal rychle zmizet než plukovník Sheppard poznamená něco sarkastického na jeho adresu a on si to rychle rozmyslí.
    „Ach ano, Aurora…,“ už se nadechoval k nějaké, dle jeho vtipné průpovídce. Zarazil ho Weirové varovný pohled. „Potom… hodně štěstí Radku!“
    „Chovej se k němu pokud možno slušně Johne,“ ucedila skrze zuby Elizabeth, jakmile byl český vědec z doslechu.
    „Co jsem proboha řekl? Vždyť jsem mu popřál hodně štěstí?“ bránil se Sheppard nevině.
    „On není Rodney, aby sis z něj mohl střílet a trefovat se do něj,“ pokračovala dál. „On má na rozdíl od McKaye citlivou duši a ty roky zde se na něm přes všechno podepsaly.“
    „Já jsem přeci citlivý,“ namítnul s předstíranou vážností.
    „Nepochybně ano. Ovšem jsi taky sarkastický, jízlivý, ironický a to říkám jenom tak na okraj,“ odfrkla si přezíravě. Ve tváři vyloudila přes všechno úsměv. Nebýt Shepparda a jeho věčného optimismu, určitě by se tu za ty roky zbláznila. Ano, bez něj by zcela jistě propadla úplné depresi.
    „Teď jsi urazila mé citlivé já!“
    „Pochybuji, že nějaké citlivé….,“
    „Doktorko Weirová! Elizabeth…“ přerušil jejich pošťuchování hlas jednoho z operátorů majícího právě službu u senzorové soustavy.
    „Ano Byrone?“ otočila pozornost k seržantovi tmavé pleti.
    „Tohle musíte vidět!“
    „Co máte?“ zajímal se John okamžitě.
    „Objevilo se to na senzorech před pár minutama.“
    „Dobrá. Sežeňte Zelenku, ať se na to podívá s námi,“ kývla na vojáka automaticky.
    „Ano madam.“
     O deset minut později už se český vědec skláněl nad senzorovou konzolí a stále si cosi nesrozumitelného pro sebe mumlal. V podstatě dokola si opakoval: „To není možné“ ve svém rodném jazyce. Překontroloval údaje snad desetkrát než skutečně uvěřil tomu, co vidí. John Sheppard za ním, sice neměl tolik trpělivosti, ale Elizabeth ho držela, aby Zelenku nepřerušoval. Oba dva chápali, že ten symbol na senzorech znamená přilétající loď, ale nevěděli jakou. V tom byl expert právě Zelenka. On sám ty senzory před deseti lety zprovoznil, společně s McKayem a on byl tím skutečným odborníkem na slovo vzaté. Byť si odmítal tento fakt připustit. Nakonec složil ruce na prsou a prostě se na display jenom díval. Nic neříkal, ignoruje pohledy, které po něm všichni vrhali.
    „Radku?“ položila mu Elizabeth jemně ruku na rameno.
    „Ano?“ Málem nadskočil, ale rychle se ovládl.
    „Víš co je to za loď, která k nám letí?“ zeptala se ho co nejklidněji.
    „To není možné!“ vyšlo z vědátora tentokrát v jazyce, kterému všichni rozuměli.
    „Co není možné Radku?“ nasadila Elisabeth trpělivý tón. Musela se k němu nutit, protože i ona byla zvědavá, kdo k nim letí. Přítel, nebo nepřítel? Wraceli se Wraithové, potom co sklidili v galaxii mléčné dráhy, nebo konečně přilétal Daedalos?
    „Ta loď je určitě naše,“ řekl rychle.
    „Ale?“ vyzvala ho k pokračování, protože z jeho tónu bylo zřejmé, že neříká úplně všechno.
    „Není to Daedalos.“
    „Za těch deset let určitě postavili nějakou novější loď,“ poznamenal John.
    „Určitě je to X-304, ale není to Daedalos. Bohužel nemůžu určit jeho odpovídací maják, protože žádný nemají. Nebo jim prostě nefunguje,“ rozhodil bezradně rukama.
    „Určitě je to naše loď?“ ujišťovala se Elisabeth.
    „Řekl bych, že ano. Ovšem něco není v pořádku,“ znepokojeně si mnul bradu a mračil se.
    „Potom bude nejlepší se jich zeptat,“ navrhla Weirová možnost.
    „To bych moc nedoporučoval!“ zarazil Sheppard další aktivitu. „Zatím nevíme jestli ta loď má lidskou posádku a ne třeba Wraithskou, nebo Goa’uldskou, nebo kdo ví jakou.“
    „V tom můžeš mít pravdu,“ připustila neochotně.
    „Kde se nachází ta loď teď?“ zajímalo Johna, který se chopil iniciativy, coby vojenský velitel.
    „Je na okraji Pegasu. Podle všeho dorazí stávající rychlostí až za několik dní,“ odpověděl Zelenka.
    „To je dost času, abychom učinili potřebná opatření.“
    „Souhlas,“ přitakal John o něco klidněji.
    „Budeme muset zrušit tvojí misi na Auroru Radku. Teď budeš potřeba hlavně na Atlantis,“ řekla Elisabeth věnuje brýlatému vědci významný pohled.
    „Budu jenom rád,“ rozhodil neurčitě rukama.


Galaxie Pegasus – Atlantis. O pět dní později

    „Takže?“ zajímalo Weirovou co nového o záhadné lodi se podařilo zjistit.
    „Loď bude v dosahu asi za deset hodin. Pokud udrží stávající kurz a rychlost,“ odpověděl seržant, který měl zrovna službu.
    „Neříkal jste totéž včera!“ zavrčel na něj Sheppard.
    „Říkal,“ přisvědčil. „Ovšem taky jsem říkal a říkám, pokud udrží stávající rychlost plus směr,“ opakoval trpělivě svému nadřízenému.
    „Znamená to, že zpomalují?“
    „Nejspíš ano.“
    „Radku?“ obrátila se Elisabeth na odborníka.
    „Nejsem si úplně jistý, ale rozhodně mají problémy s pohonem,“ pronesl tázaný zamyšleně. „Podle posledních sledování, dochází ke kolísání v jejich hyper-prostorovém okně. Aby ho vyrovnali a udrželi si rychlost vyšší než je rychlost světla, ubírají o 0,1% svého výkonu. Ovšem to je jenom teorie. Nemám nejmenší tušení, co mají za problém,“ pokrčil rameny a chtěl dodat, že Rodney by určitě nějaké vysvětlení našel. Sice by nemuselo být pravdivé, ale o to víc by ho prosazoval.
    „Dobrá,“ přijala doktorka vysvětlení zamyšleně si mnoucí bradu.
    „Je to každopádně moc divné,“ přidal se k ní Sheppard.
    „Myslíš, že mají potíže?“
    „Rád bych tomu věřil, ale dokud nebudeme mít jasno, zůstaneme opatrní.“
    „Souhlasím,“ přikývla. Znělo to rozumně. „Jak jsme na tom s obranou?“
    „Ochranný štít můžeme kdykoliv zvednou, ale raději bych počkal dokud to nebude opravdu nezbytné. Ubírá příliš mnoho energie z ZPM,“ upozorňoval Zelenka předem.
    „A co drony?“ zajímalo Johna.
    „Těch máme poměrně dost.“
    „A k jejich odpalování nám bohatě stačí z osmi procent nabité ZPM,“ dodala Elisabeth lišácky. Tím dostala Radka do kouta, odkud nemohl vyklouznout.
    „Alespoň k něčemu to bude dobré,“ souhlasil. „Moment, něco se děje!“ Ihned se nahnul k ovládacímu panelu.
    „Co!“
    „Nejsem si jistý, ale vypadá to na vysílání!“ vrhnul po Weirové s Sheppardem jeden pohled než si ověřil, že jde skutečně o vysílání.
    „Pusťte ho!“ vybídla Zelenku okamžitě.
    „Nemohu naladit jejich komunikační frekvenci. Vysílají na úplně jiném komunikačním spektru,“ zamračil se nad nezvyklým signálem.
    „Možná proto se s námi nedokáží spojit na větší vzdálenost,“ nadnesl seržant.
    „To je docela možné, protože jejich signál je dost pomalý,“ zamumlal Radek víc pro sebe než k nim. „Myslím, že už ho mám!“
    „Pusťte ho!“ vybídnul ho Sheppard.
    „t...dy …kovník Samantha Carterová, z pozemské lodi Odyseus,“ ozval se zkreslený hlas z reproduktorů. Radek rychle vyladil nosnou vlnu, takže podruhé už slyšeli lépe. „Tady plukovník Samantha Carterová. Máme tu problém. Slyší nás někdo?“
    „Slyšíme Vás plukovníku. Specifikujte svůj problém!“ odpověděla Elisabeth okamžitě, aniž by si vše rozmyslela.
    „…kovník Samantha Carterová, z pozemské lodi Odyseus…,“
    „Radku?“
    „Jde o automatický signál. Na naše vysílání vůbec nereagují.“
    „Nebo je to past.“
    „Kódy podle všeho odpovídají. Akorát jsou deset let staré.“
    „Těžko bychom asi rozpoznali nové kódy, které nemůžeme znát.“
    „Pravda. Takže co uděláme?“ zajímalo Johna okamžitě, neboť tušil, co má Elisabeth za lubem. Souhlasil s tím zkusit navázat kontakt. Po deseti letech spatřit někoho z domova toužil i on.
    „Asi by jste měli vědět, že právě vystoupili z hyperprostoru. Dál pokračují pod-světelnou rychlostí.“
    „Cesta k Atlantis jim tím pádem zabere pár set let,“ doplnil seržant. Nemusel být žádný velký vědátor nebo matematik, aby dospěl k tomuto závěru.
    „Asi budeme muset letět k nim a přesvědčit se na vlastí oči, že nám tu nehrají laciné divadlo,“ navrhnul John okamžitě. „Maskovanýn Jumperem prověříme, že jsou za co se vydávají. Pokud ano, potom se jim ozveme. Pokud ne, no tak je zkusíme vyřadit.“
    „Souhlasím,“ kývla Weirová. „Vezměte sebou taky Carsona. Možná mají zraněné, kteří budou potřebovat ošetřit.“
    „Rozumím.“

    O pár hodin později už se maskovaný Jumper 2 vynořil z hyperprostoru poblíž poslední známé pozice Odysea. Byl přesně tam, kde měl podle senzorů být. Sheppard pilotoval Jumper. Nejprve obletěl kolem záhadné lodi, aby si ji pořádně prohlédnul.
    „Tohle je určitě X-304,“ odtušila kapitán Laura Cadmanová. „Poznávám ji. Má stejnou konstrukci jako Daedalos.“
    „Otázkou zůstává, kdo v ní je.“
    „Vypadá dost zašle,“ pokračovala Laura dál, jako by ho neslyšela. „Podívejte, jméno lodi je sotva vidět.“
    „Ta loď opravdu vypadá, že je stará deset let,“ souhlasil s ní Carson.
    „To je možné, ale otázkou zůstává, kdo na ní je!“ zarazil je John příkře. „Lidé? Wraithové? Goa’uldi? Nebo ještě někdo horší?“
    „Žádní Wraithové. Bio-senzory ukazují, že posádku tvoří lidé. Celkem 168 lidí. Z toho dva mají symbionty, ale řekl bych, že jsou Tok’rové,“ podal mu doktor pohotově informace. Díky svému genu dokázal vyvolat tu informaci ještě než vyslovil žádost.
    „Opravdu?“ zpozorněl John. „To jsou ti hodní Goa’uldi?“
    „Nevím,“ pokrčil rameny. „Nikdy jsem je neviděl, ale podle všeho jsou Tok’rové naši spojenci. Nebo alespoň byli.“
    „Možná jsou společně s našimi lidmi na útěku,“ podpořila ho Laura.
    „Rád bych, aby se všechny možná změnili na určitě!“ zavrčel John, kterého obhlídka lodi příliš neuspokojila. „Navíc nevím kde tahle loď posledních 10let parkovala, ale musel to být strašný zapadákov.
    „Možná Vás bude zajímat, že mají na mnoha místech poškozený trup, nepočítaje fakt, že jejich hlavní zdroj energie je mimo provoz.“
    „Opravdu?“
    „Štíty, zbraně, pohon mimo provoz.“
    „Nebo si jenom mám myslet, že jsou mimo provoz,“ nenechal se Sheppard jen tak přesvědčit.
    „Odkdy je z tebe takový paranoik?“ věnoval doktor Beckett plukovníkovi nesouhlasný pohled. „Možná bych tě měl doporučit na psychologické vyšetření.“
    „Jsem jenom opatrný.“
    „Nezkusíme je tedy zavolat?“ pokračoval doktor naléhavě. „Teď když víme, že nepředstavují viditelnou hrozbu?“
    „Snad se ti nestýská?“ popíchla ho lehce Laura.
    „To taky,“ připustil roztržitě. „Ovšem někdo na té lodi může potřebovat mojí pomoc a já bych nerad…
    „My víme Carsone!“ přerušila ho Laura s povzdechem.
    „Otevírám komunikační kanál,“ promluvil Sheppard, již méně podezřívavě. Pokud šlo o podvod, tak potom mistrně provedený. „Tady plukovník John Sheppard. Přiletěli jsem vám na pomoc.“
    „Možná jim nefunguje komunikace,“ odtušil Carson, když nepřicházela žádná odpověď.
    „Nechcete doufám naznačit, abychom se přenesli jenom tak na jejich palubu?“
    „Pokud neodpovídají tak to může znamenat dvě věci,“ odtušil upjatě. „Buď odpovědět nemohou, nebo nechtějí. Ovšem jelikož volali o pomoc, tak bych se klonil k té první možnosti.“
    „Jak s tímhle chlapem můžete vydržet!“ obrátil John pohled směrem k Cadmenové.
    „Občas mívá své lepší dny,“ opáčila škádlivě.
    „Pokud tady budeme jenom tak sedět…,“
    „Jenom klid Carsone!“ zarazil ho Sheppard rychle, aby nemusel naslouchat jeho výlevům. „Přeneseme se na jejich můstek.“
    „Výborně.“
    „Nejdřív já a Laura zhodnotíme situaci a potom, pokud bude všechno v pořádku se přesuneš i ty,“ rozhodl celkem jednoznačně.
    „Ale…,“ zarazil se nad takovým výběrem.
    „Jsi pro Atlantis důležitější miláčku, takže se hned nevztekej,“ zarazila Laura své manžela, dřív než mohl začít protestovat. „A kdyby se mi něco stalo, pak se někdo musí postarat o malou Molly. Nevím o nikom, kdo by se na to víc hodil.“
    „To není fér!“ protestoval rozhořčeně.
    „Zůstaň na spojení Carsone. Pokud to bude past tak budeme muset rychle vypadnout,“ pokračoval John v uklidňování doktora. „Necháme otevřený kanál, takže všechno uslyšíš. Jestli se bude něco špatného dít, tak nás přeneseš zpátky a rychle zmizíme.“
    „Rozumím,“ přikývnul hodně neochotně, zatím co si Laura připevňovala P90tku. „Buď tam hlavně opatrná. Nechci být podruhé vdovec. Ne takhle brzo,“ odtušil upjatě, protože expedice už ztratila skoro třetinu svých členů za posledních deset let.
    „Je vždycky takový?“ zatvářil se John nesouhlasně.
    „Vždycky,“ usmála se potuleně. „Vím přeci koho jsem si vzala.“
    „Tak jdeme!“ John kývnul na doktora, aby je přenesl na můstek.
    Podle senzorů tam bylo pět lidí. Nikdo z nich podle senzorů nebyl ozbrojen. Přesto zaujali obrannou pozici při přesunu. Laura poklekla, zatím co on zůstal nahoře. Zhmotnili se na zadní části můstku, aby stáli zády k přepážce a měli tak lepší krytí. Můstek Odysea byl více potemnělý než jejich jumper. Zabralo několik vteřin než si zvykli na okolní přítmí. Zato záblesk transportního paprsku, posádka můstku zaznamenala okamžitě. Nikdo nereagoval nepřátelsky. Ani poté, co opatrně pozdvihli zbraně. Stále totiž nerozeznávali tváře posádky můstku. Žádné jednoznačně patrné označení letectva USA. Konečně jim někdo vyšel vstříc.
    „Je dost, že se tu konečně někdo ukázal,“ promluvila jako první k nim. Hlas byl známý, stejně jako logo SGC na její bundě. „Už jsem si myslela, že tady zůstaneme trčet.“
    „Vy jste plukovník Carterová, že?“ ujistil se John zda poznává legendární členku SG-1. Sice ji nikdy přímo neviděl, ale v Rodneyho věcech před léty naše její fotku.
    „Přesně tak,“ přisvědčila s lehkým přikývnutím. „Eliot, Satterfieldová, Grogan,“ představila stručně i zbytek osádky můstku.
    „Plukovník John Sheppard. K vašim službám,“ opáčil nonštalně. Lehké zakašlání ho přimělo dodat: „A tohle je kapitán Laura Cadmenová…,“
    „Z posádky Daedala. Vím!“ doplnila Sam za něj, sotva zachytila známé jméno. Za ty roku nejspíš povýšila. Tenkrát byla pouze poručík.
    „Tak, co pro Vás můžeme udělat?“ zeptal se znovu John.
    „Potřebujeme odtahovou službu. Náš Naquadriový pohon je mimo provoz. Momentálně máme sotva podsvětelný pohon a taky by se hodil nějaký doktor. Doufám, že doktor Beckett je stále naživu.“
    „Ano, jsem sakra naživu!“ zazněl Becketův hlas ve vysílačce. „Doufám, že už jste vy dva dole přesvědčili, že je všechno v pořádku a můžu se k vám přenést!“
    „Vždyť nevíš ani kdo je nemocný Carsone!“ okřiknul ho John okamžitě. Měl udržovat rádiový klid a ne začít křičet do vysílačky, jakmile zaslechl slova, lékařská pomoc.
    „Nejde ani tak o nemoc. Spíš o to, že nemáme skoro žádné lékařské vybavení. Máme na palubě zraněného, který bez potřebné lékařské péče zemře. Doktorka Lamová s tím málem co máme, nemůže zachránit její život.
    „Už máš pocit, že víme to podstatné Johne!“ nechal se znovu slyšit Beckett.
    „Ještě ne, ale o tom se hned přesvědčíme,“ utnul další námitky. „Jak…,“
    „Plukovníku!“ přerušila ho Sam netrpělivě. „Já chápu, že chcete být opatrný, ale Haileyová je na tom opravdu hodně špatně. Jestli to chcete vidět na vlastní oči prosím, ale potřebujeme jí dostat někam, kde bude možné jí ošetřit. Nepočítaje fakt, že Odyseus tady sedí a jsme tu celkem snadným cílem.“
    „Co máte za problém s motory?“
    „Náš naquadriový zdroj energie není dostatečně stabilní. Nedokážeme vytvořit stabilní hyper-prostorové okno. Snažili jsme se to vyrovnávat jak jen to šlo, ale bylo nám jasné, že se až k Atlantis nedostaneme.“
    „Proto jste nás zkusili zavolat.“
    „Polovina systémů na lodi nefunguje. Odyseus ležel posledních deset let na jedné zapadlé planetě, kde nouzově přistál. „Naše přijímače nefungují, stejně jako dálková komunikace. Mohli jsme jen doufat, že nás uslyšíte a pošlete záchranný tým.“
    „Aha, tak tím by se spousta věcí vysvětlovala.“
    „Každopádně se Vám to povedlo. Signál dorazil až k nám na Atlantis,“ vmísila se Laura do diskuse.
    „Vyslali jsme ho před třemi dny.“
    „Kolik Vás vlastně je na palubě?“ zeptal se najednou Sheppard. Byl to svým způsobem chyták, který si chtěl ověřit, že tohle všechno je skutečné.
    „Z původní posádky moc lidí nezbylo. Zbytek je ze základny beta a gama, několik lidí z SG-týmů a dvojice Tok’rů, které se podařilo zachránit. Teď když je major Ramiez po smrti, tak je nás o jednoho méně, tedy 168.
    „Fajn,“ pokývnul hlavou. Evidentně mu nelžou. Což nemuselo v celkovém výhledu nic znamenat, ale zatím se rozhodl, že jim může věřit.
    „Už si konečně spokojený Johne!“ ozval se znovu ve vysílačce rozhořčený Carsonův hlas.
    „Můžeš zavolat na Atlanis ať pošlou další jumpery. Odtáhnout loď téhle velikosti bude chvíli trvat. Chvíli vydrž než dostaneš souřadnice kam se máš přenést,“ kývnul na Lauru, která ve společnosti Eliota opustila můstek.
    „Občas si říkám, že bys neměl být tak nedůvěřivý,“ povzdechl si doktor sardonicky.
    „Díky tomu jsem stále ještě naživu,“ odfrknul si v odpovědi. „Jo a řekni Elisabeth, ať pošle taky Zelenku. Budeme potřebovat nějaký geniální plán, jak dostat tuhle kraksnu až na Atlantis. Pokud možno, ještě v tomto tisíciletí.“
    „Můžeš se spolehnout!“ ukončil spojení sotva John domluvil.
    „Myslím, že pokud nám vytvoříte hyper-prostorové okno, potom se na Atlantis dostaneme za pár hodin.“
    „Občas bych byl raději, kdyby tu byl McKay. Sice byl nesnesitelně arogantní, ale přesto byl někdo.“
    „Co se s ním stalo?“ zajímalo Sam. Sice si napůl oddechla, že ho tu nepotká, ale přesto musela souhlasit s tím co plukovník říkal. Rodney McKay byl vynikající vědec.
    „Wraithové sebrali jeho a Ronona, potom co jsme s jednou jejich královnou zkusili spolupracovat na viru, který dočasně přemění Wraithy na lidi a oni je pak mohou vysát,“ otřásl se při samotné vzpomínce na to. „Tím by se jejich hrozba v podstatě neutralizovala, kdyby se začali pojídat mezi sebou.“
    „Aha. Takže od té doby je od nich klid?“
    „Taky bych byl rád, kdyby byl,“ zamumlal si víc pro sebe. Poté tiše dodal. „Potom co zmizel Daedalos, jsem rád za každou loď, kterou můžeme mít. Hrozba Wraithů sice za ty roky pominula, ale já vím, že tu někde jsou. Možná se nakrmili a zase spí, ale cítil bych se lépe, kdybych věděl, že nejsou žádní další.“


Galaxie Pegasus – Atlantis. O týden později

    Konečně Usedl Odyseus po skoro měsíci cestování bezpečně na Atlantis. Odyseus, poslední verze X-304, vypadal napůl jako vrak. Zato pozemský vrak a stále schopný letu. Jakmile přijdou na způsob jak ho opravit. Už jen způsob, jakým ho sem skoro týden dostávali byl víc než povzbudivý. Stačilo jenom správně nastavit reakci naquadrie v pohonné matici a znovu spustit bezpečnostní protokoly. To už byla práce, kterou Sam nechala lidem z Atlantis. Kupodivu zde zůstalo málo expertů na Antickou technologii, ale o to více na tu pozemskou. Vlastně měla úplně jiné starosti a fakt, že se konečně ocitla na Atlantis ji nijak zvlášť nenadchnul. Poslední týden strávila na Odyseovi a společně se Zelenkou propočítávala, jak dlouho zůstane hyper-prostorové okno stabilní. Když to navrhovala, znělo to celkem jednoduše, ale samotná realizace byla přeci jenom o dost složitější. Napůl byla ráda, že má tohle za sebou. Naplnila plány majora Ramieze. Nyní zbývala otázka co dál. Haileyová možná mohla mít nějakou odpověď, neboť ona věděla nejvíc o XAL-G303. Problém spočíval v tom, že byla pořád mimo.
    Doktor Carson Beckett ji dopravil jumperem na Atlantis už před týdnem. Její stav byl opravdu kritický, takže dost naléhal na Shepparda, který zůstával stále opatrný, aby mohl odletět okamžitě. Výsledek byl asi takový, že Jenny, bude žít. Víc zatím ani on, ani doktorka Lamová nemohli říct. Při pohledu na Haileyovou měla přeci jenom jisté pochybnosti. Ano, vypadala lépe než předtím, bohužel stále neprocitla. Kromě XAL-G303, na ní měla ještě jednu dost důležitou otázku, kterou hodlala položit. Pokud dostane příležitost. Nakonec s povzdechem vstala a zamířila směrem k místnosti, kde byla uvězněná Danny. Aschenka od chvíle, kdy ji doktorka Lamová ošetřila, nepromluvila ani slovo. Vypadalo to, že ji porážka dost vzala. Prostě celou dobu jenom seděla, zíraje do prázdna. Když vešla do místnosti, zjistila, že tu není sama. Doktorka Heightmeyerová, právě vstala a povzdechla.
    „Jak je na tom?“ zeptala se Sam.
    „Je úplně na dně plukovníku. Nepromluvila ani slovo. Vypadá to, že propadla apatii, potom co se jí nepovedlo Vás zabít. Podle všeho, celý její svět byl po zničení Aschenů postaven na pomstě. Teď, když ztratila i tohle…,“ dokončila větu víc než výmluvným gestem. „Možná budete mít větší úspěch. Pokud v ní vzbudíte jakoukoliv reakci, potom je šance, že se znovu vrátí do normálního života.“
    „Pokusím se.“
    „Nemusíte se jí bát. To antické zařízení co má na spáncích jí zabrání kohokoliv napadnout.“
    „Rozumím. Necháte mě s ní o samotě?“
    „Jistě. Stejně jsem na odchodu.“
    „Díky.“
    Sotva Sam osaměla, začala přemýšlet, proč je vlastně tady. Danny ji konec konců chtěla zabít. Kvůli něčemu, co ani neudělala. Což bylo sice relativní, protože vina padala podle ní na jinou Samanthu Carterovou, v její realitě. Jenomže ta byla mrtvá. Copak šla její nenávist až tak daleko? Nejspíš ano. Možná přišla o rozum už, když Danny před deseti lety zachránili.
    „Dokázala jste to!“ Nadskočila Sam, když uslyšela neznámý hlas v prázdné místnosti. Ohlédla se. Skutečně tam stál. Cizinec z jejího snu.
    „Nevidím žádný rozdíl,“ odtušila upjatě.
    „Proto jsem zde,“ odtušil s vítězoslavným úsměvem.
    „Nevím co je tu k smíchu!“ ohradila se Sam uraženě.
    „Nikdy jsem nebyl v jiné Galaxii,“ odtušil a bylo vidět, že je fascinován.
    „Blahopřeji,“ zamumlala v odpověď.
    „Zdá se, že mé protivníky má přítomnost zde docela rozhodila,“ zasmál se znovu. „Souhlasili k navrácením věcí do přirozeného stavu a opuštěním této oblasti realit, pokud se vrátím zpátky a budu hrát podle pravidel.“
    „Porušil jste pravidla?“
    „Pouze jsem jim v tom omočil nos,“ ušklíbnul se v odpovědi. „Akorát to nesmím příliš přehánět. Jinak by je mohlo napadnout něco podobného a potom by bylo opravdu zle. Teda, kdyby přišli na to, jak jsem to udělal,“ dodal samolibě.
    „Aha.“ Na Samanthu Certerovou tím rozhodně neudělal sebemenší dojem.
    „Můžete se vrátit do svých realit, kdykoliv budete chtít,“ pronesl spokojeně.
    „My?“
    „Ovšem. Nebo si myslíte, že ona tady není?“ ukázal na Aschenku.
    „A co ostatní?“ zajímalo Sam. „Eliot, Haileyová, Satterfieldová, Grogan a další co sem nepatří!“
    „Jejich reality jsou ztracené, nebo jsou v nich mrtví,“ pokrčil A-Tommy rameny. „Opravdu chcete, aby se vrátili do takové reality, kde je zabijí ORI, nebo dopadnou ještě hůř? Věřte mi. Tady jim bude mnohem lépe.“
    „Takže v mojí realitě porazíme ORI?“ odtušila pochybovačně.
    „Ve vašich realitách vás přinejmenším nezničí ORI. Zda je porazíte, či nikoliv už je věc druhá,“ odtušil neurčitě, pečlivě se vyhýbaje přímé odpovědi.
    „A co Haileyová? Probere se?“
    „Za pár minut ano. Pokud jí chcete něco říct, tak teď je poslední šance. Já se postarám o Danny.“
    „Fajn,“ kývla prostě. Zamířila ke dveřím. Těsně před nimi zastavila a naposledy obrátila pohled zpátky. „Proč?“
    „Odpověď by zabrala nejspíš celé týdny, měsíce a možná i roky,“ pokrčil A-Tommy rameny. „Stačí vědět, že rovnováha sil byla alespoň v této oblasti obnovena. Je to pouze dílčí vítězství, ale i tak je to úspěch. A teď už běžte. Nebudu tady příliš dlouho. Jakmile opustím tuto galaxii, vezmu vás dvě sebou.“
    Na víc Samantha Carterová nečekala. Vyběhla ven. K překvapení obou stráží a utíkala směrem na ošetřovnu. Ve dveřích málem do někoho vrazila. Vyhnula se ženě s vlasy barvy mědi a trochu exotickým vzhledem. Zastavila až v nemocnici, což bylo sotva pár dalších kroků.
    „Stále nepřišla k sobě plukovníku Carterová,“ poznamenala ona žena, s kterou se před okamžikem málem srazila. „Ještě jsme se nepotkali. Jsem Teyla Emmagan.“
    „Přijde k sobě. Každým okamžikem,“ pronesla Sam pevně, zcela ignoruje Athosianku.
    „Může přijít k sobě za minutu, zítra, nebo taky nikdy,“ vstoupil na scénu doktor Beckett. „Její zranění by samo o sobě nemuselo být tak zlé. Ten pád nejspíš nebyl tak hrozný, ale po tělesné stránce na tom byla dost bídně. Právě tenhle faktor mi brání s jistotou říci, zda se probere nebo nikoliv. Za těch deset let musela žít opravdu v hrozných podmínkách,“ shrnul stručně Haileyové stav. Neřekl celou řadu dalších věcí, které na ní našel. Když ji přivezl sem, tak v prvním okamžiku nedoufal, že ji dokáže pomoci. Naštěstí měl potřebné vybavení, takže dokázal zvrátit zdánlivě nezvratný konec.
    „Ano.“
    „Ostatně jsem Vás vlastně hledal plukovníku,“ začal znovu, když viděl jak tam stojí a napjatě sleduje monitor. „Jste zatím jediná, koho jsem z posádky Odysea neprohlédl.“
    „Myslím, že to už nebude třeba doktore.“
    „Věřte mi. Nechci Vás do toho nutit, ale je třeba, abychom si byli jisti, že sebou nemáte nějakou nákazu. Hodně z vašich lidí trpělo nejrůznějšími neduhy, které dokážu léčit. Navíc nejde o nijak složitou proceduru. Díky antickým…,“ zmlknul uprostřed věty, protože hodnoty na monitoru, který Sam tak upřeně pozorovala začínaly stoupat.
    „Přichází k sobě,“ zašeptala Teyla celkem zbytečně.
    „Necháte mě s ní chvíli o samotě?“ požádala Sam.
    „Samozřejmě,“ přisvědčil Beckett chápavě. „Pak, ale za mnou prosím přijďte, ať vás prohlédnu.
    „Myslím, že už to nebude třeba.“
    „Proč?“ nechápal co tím stále myslí.
    „Uvidíte sám,“ odtušila, zatím co si brala židli. „Jděte kousek dál a sledujte.“
    „Jak si přejete,“ pohlédl tázavě na Teylu, ale ani ona netušila o čem je řeč.
    Sam si rychle přisedla a lehce sevřela bezvládnou ruku malé blondýnky, která jí jako jediná dokázala konkurovat na poli vědy. Alespoň zde. Spoustu jejích teorií, které si pročítala během letu nepochopila ani ona sama.
    „Kde…to jsem…,“ zašeptala Haileyová ještě než pořádně procitla.
    „Jsme na Atlantis.“
    „Dokázali jsme to…,“
    „Ano, dokázali. Nakonec ano.“
    „Dobře…,“
    „Mám na tebe jednu otázku, pronesla Sam rychle.
    „Nevím, proč jsem čekala,“ odtušila ještě předtím než otázku položila. Zapalovalo jí to rychle i když byla celé týdny v bezvědomí. Jedna z věcí, která jí u Jenny tolik rozčilovala.
    „Tak proč si jí nezastřelila, když si měla příležitost?“
    „Sama nevím. Prostě jsem si nebyla jistá, jestli jsi vůbec hodná, toho zachránit nás před touhle noční můrou.“
    „Děkuju pěkně.“
    „Už teď toho lituji. Měla jsem ti věřit hned od začátku, ale prostě jsem to nedokázala. Když ses tam tak objevila, považovala jsem tě za konkurenci, někoho kdo ostatním prostě řekne, že jsem šílená. Někdo, komu budou věřit víc než mě.“
    „Neboj, nehodlám ti tady zaclánět,“ odtušila Sam s lehkým ušklíbnutím. „Jakmile tě doktor Beckett dá dohromady, můžeš zase řádit. Budeš mít plné pole působnosti.“
    „A co ty?“
    „Já…,“ řekla Sam, ale víc už nestačila dopovědět. Pohlédla sama na sebe, jak se rozplývá. Kupodivu necítila nic. Pouze viděla jak Beckett s Teylou přispěchali dovnitř. Usmála se na ně a lehce zavrtěla hlavou. Ona se vracela zpátky. Zachránit svůj vesmír před ORI. Nezmizela sama. Podobně zmizela i Danny, akorát jejímu zmizení nikdo nepřihlížel Aschenska se vrátila do své reality. Sam se ocitla znovu poblíž Superbrány ve skafandru. Nikdo jí nemusel říkat, že jí dochází vzduch. Vzápětí přišla temnota, temnota ze které nakonec procitla. Ležela v nějaké kóji. Všechno vypadalo povědomě. Zvedla se a s jistotou mohla říct, že ví kde se nachází. Teda, kde se mohla vzhledem k situaci nacházet. Na Asgardské lodi. Vasaar se pro ní musel vrátit.
    „Zdravím Vás plukovníku Carterová!“ promluvil asgard. „Vidím, že jste již v pořádku.“
    „Jak dlouho?“
    „Byla jste v bezvědomí dvě hodiny, třináct minut a devatenáct sekund. Od okamžiku kdy jsem vás přenesl na palubu,“ odpověděl asgard zcela přesně a vyčerpávajícím způsobem.
    „A co ostatní?“
    „Většina lodí byla zničena,“ odtušil smutně. „Vrátil jsem se tak rychle, jak jen to bylo možné. ORI pronikli do této galaxie.“
    „Přežil ještě někdo další?“
    „Neměl jsem moc příležitostí zjišťovat stav situace. ORI si svou bránu dobře hlídali,“ konstatoval Vassar s patrným gestem své ručky. „Každopádně jsem, ale narazil na několik zvláštností v jejich štítech a zbraních.“
    „Ukažte?“ Tohle Sam okamžitě zaujalo. Rychle vylezla ven, rychleji než by odpovídalo jejímu věku. Pokud Vassar na něco narazil, muselo to být důležité. Asgardi měli tendenci být dost upjatí a hodně velcí perfekcionisté, precizní ve všem co dělali a také beze smyslu pro humor, ani podobné kratochvíle. Když řekli: „Zajímavé“, potom to určitě stálo za pozornost. Sam se hned na jeho údaje podívala. Alespoň nemusela myslet na to co se stalo se zbytkem jejích přátel z SG-1.

    V jeden okamžik seděla Danny v křesla na Atlantis. Neznámé antické zařízení, připnuté na spáncích ji mělo zabránit kohokoliv napadnout. Ne, že by ještě měla sílu cokoliv podniknout. Celý svět se před ní rozplynul a ona sama upadla do hluboké deprese. V duchu se musela smát nad snahou té pozemské psycholožky, která za ní přišla. Dokonce ani příchod ženy, která měla největší podíl na zkáze Aschenů v ní neprobudil žádné pocity. Zato záhadný cizinec, který se zde zjevil v ní probudil skutečný zájem. Určitě nebyl člověk, tím si byla jistá. Mluvil s plukovníkem Cartrovou, než chvatně vyběhla ven. Slyšela každé slovo, ale nechápala o čem mluví. Potom pohlédl na ní. Aniž by se jí dotknul, deaktivoval Antické zařízení. V zápětí se ocitlo před ní na stole. Dokonce i v hlavě, jako by se jí více rozjasnilo. Neřekl nic. Prostě na ní mrknul a zmizel. Vstala z křesla. Udělala dva kroky vpřed. Najednou si uvědomila, že nemá znehybněnou ruku. Naopak s ní mohla úplně normálně hýbat. Tohle bylo zvláštní.
    „Císař Vás očekává!“ ohlédla se zpátky za sebe odkud přicházel onen hlas. Už nestála v místnosti na Atlantis. Tohle nemohla být pravda. Nacházela se uprostřed císařského paláce na Aschenii. Palác byl však před deseti lety zničen při útoku ORI, společně s celou populací. Aschenové přestali existovat. Přesto stála v přijímacím salónku, vedoucího do soukromé pracovny císaře Oalarydyho.
    „Císař je…,“ vykoktala ze sebe než si uvědomila, že na ní císařův pobočník znepokojeně hledí.
    „Uvnitř,“ doplnil diplomaticky. „Očekává Vás.“
    „Ach ano, ovšem,“ odkašlala si lehce. „Promiňte, trochu jsem se zamyslela,“ odpověděla rychle. Přála si, aby měla po ruce zrcadlo, aby viděla, jak skutečně vypadá. Viděla se v zrcadle dneska ráno a vypadala strašně. Takhle přeci nemůže jít na audienci k císaři. Jenomže letmý pohled odhalil, že na sobě má čistou uniformu, naleštěné boty a pečlivě sčesané vlasy. Alespoň tím si mohla být jistá. Jak vypadá zbytek mohla pouze hádat z reakce pobočníka.
    „Chápu. Jednání se trochu protáhlo,“ přisvědčil chápavě. „Ostatně proto Vás chtěl císař osobně vidět a znát Váš názor na věc, jakožto vedoucí zvláštních projektů.“
    „Jaké jednání?“
    „Císař Vám všechno řekne sám,“ učinil zdvořilé gesto, kterým ji vpustil do dveří jako první. Kývla na souhlas, ale nic jí nemohlo připravit na to, co právě spatřila. Císař stál u okna díval se z něj ven. Což samo o sobě nebylo zvláštní. Rád se kochal pohledem na rozpínající a prosperující impérium, které vytvořil. Ano, Aschenie během několika let jeho vlády, začala vzkvétat. „Velitelka Danny je zde můj císaři,“ přerušil ticho pobočník.
    „Děkuji,“ přikývnul Oalarydy prostě. „To je vše.“
    „Ano můj císaři,“ uklonil se pobočník uctivě a opustil místnost.
    „Je úžasné vidět hlavní město, jak znovu ožívá. Jak se leskne, každý den víc a víc,“ pronesl melancholicky. Směřoval k tématu, kvůli kterému jí zavolal pomalu, neboť nechtěl kazit kouzlo okamžiku. Když nic neříkala, otočil se. Ujistil se, že nikam neodešla než pokračoval. „A přesto o tohle všechno může přijít.“
    „ORI,“ odtušila prostě.
    „Ano, tak si říkají,“ přisvědčil císař, skrývaje překvapení, že o nich ví. Zatím o této hrozbě věděl on a několik zasvěcených velitelů. Informace se nejspíš šířily i jinými kanály, které nekontrolovali. „Nevíme o nich skoro nic. Kromě zjevné skutečnosti, že jsou mnohem silnější než my. Aschenie není připravená na válku s nimi,“ povzdechl si. „Víme, že porazili každou flotilu, která se jim postavila do cesty.“
    „Ano.“
    „Brzy přiletí i k nám a my musíme být připraveni!“ dodal rázně.
    „Uděláme všechno pro to, abychom je zastavili,“ odpověděla Danny s nečekaným zápalem.
    „Sami nejspíš neuspějeme,“ podotknul císař ne zrovna šťastně.
    „Doufám, že nenavrhujete spolupracovat s lidmi ze země!“ vyhrkla dřív než si uvědomila, co říká. Málem by si sama nejraději nafackovala. Pokud tohle nebyla jenom iluze, potom dostala druhou šanci, kterou svojí nerozvážností, mohla rychle zahodit a ztratit důvěru.
    „Vidím, že pro tento úkol budete ta pravá,“ usmál se císař shovívavě. Vždy oceňoval intelekt a rychlé myšlení. I když u Danny toho bylo k ocenění mnohem víc než pouhá inteligence.
    „Oni budou naší zkázou. Tím jsem si naprosto jistá!“ pronesla již vážně.
    „Ano, ano.“ Pobavení ve tváři císaře vystřídal chápavý výraz. „Podvedli nás s hvězdnou bránou. Díky tomu zahynulo mnoho Aschenů a tím nám jasně ukázali, že nejsou jen další rasou, jejichž planetu si můžeme jenom tak podrobit.“
    „Potom je musíme zničit. Dřív než zničí oni nás!“ trvala Danny na svém.¨
    „Kéž by to bylo tak jednoduché, velitelko Danny,“ zamnul si Oalarydy zamyšleně bradu. „Oni mají informace, důležité k našemu přežití. Nejspíš se k nim propracujeme taky, ale už může být pozdě.“
    „Potom bude nejlepší, získat ty informace a pak se jich rychle zbavit.“
    „Za jiných okolností bych nejspíš souhlasil,“ pozvedl císař varovně prst. „Jenomže to si nemůžeme dovolit. Navíc, oni mohou ohrozit naši pověst a to je další z bodů, který musíme vzít v úvahu. Nepočítaje ten, že díky nim, jedna z našich okrajových kolonií neskončila v rukou ORI.“¨
    „Opravdu?“ Tentokrát bylo překvapení na Danny. Tohle se předtím nestalo. Nebo alespoň nevěděla, že k tomu došlo. Ale jak se tedy lidé dostali až na Aschenii, kdyby je císař sám nepozval? Možná tohle měl ten podivný cizinec na mysli, když říkal, že v jejich realitách mají stále šanci zastavit ORI.
    „Ano, ano. Naši vědci už pracují na způsobu jak vyřadit schopnosti Převorů. Zdá se, že jsou velice adaptabilní vůči virům a biologickým zbraním. Navíc nám na tomto poli mohou vážně konkurovat. Proto potřebujeme ty lidi ze Země, aby nám s tím pomohli. Ovládají, nebo alespoň mají znalosti o technologiích, které se rovnají Oriům,“ přešel císař k hlavní obrazovce, odkud sledoval dění v celé říši, aby mohl pokračovat v dalším tématu.
    „Rozumím,“ přikývla Danny, přemýšleje o nejvhodnějším postupu. Zabránit lidem, aby odmítli pozvání císaře asi nemohla. Zato mohla udělat něco jiného. „Ovšem bylo by nanejvýš vhodné, aby naše spolupráce probíhala na méně nápadném místě než je domovská planeta.“
    „Velmi dobře. Sice zde jsou naše nejlepší laboratoře, ale souhlasím, že tím omezíme riziko,“ dal Oalarydy najevo svůj souhlas. Zároveň aktivoval obrazovku, kdy byly plány prototypu nové lodě. Poznala jí okamžitě, protože jí tenkrát sama navrhla.
    „Třída OAL,“ uniklo jí bezděčně.
    „OAL?“ vzhlédl k ní její vůdce tázavě. „Tento prototyp ještě nemá jméno, ale OAL se mi líbí. Takže, od teď půjde o třídu OAL.“
    „Tak velikou loď nikdy nepostavíme včas,“ učinila nesouhlasné gesto.
    „Původně to měla být pevnost, ale časem bychom klidně mohli instalovat také motory,“ přešel její poznámku rychle. „Spíš mě zajímalo co řeknete na tohle.“ Obrazovka ukázala další plány. Tentokrát šlo zcela jistě o vesmírné plavidlo.
    „Bitevní lodě třídy Goldencross.“
    „Opět skvělý název,“ zasmál se císař mimořádně potěšen. „Je vidět, že máte potřebnou představivost a fantazii, která přesně odpovídá novému pověření.“
    „Nové pověření?“¨
    „Takže za prvé,“ začal vyjmenovávat, používaje prsty na ruce k označení jednolivých bodů. „Zahájíme spolupráci s lidmi. Samozřejmě co nejopatrněji, ale nesmí si být vědomi toho, že stavíme také OAL. Za druhé. Ukážeme jim plány našich bitevních lodí. Ty budou mít podobnou účinnost jako jejich X-304, takže nevzbudí podezření. Za třetí. Budeme s nimi jednat jako s rovnocennými partnery. Alespoň dokud to pro nás bude výhodné a dokud neporazíme ORI. Potom…,“ nasadil zamyšlený výraz nedokončuje větu.
    „Uvidíme v jaké budeme pozici, abychom se s nimi mohli vypořádat.“
    „To také,“ připustil císař shovívavě. „Možná jsme právě narazili na někoho stejně chytrého a vynalézavého, jako my. Možná bude v našem zájmu spíše s nimi navázat skutečné vztahy, než se je zkoušet zničit. Ale to je jenom možná. Nejdřív musíme smést ze stolu jeden problém, než začneme s druhým.
    „Rozumím.“
    „Nenechte se unést vlastní averzí vůči našim spojencům. To je císařský rozkaz.“
    „Vynasnažím se.“
    „Potřebujeme je,“ dodal pro jistotu, aby se ujistil, že správně chápe jeho rozkazy.
    „Já vím.“ Sklopila pohled, protože se nemohla svému vůdci podívat zpříma do očí. Samozřejmě bude plnit jeho příkaz, ovšem pokud by se měla historie opakovat, potom nebude váhat.
    „Dobře, generálko Danny. Spoléhám na vás. Nezklamte mě!“ pronesl císař slavnostně. Danny jenom překvapením zamrkala nad oslovením. Císař Oalarydy nezaváhal ani na okamžik a slova přeměnil v činy. Připnul jí generálskou insignii na uniformu a vychutnával si její překvapení a rozpaky. Nic z toho co právě zažila se původně nestalo. Císař tenkrát nebral její návrhy vážně a nevraživost vůči Samantě Carterové ji zatemnila úsudek. Celou tu dobu se snažila lidi zdiskreditovat v očích císaře a možná díky tomu prohráli. Možná teď nadešel čas zkusit jiný přístup. Navíc jako vrchní velitelka celého projektu, bude mít volné ruce. Samozřejmě, že se bude snažit tu blondýnku, kterou všichni lidé uznávali a opěvovali jako největšího experta, pořádně znemožnit. Samozřejmě nenápadně, jak jinak.
    Z povzdálí, kde ho ani jeden z nich vidět sledoval situaci A-Tommy. Spíše se chtěl ujistit, že jeho protivníci skutečně vrátili všechno do původního stavu. Byl si jistý, že si nyní na něj budou dávat zatraceně velký pozor, aby jim nevypálil rybník podruhé. Usoudil, že se může v poklidu vzdálit, protože všechno šlo přesně tak jak mělo jít. V této realitě zvítězí Lidé a Aschenové. Oriové odejdou poraženi. Přesně podle scénáře. Povzdechl si. Kdyby jeho mistr nepadl, určitě by nemusel hasit požáry na tolika frontách.

*Konec*

 

Zpět na VÝSLEDKY TAU'RI, KREE! 2006 | FAN FICTION | FLASH INDEX | NONFLASH INDEX

Vytvořil sg1.cz tým.