Velikost: 71,6 kB (HTML).
Prostředí seriálu: Stargate SG-1
PROHLÁŠENÍ: Stargate SG-1 a postavy zde vystupující jsou majetkem Stargate (II) Productions, Showtime/Viacom, MGM/VA, Double Secret Productions a Gekko Productions a jsou chráněny patentem v USA. Tato povídka nemá v úmyslu porušit tato autorská práva, vznikla pouze pro pobavení a nebyla žádným způsobem honorována. Původní příběh, postavy a situace jsou vlastnictvím autora.
„...tři – dva – jedna – start,“ ozvalo se z reproduktoru. Kovová konstrukce sondy vyrazila vstříc P6X-112.
„Kontakt za tři – dva – jedna – máme signál.“
„Je to jedna z planet chráněných Asgardy, pane. Není z Abydosské kartuše. Její adresu jsme získali díky plukovníku O’Neillovi,“ pokračovala ve schůzi major Carterová.
„Takže žádní Goa’uldi?“ skočil jí do řeči plukovník.
„Snad ne, pane.“
„Snad ne?“
„Kolem brány nebyly vidět žádné stopy civilizace, žádní jaffové, ale jistí si nemůžeme být nikdy. Ovšem vzhledem k asgardské ochraně by neměl být žádný problém,“ přidal se Daniel Jackson, který byl nedostatkem hmatatelného důkazu výskytu jakékoli civilizace poněkud zklamán.
„Ale jinak je ta planeta velice zajímavá. Chtěla bych zjistit oběžnou dráhu planety, protože sonda je tam už týden, a zatím je tam stále noc. Je možné, že brána leží někde u pólu, nebo má planeta specifickou oběžnou dráhu, jako třeba náš Měsíc,“ pokračovala ve výkladu major Carterová, „Také by stálo za to prozkoumat tamní flóru. Projevil o to zájem náš biolog, doktor Lewis. Zdá se, že tam rostou nějaké zvláštní rostliny vyzařující světlo. Bohužel se nám nepodařilo je pomocí sondy prozkoumat lépe, protože ta se zasekla kvůli promáčenému terénu. Je tam jakási džungle. Každopádně tam je velmi podobná atmosféra jako u nás. Dokonce obsahuje asi o čtyři procenta více kyslíku.“
„Mohli bychom se porozhlédnout kolem, jestli tam přece jen nějaké stopy civilizace nejsou,“ dodal Jackson s mírnou nadějí v hlase.
„A udělat si piknik, co říkáte?“ přidal se Jack.
Následovala přiměřeně nudná půlhodina plánování průzkumné mise na P6X-112, jejímž výsledkem byl půlden odebírání vzorků a hledání čehokoli. Bez pikniku.
Horizont událostí se vlnil, ostatně jako tolikrát předtím. Procházet bránou bylo skoro jako chodit do supermarketu na nákup. Vlezli jste dovnitř a přinesli zpět něco nového. Až na to, že bránou procházeli mnohem častěji. Jack si uvědomil, že v lednici už má jen kousek starého oschlého sýra a raději opustil podobné myšlenky.
„Tak jdeme. Nasaďte si brýle pro noční vidění,“ zavelel a vykročil vpřed.
„Myslím pane, že uvidíme mnohem lépe bez těch brýlí. Zdá se, že ty rostliny vyzařují dostatečné světlo,“ prohlásila major Carterová po průchodu bránou.
Teal’c stál se svým stoickým klidem na kamenných stupních vedoucích k bráně. Daniel se rozhlížel kolem.
„To je ... Krása,“ řekl téměř se zatajeným dechem. Teal’c mu k jeho překvapení přitakal.
Kolem byla tma plná bodů měkkého světla. Úzkým průhledem mezi stromy byly na obloze vidět hvězdy. Les kolem byl hustý, ale ne neprostupný. A ty květiny.
První, kdo se probudil z němého úžasu byla major Carterová. Do vysílačky oznámila, že jsou na místě a že se ohlásí přesně za pět hodin. Pak se brána s typickým šumem zavřela.
„Tak fajn. Carterová s Teal’cem mají na starost ty květiny. Ty, Danieli, mi pomůžeš vyprostit sondu, nějak se zasekla v tom bahně,“ pronesl rezolutně O’Neill a odešel k sondě.
Ta se příliš daleko nedostala. Všude bylo velice vlhko, někde dokonce stála voda. Bylo tam vlastně jen bahno a mohutné spletence kořenů. Díky nim se však dalo snadno chodit suchou nohou.
Carterová s Teal’cem se mezitím vzdálili. Ale kvůli vzorkům nemuseli chodit daleko.
„Ty rostliny jsou všude.“ Carterová zapnula diktafon, ale ještě než začala, požádala Teal’ca, jestli by nepořídil několik fotek.
„Ty květiny zřejmě budou parazitické, nikde nevidím stonky. Připomínají liány. Stromy, na kterých rostou jsou listnaté a poměrně malé, nikde nevidím žádný, jehož výška by přesahovala pět metrů. Ale zpět k těm květinám. Prakticky nemají listy, jen úchyty, kterými se drží na stromech. Jejich květy jsou mohutné, velmi podobné orchidejím. Jejich lalok je asi deset centimetrů dlouhý a průměr má kolem pěti centimetrů. Je lemovaný čtyřmi okvětními plátky. Lalok je naplněný nějakou fosforeskující látkou,“ Carterová se naklonila nad nejbližší květ, aby snáze viděla dovnitř, „ve které plave mrtvý hmyz. Takže masožravé. Beru vzorek té tekutiny.“ Vypnula diktafon a vyndala z batohu skleněnou zkumavku, do které opatrně nabrala světélkující látku. Zkumavka teď vydávala, stejně jako květiny, měkké, ale dostatečně silné, žlutozelené světlo. Zazátkovala ji a pečlivě schovala s diktafonem do batohu.
„Pane, my jsme hotoví,“ oznámila, když se vrátili k bráně.
O’Neillovi s Danielem se podařilo dostat sondu na pevnější povrch.
„My taky, takže teď se opět rozdělíme. Teal’c a Carterová tamhletím směrem,“ Jack ukázal doprava za bránu, protože ta byla široko daleko jediným orientačním bodem, „a my s Danielem půjdeme tudy. Za hodinu se sejdeme tady, u brány.“
Ostatní souhlasně přikývli a vyrazili do lesa.
Teal’c šel první, za ním Sam. Světlo z květů zkreslovalo, tak si pomáhali baterkami. Najednou se Teal’c zastavil. Přimhouřil oči v soustředěném výrazu. Chvíli stáli úplně potichu, ale kromě zvuků lesa, na které si již zvykli, neslyšeli nic.
„Něco tu je, nebo bylo. Cítil jsem to.“
„Něco tu přece musí být. Je tu brána!“ říkal Daniel rozhořčeně. „Navíc, co by tu Asgardi chránili? To nedává smysl.“
„Co ti na to mám říct?“
„Promiň.“
Cesta přes kořeny byla všechno, jen ne příjemná. Daniel našlápl na kluzkou hnijící větev a upadl.
„V pořádku, Danieli?“
„No, ani ne. Někam mi spadly brýle.“ Klekl a baterkou svítil po zemi.
„Tak je rychle najdi, já se jdu podívat támhle. Zdá se mi, že tam něco je,“ řekl Jack a zmizel mezi stromy.
„To se ti řekne.“ Rukou šátral v tlejícím vlhkém listí, až se mu konečně podařilo nahmátnout své brýle. Postavil se a očistil brýle. Když si je však nasadil, čekal ho šok. Stála před ním nějaká osoba.
„Plukovníku?“ ozvalo se Jackovi z vysílačky. Přešlapoval kolem velkého kamene vyčnívajícího z bažiny.
„Ano, Carterová?“
„Našli jsme něco, co vypadá, jako cesta. Máme jít po ní dál?“
„Ne, počkejte na nás. My nic nemáme, vracíme se k vám... Danieli, slyšel jsi to?“
„Ztratili jste se?“ řekla dívka mírně podezřívavým hlasem. Daniela to zaskočilo ještě víc. Nejenže se vynořila z ničeho nic, ale mluvila na něj naprosto bez zábran a ještě ke všemu plynnou goa’uldštinou.
„Prosím?“
„Vy mi nerozumíte?“ Tentokrát to bylo už anglicky.
Daniel ztratit slova. Nevěděl, co říct. Naprosto.
„Jste v pořádku?“ Dívka znejistěla. Měla dlouhé černé vlasy a oproti tomu dost světlou pleť. Dívala se na něj tmavýma, skoro černýma očima. Byla oblečená do splývavých černých šatů a dlouhého pláště, jehož dolní lemy byly urousané od bahna. Přešlápla.
„Já – já jsem Daniel Jackson,“ řekl nakonec, když se vzpamatoval.
V tu chvíli se ozvala vysílačka.
„... Danieli, slyšel jsi to?“
„Slyšel. Možná byste měli přijít spíš vy sem.“
„Co se tady děje?“ zeptal se Jack, jakmile se vynořil zpoza stromu s namířenou zbraní.
„Jacku, myslím, že to nebude nutné,“ řekl Daniel a pohybem ruky naznačil, aby sklonil zbraň.
„Já zase myslím, že to nebudeme s tou důvěrou tolik přehánět.“ Zbraň zůstala tam, kde byla.
„Jestli to, čím na mě míříte, je zbraň, tak opravdu nevím proč. Nemyslíte, že my bychom měli být vůči vám ostražití? Navíc nevím, co hledáte tady, tak daleko od města a vašeho tábora,“ vyhrkla dívka rozzlobeně. Ale na očích jí byl vidět neklid, snad i strach. I ze zbabělého zvířete, zahnaného do kouta, se může stát kousavá bestie.
„Nevím, jak ty, Danieli, ale já nerozumím ani za mák tomu, co chce říct.“ Mrkl Jack přes její rameno na Daniela.
„Zřejmě došlo k omylu. My tu nemáme žádný tábor. Tedy zatím,“ vysvětloval Daniel.
„V jste nepřiletěli tou lodí?“
„Ne, my přišli hvězdnou bránou.“
„Ach. Hvězdnou bránou?“ Dívka sklopila oči. „Omlouvám se. Myslela jsem , že jste z té druhé výpravy. Je to poněkud zvláštní, když se tu objeví dvě výpravy téměř zároveň...“ Dívala se skepticky, nakonec se ale usmála.
„My přišli ze Země. Tau‘ri. Ehm...“
„Midgardu,“ dodala dívka.
„Přesně tak. Jsme něco jako průzkumníci cizích planet. A chtěli bychom se dozvědět něco o vaší kultuře, historii. Naše národy by mohly spolu obchodovat. Mohlo by to být přínosné pro oba světy.“ Tahle věta už byla tak dokonale ohraná, že se Danielovi říkala jen stěží.
„Dobrá, pořádáme slavnost pro ty druhé. Budeme rádi, když se k nám připojíte.“
Jack vytáhl vysílačku. „Carterová, Teal’cu, zůstaňte u brány, my dorazíme k vám. Spojte se s generálem.“
Vysílačka zachrčela: „Rozumím, pane.“
Teal’c s Carterovou stáli před bránou. Přirozeně byli překvapení, když se Jack s Danielem vrátili bohatší o jednu osobu.
„Pane?“
„Tohle je – ehm – zapomněl jsem jméno,“ vysvětloval O’Neill.
„To je v pořádku, já se ještě nepředstavovala. Jsem Feya Serenity.“
„Tohle je major Samantha Carterová, Teal’c a náš velitel, plukovník Jack O’Neill,“ představil všechny postupně Daniel.
"Se dvěma L."
„Plukovníku?“ ozval se generálův hlas z vysílačky.
Feya zatím fascinovaně pozorovala zářící hladinu brány. „Nikdy jsme ji nepoužívali,“ vydechla.
O’Neill zatím promluvil s generálem, ten zvážil nastalou situaci a povolil prodloužení pobytu.
Jack se obrátil k ostatním. „Takže piknik nakonec bude.“
Feya je zavedla na cestu, kterou Carterová s Teal’cem objevili už předtím.
„Co to je za výpravu, ti druzí?“ zeptal se Jack.
„Já nevím. Přiletěli v lodi.“ Zamyslela se. „Snad vám ve městě toho budu schopná říci víc. Vlastně jsem je jen párkrát zahlédla. Byla jsem se projít, když jsem vás viděla. Je jich asi dvacet. Vede je nějaká žena. Zdá se mi dost arogantní, tedy alespoň na naše poměry. Říká, že je Tok’ra.“
„No, to je jim docela podobné,“ skočil jí do řeči O’Neill.
„Má s sebou ale skupinu jaffů, což je dost zvláštní, nemyslíte?“ usmála se spiklenecky. „Víte, v našich archivech se najde ledacos, ale nikdy ne zmínka o Tok’rech, kteří by měli jaffskou ochranku.“
„Mohli bychom se pak podívat do vašich archivů?“ zeptala se Carterová.
„Samozřejmě. Naše archivy jsou ale dost rozsáhlé. Shromažďujeme tu obrovské množství dat, díky Asgardům. Jsou to vlastně jejich archivy. My se z nich učíme.“
„Takže vy udržujete kontakt s Asgardy?“ vložil se do řeči Daniel.
„Ano. Tedy, alespoň to tak bývalo. Už velice dlouho k nám nezavítali. Při jejich poslední návštěvě, je to dokonce několik generací zpátky, mluvili o rozsáhlých bojích s – mmm – zapomněla jsem to jméno.“
„Replikátory?“
„Ano, to jsou oni. Myslím si, že vaše zkušenosti a informace by nám byly přínosem. Už po dlouhou dobu jsme odříznuti od jakýchkoli zpráv, bohužel.“
„Rádi se s vámi podělíme o naše vědomosti.“
Postupem času, jak šli, les pomalu řídl a cesta byla udržovanější, až došli na jakousi louku. Tady ovšem nerostla tráva, ale tmavě zelené krátké dužnaté listy připomínající některé formy kaktusů. Doprostřed rozlehlé louky se slévaly chodníky a stezky a tvořily náměstí, dlážděné velkými, dokonale lesklými kameny. Ve středu náměstí stála obrovská válcová budova s kulovitou střechou. Kolem ní bylo ještě několik podobných skleněných staveb. Všechny zářily stejným světlem, jako květiny v lese.
„Páni, ta stavba může mít tak dvě stě metrů v průměru,“ řekla uznale Carterová.
„To je naše město.“
„Na město se mi to zdá příliš malé,“ poznamenal Teal’c.
„Uvidíte,“ usmála se Feya.
„Kolik vás asi žije v tomhle městě?“ zeptal se Daniel, když se zvolna přibližovali k budovám.
„Asi dvacet tisíc. Celá naše populace.“
„Jak se tam vejdete?“
„Uvidíte.“
Jak se blížili do středu náměstí, postupně potkávali další obyvatele města, kteří si je se zájmem, nikoli však překvapeně, prohlíželi. Stejně tak si členové SG-1 prohlíželi je. Protože v jejich anatomii byl jeden podstatný rozdíl.
„Vy máte křídla?“ vyhrkl Jack.
„Ach. Ano.“ Na důkaz si Feya sundala plášť. Její křídla byla nějakým způsobem zasunovací sama do sebe, takže tvořila dva nevelké stříbřité pruhy, táhnoucí se po zádech. Když je však roztáhla, mohla mít tak dva metry rozpětí.
„Mohu si sáhnout?“ řekla nesměle Carterová. „Zajímalo by mě, z čeho jsou.“
„Jistě.“
Křídla byla z nějaké průsvitné, ale velmi pevné organické látky.
„To je neuvěřitelné.“
„V historii jsme je využívali mnohem více, to už však ustupuje. Z pohledu evoluce už nejsou potřeba.“
„Otázkou je, proč se vůbec vyvinula,“ dodala Carterová.
Vstoupili vysokými skleněnými dveřmi dovnitř a narazili na volný prostor. Budova měla asi tři patra nad zemí. Uvědomili si, že stojí na nějakém ochozu, který se táhne po celém obvodu. Vyklonili se.
„Tak z tohohle mám závrať i já.“ Jack se naklonil zpátky. Byla tam stovky metrů hluboká šachta lemovaná jedním ochozem pro každé patro. Byly tam schody, dveře. A všechno bylo dobře osvětleno kulovitými světly, naplněnými tou samou svítící látkou, s jakou se již setkali v lese. Všechno bylo buď ze skla, nebo stříbrného kovu.
„Kolik to může být pater?“ špitla Carterová.
„Zkuste to spočítat,“ řekl O’Neill.
Kolem nich chodili různí obyvatelé toho bizarního města. Někteří létali dolů, jiní zdola nahoru. Někteří nastupovali do jakýchsi výtahů.
„Rada bude mít brzy zasedání, což se nám hodí. Pojďte za mnou.“ Feya pokynula rukou.
Nastoupili do výtahu a Feya zmáčkla několik tlačítek.
„Zapnula jsem pomalý chod, abych vám mohla ukázat město.“
Prosklené dveře se zavřely a bylo jimi nádherně vidět ven. Výtah se pomalu rozjel.
„Tohle je patro se skleníky. Tady pěstujeme ty rostliny, co jste viděli v lese. Jejich šťáva je velmi snadno obnovitelný zdroj světla,“ pronesla, když byli asi ve čtvrtině jízdy.
„Ty rostliny samy tvoří tu fosforeskující tekutinu?“ zeptala se Carterová.
„Vlastně to nejsou přímo ony. Jsou to jejich symbiotické řasy, které mají rostliny v laloku. Řasy tvoří fosforeskující látku, na kterou rostliny lákají hmyz, ty jim pak poskytují živiny.“
„Jednoduché.“
Dojeli až úplně dolů na dno obrovského kovového podzemního komplexu. Dveře výtahu se rozevřely a tým SG-1 vstoupil na kruhové prostranství. Uprostřed bylo jezero s křišťálově čistou vodou.
„Nejnižších šest pater zabírají archivy, tohle je určeno pro Radu, hosty, i když těch moc nebývá, a různé povinnosti,“ vstoupila do jejich obrazu Feya. „Pojďte prosím za mnou."
Šli chodbou po pravé ruce. Poměrně dlouho. Míjeli různé pokoje s různými lidmi. Těsně před koncem chodby zabočili doleva do poměrně rozlehlého pokoje. Viditelně přijímacího. Byl vybaven křesly, už na první pohled pohodlnými. Feya jim pokynula, aby se posadili.
„Omlouvám se, že budete muset chvíli čekat. Oznámím váš příchod Radě. Zatím si tu můžete číst." Podala Danielovi malou tabulku, vypadající jako zrcadlo. Když se jí dotkl, rozsvítila se a objevilo se několik odstavců písma.
„Vypadá to jako forma písma Antiků," poznamenal směrem k O'Neillovi, „obávám se, že tomu nerozumím. Snad byste mi potom mohla pomoci s překladem," obrátil se k Feye.
„Samozřejmě. Teď ale musím jít. Poslala bych vám sem někoho, ale je nás velmi málo, co se učíme tau'rijsky. Nebude vám to vadit?" zeptala se poněkud zmateně.
„Uvidíme," pronesl žertovně O'Neill.
Feya rychlým krokem vyšla z pokoje.
„Danieli, rudnou ti uši," poznamenal O'Neill.
„Přemýšlejte, kdo by tak mohl být tím druhým hostem." řekl zamyšleně O'Neill, který bezděčně žmoulal list nějaké pokojové rostliny a díval se otevřenými dveřmi pokoje ven. Po chodbě sem tam procházeli místní obyvatelé, kteří občas zavadili pohledem o pozemskou skupinu. „Žena, představila se jako Tok'ra... Spousta jaffů. Hmm. Tohle zavání jako Teal'covy ponožky... Vždyť víš, jak jsem to myslel," dodal rychle, když se na něj Teal'c podíval svým Pohledem.
„Může to být skupina povstaleckých jaffů vedená Tok'rou, pane."
„Carterová, vždyť tomu sama nevěříte... No, tito místní - uhmm - lidé -"
„Fairiové, nebo Fairiané, jak to tak vypadá." Daniel zvedl oči od tabulky. „No, rozluštil jsem zatím jen nadpis, který zní asi : Vítejte na Fairii. Nejsem si jistý, ale tak nějak to bude." Ponořil se zpět do překladu.
„Fairiané vypadají jako mírumilovný národ. Kdyby se tu potulovali Goa'uldi, vypadalo by to podstatně jinak," dodala Carterová.
„Raději zůstaneme ve střehu a s tou druhou partou si co nejdříve smluvíme rande."
Po chvíli nakoukla do dveří hlava menšího, prošedivělého muže. Usmál se a rukou jim pokynul, ať jdou za ním.
Nešli daleko, vlastně jen za roh, na konec chodby. Otevřela se před nimi půlkruhová světlá místnost. Naproti nim se podél stěny táhl stříbrošedý pult, za kterým sedělo devět postav. Úplně vpravo vysoká žena s přísným výrazem, vedle ní starší, ale statný muž, dále znuděný černovlasý mladík, dvě ženy s nadšeným úsměvem, stařec, zřejmě nejstarší Radní, žena, zaneprázdněná nějakými tabulkami, nějaký nevýrazný muž a na konci vlevo Feya.
Veselá žena, sedící uprostřed vstala a promluvila na SG - 1 velice příjemným hlasem a velmi melodickým jazykem.
O'Neill se naklonil k Danielovi a zašeptal: „Nerozumím jí ani slovo, ale je mi to nějak povědomé."
„To by mělo, nějakou dobu jsi tím mluvil plynně. Tedy, alespoň modifikací. Upřímně řečeno, taky se nechytám."
V tu chvíli se ozvala Feya: „Tohle byla Radní Cetta Minus, která vás jménem celého našeho města přivítala. Můžete se tu volně pohybovat, vaše zbraně vám budou ponechány, ale raději je nechte v klidu. Je to ve vašem vlastním zájmu. Jste zváni na dnešní slavnost. Je nám ctí, že jste k nám zavítali.“ Odříkala očekávanou stereotypní řeč, kterou viditelně zkrátila jen na nejpodstatnější informace.
„To je všechno?“ zeptal se O‘Neill.
Feya poněkud zaskočeně přikývla. „Potřebujete ještě něco?“
„Chtěli jsme se zeptat na tu druhou skupinu - ehm - návštěvníků. Nikde je nevidíme. Náhoda?“ ušklíbl se sarkasticky. Daniel obrátil oči v sloup.
„S tím vám pomohu já. Mám být vaším průvodcem, tak jestli nemáte nějaké jiné záležitosti pro vyřízení s Radou, můžeme jít.“
„Později bychom velice rádi mluvili s Radou ohledně obchodování, výměny informací a zkušeností našich dvou národů,“ promluvil Daniel.
Feya kývla, obrátila se k Radě a přeložila jim jejich žádost.
„Už jsme o tom hovořili dříve. Mám plnou moc jednat se zástupci vaší planety ohledně všech záležitostí. Teď, jestli si nepřejete ještě něco jiného, bychom mohli jít.“
Zvedla se ze svého místa a odvedla SG-1 mimo zasedací místnost, přes celé patro, výtahem o poschodí výš a do nějakých dveří, které za sebou pečlivě zavřela. Ocitli se v pokoji, vybaveném pohodlnou sedačkou, stolkem, knihovnou (v určitém slova smyslu). Obývacím pokoji.
„Tak teď nám můžete říct, proč jste tak rychle chtěla ukončit tu vaši poradu,” podíval se na ni O’Neill.
„Asi jsem dost průhledná, že?” ušklíbla se Feya, „Jde o to, že naše druhá návštěva není tím, za co se vydává.”
O’Neill nasadil výraz já-to-říkal.
„Četla jsem o Tok’rech. Ještě dříve, než se tu vůbec objevila ta žena. A ona rozhodně Tok’ra není. Tedy, alespoň si to myslím. Musím se ještě ujistit. Vlastně nevím, čemu věřit. A proč to povídám vám. Můžu vlastně vám věřit?”
„Rozhodně víc než Tok’rům.”
„To jste mě ale příliš neuklidnil.”
„Jak vám ta žen řekla že se jmenuje?” vložila se do řeči Carterová.
„Sembia.”
„Jaký znak měli ti jaffové na čele?” zeptal se Teal’c.
„Nejsem si jistá, že měli stejný znak. V těchhle věcech se nevyznám. Ne. Neměli jeden a tentýž znak,” ujistila je nakonec.
„Vypadá to na skupinu povstaleckých jaffů,” zamyslel se Teal’c.
„Nebo na jednu hodně velkou potvoru,” dodal plukovník, kterému začaly věci pomalu docházet.
„Co tím myslíš, Jacku?” zeptal se nechápavě Daniel.
„Přemýšlej. Ženská. Arogantní. Mix jaffů. Tadááá.”
„Nirrti,” vydechla Carterová.
„Přesně tak.”
„Co by tady dělala?” položil donebevolající otázku Daniel. Celá SG-1 se jako na povel otočila na Feyu.
„Goa’uld? Tak tohle mě opravdu nenapadlo,” přiznala Feya. „Nikdy jsme se se žádným nesetkali. Víme o nich, to samozřejmě, ale tady nikdy nebyli.”
„O tom pochybuji,” pronesl Teal’c.
„Jakto?” vyhrkla poněkud dotčeně, ale pak se zamyšleně odmlčela. „Vlastně… Ano, je to možné,” řekla tak, jako by s tím ani sama nesouhlasila. „Víte, naše archivy zaznamenávají obrovské množství informací o vesmíru, jak už jsem říkala, a prakticky všechno o naší kultuře. Téměř. Rozvoj po posledních dvacet tisíc let. Ale nic hlouběji do historie neexistuje. Náš vývoj, odkud pocházíme. Nic. Jako bychom předtím nebyli, rozumíte?”
„Vypadá to na klasický scénář. Vaše předky unesli Goa’uldi ze Země, oni jim na oplátku nakopali zadky a vymazali tu nechutnou historku z dějepisu. Pak vás vzali pod ochranu Asgardi. Už jsme se s takovými planetami setkali.” O’Neill zakončil svou dedukci zářivým úsměvem.
„Je to velice pravděpodobné,” dodal Teal’c.
„Goa’uldi zotročili tisíce lidí ze Země a zavlekli je do nejrůznějších koutů vesmíru,” vysvětloval Daniel.
„Ano, před Goa’uldy jsme byli varováni. Víme, co udělali s lidmi vaší planety. Ale nikdy by nás nenapadlo, že by se nás to týkalo takovým způsobem. Když o tom teď přemýšlím, je to možné.”
„Nenapadá mě jiná alternativa. Neznám vaši minulost, ale z hlediska pravděpodobnosti je naprosto nemožné, aby se na dvou na sobě nezávislých planetách vyvinula téměř identická forma života,” přemýšlela Carterová. „Na druhou stranu je velmi nepravděpodobné, aby se u stejného druhu vyvinul tak odlišný znak, jako jsou křídla. Je to velmi zvláštní.”
„Můžeme jít do archivů, zda nezjistíme něco víc,” nabídla Feya.
„Carterová, Danieli, vy si půjdete číst. My se s Teal’cem půjdeme podívat Nirrti na zoubek,” rozdělil úlohy O’Neill. „Počkat, co vlastně řekla, když přiletěla?”
„Prakticky to samé, co vy. Výměna technologií, spolupráce.”
„A vy jste jí věřili?”
„Neměli jsme důvod jí nevěřit. Můžeme věřit vám? Je to ten samý případ.”
„Ale ona je Goa’uld! Taková malá zlá hadovitá potvora, do vám vleze do hlavy! My jsme ti hodní.”
„Dobře, že to vím,” ušklíbla se Feya. „Já vám věřím, ale to neznamená, že vám bude věřit zbytek města. Když jim přednesem pádné důkazy, bude to mnohem rozumnější a duchaplnější, než nařčení cizinců cizinci. Co kdyby ona teď Radu přesvědčila o tom, že vy jste ti špatní… Hm. To je poněkud extrém, a asi by to nedopadlo, ale principielně to možné je. Chápete, co tím chci říct?”
O’Neill přitakal. Feya se usmála, protože pochopila, že plukovník je mnohem chytřejší, než jakým se dělá.
„Ten Goa’uld se vrátil na svou loď. Místo přistání je kousek za městem. Na opačnou stranu od brány. Mohu vás tam dovést. Předtím ale navštívil naše archivy. A my se můžeme podívat, co přesně si prohlížel,” dodala spiklenecky.
„Jak jsem říkal, já s Teal’cem půjdeme na místo přistání, Daniel s Carterovou do archivu. My to najdeme, vy jděte s nimi,” obrátil se v poslední větě na Feyu.
Když O’Neill s Teal’cem nastoupili do výtahu, plukovník si chvíli hrál s tlačítky, až se nakonec výtah rozjel. Správným směrem. Vystoupili opět na povrchu a vyšli před obrovskou budovu.
„Džungle, džungle a - džungle. Kudy teď?”
Teal’c povytáhl obočí, tak si O’Neill raději odpověděl sám.
Vyrazili směrem, který jim předtím naznačila Feya.
„Teal’cu, neznervózňuje tě, jak kolem nás pořád lítají?”
„Ne.”
Feya mezitím dovedla Carterovou a Daniela do hlavní místnosti archivu. Byl to kuželovitý prostor, jehož stěny byly posety různými zástrčkami. Z některých vykukovaly průsvitné destičky. Na nich byly nápisy, obrázky, které se hýbaly a vůbec spousta věcí. Kolem chodili různí lidé a destičky si buď brali, nebo vraceli. Ty, které si vzali, zastrčili do čtečky, která jim ten daný soubor zobrazila, přehrála, nebo si je jednoduše vzali domů.
„Tohle je - dalo by se říct čítárna. Určená pro veřejnost. Jinak se archivy táhnou kilometry daleko. Pojďte za mnou, tady bychom neměli klid.”
„Působivé,” rozhlížela se Carterová kolem. “Jakým způsobem tu máte soubory uloženy?”
„Všechno je v centrální databázi, ze které si každý může vytáhnout, co potřebuje. Na to jsou ty destičky. Pak máme ještě každý soubor na deskách v jiném patře. Kdyby se něco stalo s databází.”
Došli k jakémusi dveřnímu rámu vedoucímu do dalších prostor, ve kterém místo dveří pulzovalo nějaké pole. Feya jím bez problémů prošla, ale pohybem ruky naznačila, aby chvíli počkali. Poté na tabulce za dveřmi provedla pár příkazů.
„Teď už můžete. Je to ochranné pole, aby se nám po archivu nepotuloval kde kdo. Teď si vás to bude pamatovat a kdykoli vás to pustí. Do téhle zóny.”
Prošli dveřmi do dlouhé chodby, ve které hned zabočili do prvních dveří. Vypadalo to jako útulná kancelář. Feya si sedla za stůl a zmáčkla malé modré tlačítko na desce. Z desky vyjela obrazovka.
„To je hologram?” zeptala se Carterová.
„Něco na ten způsob. Je to oboustranná dotyková holografická obrazovka.”
„Páni!”
„To znamená, že to tu je, můžeme si na to sáhnout, z každé strany to funguje samostatně, ale vlastně to tu není?” ujišťoval se Daniel.
„Přesně tak. Zřejmě. Ale já tomuhle moc nerozumím. Můžete se posadit, jestli chcete.”
Před druhou stranou obrazovky stála židle.
„Danieli, sedni si ty, já si to chci prohlédnout,” řekla Carterová, naprosto zaujatá hologramem. Prohlížela si jej ze strany. „To opravdu funguje jako dotyková obrazovka.”
„Nastavila jsem tam váš jazyk, takže si teď můžete bez problémů prohlédnout archivy.” řekla Feya, která tím připravila Daniela o legraci z překládání. „Ovšem, něco buď nejde, nebo to bude dost nesrozumitelné. Uvidíme. Teď se podíváme na to, co si prohlížela ta Goa’uldka.” Chvíli se probírala soubory. „Tady to je. Vypadá to na biologické studie… Stavba našeho těla… Taky nějaké technické manuály. Obranné systémy. Poslední kontakt s Asgardy. Tohle se mi přestává líbit.”
„Ale jako důkaz to nestačí,” dodala Carterová. „Uvidíme, jak pochodili plukovník s Teal’cem.“
Teal’c šel první a sledoval stopu skupiny asi deseti jaffů. Mezi stromy vpředu prosvítala mýtina. Pomalu se připlížili až na její okraj. Na mýtině hlídali čtyři jaffové s tyčovými zbraněmi standardní goa’uldské plavidlo.
„Co teď?”
„To bys měl vědět ty, O’Neille.”
„Nemůžeme tam jen tak přijít, říct: ‘Zdravíme, hade, přišli jsme na kafe.’”
„O tom jsem ani neuvažoval.”
„Teal’cu, nemluv mi do přemýšlení…”
Za zády se jim ozval zvuk nabíjené tyčové zbraně.
„Nemůžu se spojit s plukovníkem,” poznamenala rozrušeně Carterová po třetím neúspěšném použití vysílačky.
„Myslím, že teď už by Rada měla zasáhnout. Počkáte tu? Neměli bychom se ukvapovat, ale pokusím se to vyřídit co nejrychleji.” řekla Feya.
Carterová s Danielem přikývli. Sedli si k obrazovkám a začali se přehrabovat archivy, ačkoli byli v myšlenkách jinde.
„Tohle je zvláštní. Opravdu tu není ani zmínka o vývoji jejich druhu. Jen holá fakta o existenci. A zdá se, že křídla měli od začátku. Možná sem přešli z úplně jiné planety, to se mi zdá jako dobré vysvětlení, ale stejně…” mručel Daniel.
„A jejich fyziologie není zdaleka odlišná jen v křídlech,” dodala Carterová. ”Mají nějaký elektricky citlivý orgán, procházející celou páteří.”
„Prosím?”
„Něco jako električtí úhoři, nebo rejnoci, akorát na mnohem vyspělejší úrovni. Také se zdá, že mají velice rychlou schopnost regenerace. A spousta dalšího. Jsou něco jako dokonalí lidé.”
„Tak teď už alespoň víme, co tu Nirrti pohledává. Pokračuje ve svém honu na perfektního hostitele…” řekl Daniel pochmurně.
Za chvíli přiběhla Feya zpět. V patách měla dva uniformované členy tamní bezpečnosti. „Rada přece jen chce všechno vyřešit mírově. Ale dala mi k ruce dvě stráže. Pro jistotu.”
Než se dostali na povrch, sdělili Daniel s Carterovou Feye vše, co zjistili.
„Tohle jí nemůže projít,” řekla nevěřícně a poněkud naivně Feya.
„Zase,” vztekal se O’Neill. “Existuje v celém vesmíru alespoň jedno Goa’uldské vězení, ve kterém bychom neseděli?”
„Pravděpodobně ne,” odvětil Teal’c.
„Carterová, pohněte, už nás to tu nebaví… Hééj, chceme mluvit s tvou paní,” zavolal na adresu opodál stojícího jaffy.
V tu chvíli se vysunuly zlaté dveře a vstoupila Nirrti se skupinou jaffů.
„Jako na zavolanou,” procedil plukovník.
„Co vy tu děláte,” řekla Nirrti svým typickým goa’uldským hlasem.
„To je náhoda, my se chtěli zeptat na totéž.”
„Plukovníku O’Neille, známe se dost dlouho na to, abyste věděl, že se svým humorem se daleko nedostanete.”
„Vážně? Zatím to vždycky vyšlo…”
„Paní?” přerušil slibně se vyvíjející rozhovor Nirrtiin první muž.
„Ano?” otočila se.
„Jdou sem,” pronesl.
„Jako na zavolanou,” usmál se O’Neill. Ale zastíral tím jen starost o to, aby náhodou jeho přátelé nepadli do léčky.
„My spolu ještě neskončili,” zavrčela Nirrti, otočila se a vyšla z vězeňské místnosti.
„Tak my tu počkáme,” přisadil si O’Neill.
„Co si přejete?” pronesla Nirrti povýšeným (typicky) a strojeně obřadním hlasem.
„Chci, abyste nám vysvětlila vaše úmysly,” snažila se Feya říci tvrdým odhodlaným tónem. Její doprovod se tvářil velice nekompromisně, ale neříkal nic. Avšak všichni působili tak éterickým dojmem, že se Nirrti rozesmála.
„Vážně? Moje úmysly,“ přešla místnost, neustále pod bedlivým pohledem, „tak dobrá.“ Usmála se. „Jaffa! Cree!“
Feya s hrůzou v očích pozorovala, jak se stráže sunou k zemi po zásahu tyčovou zbraní.
Nirrti se ušklíbla.
Feya nahmátla malou zbraň u pasu, ale Nirrti byla rychlejší a trefila ji silným výbojem ze zatn‘kitelu.
Daniel a Sam se pomalu blížili hustým podrostem k místu přistání Nirrtiiných lodí.
Zastavili se těsně na hranici stromů a pozorovali, jak se z okolních lesů sbíhají k lodím desítky jaffů.
„Tohle nevypadá dobře,“ prohlásil Daniel.
„Plukovníku?“ pokoušela se asi popáté Carterová spojit vysílačkou s O’Neillem. „Zřejmě byli zajati.“
„Takže musíme sehnat posily, varovat Fairiany!“
„Obávám se, že na to není dost času…“ hlesla Carterová, když se mateřská loď s velkým hřmotem vznesla do vzduchu. „Něco mě napadlo!“
„Áá! Vyjednávání nepřineslo ovoce,“ konstatoval suše O’Neill, když do vedlejší cely přinesli Feyu, probírající se z bezvědomí.
„Vaše mise také nebyla nijak úspěšná.“ mžourala na ně bolestí přivřenýma očima.
„Kde jsou Carterová s Danielem?“
„Nevím, ale myslím, že je nechytili. Doufám…“
„Mysleli jste si, že můžete vyjednávat s Goa’uldy,“ pronesl Teal’c.
„Asi… Příště už nebudeme tak naivní.“
„No, doufejme, že bude nějaké příště…“ dodal O’Neill.
Ozvalo se několik výstřelů z P-90 a tři jaffové, nastupující do malé nákladní lodi, se sklátili na zem.
Carterová vběhla do lodi, krytá Danielem, který jí běžel v patách.
Jaffové uvnitř byli snadno zneškodněni několika výstřely ze zatn‘kitelu a Daniel se rychle vrhl k řízení a zanedlouho se loď vznesla a přidala ke své mateřské.
„Hmm, co teď?“ obrátil se Daniel na Carterovou.
„Musíme se dostat na mateřskou loď. Najít nějakou bezpečnou místnost s kruhy.“
„Sam, podívej!“
Carterová pohlédla skrz přední okno dolů na zem. Z budov, obklopujících Fairijské město začaly vylétávat malé stíhací lodě.
„Aby si nás náhodou nespletli!“
Ovšem v ten samý moment se z mateřské lodi začaly rojit goa’uldské stihače a útočit na fairijské s překvapivým úspěchem.
„Tohle se vůbec nevyvíjí dobře!“
Z mateřské lodi začaly padat obrovské koule plasmy a mířily na město. Roztříštily skleněnou kupoli a poté, co dopadly dovnitř podzemního města, celé se vzňalo a vybuchlo.
Carterová s Danielem zůstali tupě zírat na divadlo zkázy.
„Jak je to možné?“
„Lidé Tau’ri?“ přerušil je hlas z vysílačky.
„Kdo jste? Co chcete? Kde je plukovník?“ ozvala se Carterová.
„Jmenuji se Cor’ak, jeden z povstaleckých jaffů. Plukovník s Teal’cem byli zajati, podařilo se mi získat zabavenou vysílačku.“
„Dobrá, Cor’aku, potřebujeme tvou pomoc,“ odpověděla major Carterová, „potřebujeme nějakou bezpečnou místnost s kruhy, nebo skladiště, do kterého můžeme vletět, aniž bychom poutali pozornost.“
„Je takové skladiště, na desátém patře, budu vás tam očekávat,“ domluvil Cor’ak.
„Doufejme, že nevletíme rovnou do pasti.“
Do místnosti s celami vstoupila Nirrti. Držela nějaké tabulky. Naprosto přehlédla celu s O’Neillem a Teal’cem a přešla rovnou k Feye.
„Chtěla jsi vysvětlit mé úmysly. Ale předpokládám, že nejsi až tak hloupá a dávno jsi je pochopila. Ale dozvíš se mnohem víc, než bys kdy tušila,“ usmála se Nirrti. „Nedávno jsem na jedné planetě narazila na tohle,“ poklepala na tabulku. „Bohužel, mé znalosti jazyka Antiků nejsou dostatečné, ale dozvěděla jsem se uspokojivé věci. Že na této planetě se vyskytuje národ ‚dokonalých‘, kteří by mi mohli být prospěšní. Kteří mají nadlidské schopnosti, které já hledám. Kteří by mohli být mými dokonalými hostiteli. Naneštěstí pro ně to zjistili příliš brzy. Navíc, já potřebuji jen jednoho hostitele.“
Feya ji poslouchala ve strnulém úžasu. „Co jste udělala?“
„Jen to, co bylo nezbytné. Navíc nemohu riskovat, že by i jiný vládce soustavy měl takového hostitele... Ještě se zeptám na jednu věc. Vy jste opravdu neměli tušení, co jste zač?“
Z Feyina zmateného výrazu vyčetla, že nemá ani ponětí, na co naráží.
„Přineste Tausret!“ rozkázala nejbližším dvěma jaffům, kteří okamžitě odběhli.
„Co?“ ozval se O’Neill.
„Má věrná služebná vyzkouší mého nového hostitele. Nemůžu riskovat neplánované nehody s ne úplně známým organismem. Jsou jiní, ať vypadají stejně, nebo ne.“
„A pak? Co uděláte s tím přechodným nájemníkem?“ nepřestával popichovat O’Neill. Snažil se získat čas.
„Budete zticha, nebo se jejím hostitelem stanete vy.“
Vzápětí přiběhli jaffové se slonovinově bílou kanopou, kterou si Nirrti od nich vzala téměř nedočkavě. Odložila víčko a z nádobky vykoukla šedá slizká hlava Goa’ulda.
„Nedělejte to,“ ozval se O’Neill.
„Nebo co?“ otočila se Nirrti pobaveně.
„Ne,“ šeptla Feya vyděšeně.
„Jaffa, kree!“ rozkázala Nirrti.
Tři jaffové otevřeli celu a vrhli se na Feyu, krčící se v koutě. Ta však nezahálela a jediným přesným úderem dvou prstů do jaffovy nechráněné oblasti krku ho vyřadila. Začal se dusivě zmítat na podlaze. Ostatní vypadali překvapeně.
„Hej, to chci taky umět,“ zvedl se O’Neill. Nemohl však nic dělat, protože ho od dění dělila tlustá mříž.
S dalšími dvěma jaffy už takový úspěch neměla. Chytili ji a odtáhli k Nirrti.
Ta vítězoslavně naklonila kanopu, aby její služebná, Tausret, mohla snadno přelézt.
Jack se zamračil a chytil mříží.
Goa’uld přeskočil na zátylek zmítající se Feyy a zavrtal se. Tělo se přestalo zmítat a oči zableskly. V tu chvíli ale Feya – Tausret omdlela a zůstala nehybně ležet na podlaze.
„To se nemělo stát! Něco není v pořádku!“ zavrčela Nirrti. „Vraťte ji do cely.“
Jaffové odtáhli bezvládné tělo do cely a Nirrti vztekle odešla.
„Jsem Cor’ak,“ prohlásil jaffa, podávaje své předloktí k typickému pozdravu. „Plukovníka O‘Neilla, Teal’ca a tu Fairianku vězní na pátém patře. Teď se ale musím odpojit. Kdyby mě nenašli na místě, kde mám být, byli bychom všichni prozrazeni.“ S těmito slovy zmizel rychlým krokem v jedné z mnoha chodeb.
„Zkusíme větrací šachty?“ zeptal se nesměle Daniel.
„Hmmmff…“ ozvalo se z vedlejší cely a O’Neill si instinktivně odsedl. Teal’cův výraz se téměř nezměnil, ostatně jako nikdy, ale momentálně vyzařoval očekávání. Nakonec zvedl levé obočí.
Feya se posadila a s bolestným zasyknutím si sáhla na zátylek. „To je ale odporný pocit.“
O’Neill zalapal po dechu a dokonce i Teal’c vypadal překvapeně.
„Má to být nějaký trik?“
„Ne, O’Neille, necítím z ní žádného Goa’ulda.“
„Tak tohle mi vysvětlete,“ obrátil se O’Neill na Feyu, která vypadala stejně zmateně.
„Já... Já tomu nerozumím,“ přiznala se. „Ačkoli… Jak snáší Goa’uldi elektřinu?“
„Ne moc dobře,“ odpověděl Teal’c.
„Máme speciální elektrický orgán, vlastně ani nevíme na co, ale ten Goa’uld o něj zřejmě zavadil při snaze o ovládnutí…“
„Zní to pravděpodobně,“ přitakal Teal’c, „ačkoli jsem nikdy o ničem podobném neslyšel.“
„No, o jednoho hada méně,“ dodal O’Neill. „Teď, jak ven?“
Odpovědi se mu dostalo vzápětí.
„Plukovníku?“
„Carterová? Kde jste?“ O’Neill vyskočil a začal se rozhlížet.
To už se začala major Carterová soukat z větrací šachty na protější straně od cel. Za ní Daniel.
„Dali jste si načas,“ usmál se O’Neill.
„Tak my zase půjdeme, když se ti to nehodí,“ vrátil mu jeho vlastní medicínu Daniel.
„Tak, Carterová, dostaňte nás odsud,“ zamával O’Neill rukama.
Carterová namířila zatn‘kitelem na ovládací panel cel a vypálila.
„Hmm, Carterová, nic se neděje…? “ rýpl si O’Neill, když se kýžený efekt nedostavil.
„Obvykle to funguje, pane. Výboj zkratuje vedení a dveře cel se otevřou…“
„Ušetřete nás technických přednášek, Carterová. Prostě to nevyšlo.“
„Museli to nějak překalibrovat…Vyzráli na nás, pane.“
„Co to znamená?“ zeptal se O’Neill.
„Že je to zkratované, takže se to nedá otevřít pomocí kódu, který vlastně stejně neznáme, tak je to jedno…“ dodal patřičně otráveně Daniel.
„Tyčová zbraň,“ ozval se Teal’c.
„Máš pravdu, Teal’cu. Použít P-90 by bylo nebezpečné. Zkusíme nějakou tyčovou zbraň sehnat.“ S těmito slovy vyběhli major Carterová a doktor Jackson z místnosti s celami.
„Všechno v pořádku?“ obrátil se plukovník po chvíli na Feyu.
„Bolí mě hlava. Mám pocit, jako by mi v hlavě někdo ječel. Naštěstí už to odeznívá…“
„Měla jste velké štěstí,“ dodal Teal’c.
„Přemýšlím, co myslela Nirrti tím ‚neměli jste ani tušení, co jste zač‘,“ napodobila ten goa’uldský pohřební hlas. „Ví snad něco, co my ne? Nepřipadá mi to pravděpodobné.“
„Třeba bylo něco na té antické tabulce,“ přemýšlel Teal’c.
„Ale co? Nemyslím, že by tam mohlo být něco tak zásadního o naší civilizaci, aniž bychom o tom věděli…Nebo snad…Víte, chybí nám naše minulost. Snad na tohle Nirrti naráží. Máme spousty záznamů naší kultury stovky let do minulosti, ale nějaký kloudný začátek nám chybí. Odkud pocházíme, jak jsme se vyvinuli, proč. Všechno se datuje od založení města. Snad na té destičce je odpověď! Musím ji získat,“ vyhrkla Feya extaticky.
„Tohle mi někoho připomíná…“ usmál se O’Neill na Teal’ca, ale než stačil udělat cokoli jiného, do dveří se vhrnula skupina jaffů, v jejímž středu kráčela Nirrti.
Podívala se na Feyu se zájmem, ale zároveň s nenávistí. „Jak cítím, nějakým záhadným způsobem ses vypořádala s Tausret. Podruhé se ti to nepodaří.“ Vytáhla zatn‘kitel a chladnokrevně vypálila na Fairianku, krčící se v rohu. Feya opět upadla do bezvědomí.
Jackem proběhla vlna vzteku, ale nemohl nic dělat. I sarkasmus mu pro tuhle chvíli došel.
„Vezměte ji a…“ Nirrti byla přerušena hlasitým zvukem dávky z P-90. Jaffové se sesuli k zemi. Otočila se a namířila svou ozbrojenou ruku směrem, odkud přicházela palba. Tlaková vlna odhodila Daniela na protější stěnu, ale Carterová se kryla za stěnu a opětovala palbu. Všechny výstřely byly odraženy goa’uldským štítem, generovaným ozbrojenou rukou. Carterová hbitě vytáhla nůž a vrhla jím proti Goa’uldce. Zasáhla. Nůž Nirrti projel přímo ozbrojenou rukou a na druhé straně vycákla sprška krve.
„Dobrá muška, Carterová,“ pochválil ji plukovník. „Danieli, v pořádku?“
Dr. Jackson se pomalu sbíral ze země. Popadl tyčovou zbraň a jediným výstřelem, při kterém O’Neill raději ustoupil stranou, upálil zámek na dveřích cely. Pak ještě ‚odemkl‘ dveře Feyiny cely a zkontroloval základní životní funkce bezvědomé.
Carterová nepřestávala mířit na Nirrti, držící si vztekle probodenou dlaň.
Daniel podal Jackovi jeden zatn‘kitel a Teal’covi hodil tyčovou zbraň.
„Jste v pořádku?“ zeptal se Feyi, když jí pomáhal na nohy.
„Už si skoro začínám zvykat,“ ušklíbla se.
Jack pomalu došel až k Nirrti. „Teď přichází ta oblíbená část příběhu, kdy padouch vysvětlí své podlé záměry…“
Nirrti seděla v rohu cely a stále si držela zraněnou ruku. Nechtěla prozradit svůj plán, ale nevypadalo to, že by měla na vybranou.
„My čekáme,“ pobídl ji plukovník.
„Vy se vážně domníváte, že vám prozradím o co mi šlo?“ uchechtla se pohrdavě.
„Nevypadá to, že byste měla jinou možnost,“ vložil se do řeči Daniel.
Nirrti se jen usmívala.
„No, vlastně na tom ani moc nezáleží, pane. Myslím, že záznamy o jejích aktivitách budou v palubním počítači,“ ozvala se Carterová.
„Tak jdeme.“
Cestou omráčili zatn‘kitely několik nepočetných skupin jaffů. Nirrti měl pěkně na mušce Teal’c.
Nakonec dorazili na hlavní palubu, k ovládacímu zařízení.
Carterová nejdříve pomocí lodních senzorů zjistila polohu všech jaffů na lodi a pak je několika manipulacemi s lodním počítačem odřízla od jejich pozice.
„Pane?“ když jí plukovník začal věnovat pozornost, pokračovala: „Nirrti očividně povýšila. Vypadá to, že má na téhle lodi i vlastní bránu.“
„Komu ji asi tak ukradla…?“ poznamenal O’Neill.
„Generále?“ Plukovník stál před otevřenou červí dírou. „Vezeme vám dárek. Podařilo se nám zajistit jednu zbrusu novou mateřskou loď i s hadem. Carterová s Danielem a tou Fairiankou se teď hrabou v počítači a Teal’c chce přesvědčit Nirrtiiny jaffy pro povstání. Takže jako obvykle.“
„No, není tu moc informací, které by nám mohly být k užitku. Jen souřadnice navštívených planet. Zřejmě bude víc v Nirtiině laboratoři,“ otočila se Carterová od palubního displeje.
„Jacku, jdeme se podívat do laboratoře,“ promluvil Daniel do vysílačky.
„Dobrá, my s Teal’cem jdeme za těmi jaffy,“ ozvala se mu Jackova ‚nadšená‘ odpověď.
Daniel, Carterová, Feya a otrávená Nirrti se přesunuli do laboratoře.
„Tohle vypadá jako ozbrojená ruka,“ prohlížela si Carterová jeden ze zvláštních přístrojů, uložených ve skleněné vitríně, „ačkoli to nevypadá ani trochu goa’uldsky. Spíš to odpovídá asgardskému vybavení.“
Nirrti si pyšně odfrkla.
„Hmm, žádné zlato, ani jejich symboly… Ale počkat, něco jako písmo tu je,“ obrátil věc Daniel.
„V jejím počítači je spousta starších výzkumů, týkajících se Hok’tarů,“ přerušila je Feya sedící před obrazovkou, „z těch novějších jsou tu jen útržkovité překlady těch tabulek, popis toho předmětu, který držíte.“
„Mohla by to být předchůdkyně ozbrojené ruky,“ uvažovala Carterová.
„Myslíš?“
„Jen přemýšlím nahlas.“
„A funguje?“
„Vyzkoušíme to.“
„Myslíš, že je to moudré, Sam?“
Než však stačil cokoli namítnout, Sam už si navlékala stříbřitou rukavici na ruku.
„Je to velice lehké. Nějaký kov, který neznáme. Ale zdá se, že to nefunguje.“
„Rozbité?“
„Ne, nejeví to žádné známky poškození. Spíš bych řekla, že to je vypnuté, nebo tak. Je také možné, že to vyžaduje nějakou podmínku, možná fyziologickou, k tomu, aby se to spustilo. Stejně jako ozbrojená ruka může být ovládána jen s obsahem naquadahu v krvi.“
Oba se jako na povel obrátili k počítači.
„Myslíte?“ špitla Feya.
„No, za zkoušku nic nedáme, ne?“
Místo Feyy si k počítači sedl Daniel a začal procházet Nirrtiiny soubory.
Feya si opatrně nasadila lesklou rukavici. Téměř okamžitě začaly drobné zelené kamínky na hřbetech prstů zářit. Pomalu se také rozsvěcoval větší zelený drahokam tvaru čtyřcípé hvězdy ve středu dlaně.
„To je zvláštní. Trochu to brní,“ prohlížela si svou ruku v tom přístroji Feya.
„Můžu?“ natáhla k ní ruku Carterová, ale jakmile se téměř dotkla přístroje, vyšlehla z něj statická jiskra a Carterová dostala ránu.
„Co to… Jste v pořádku?“ lekla se Feya.
„Au… Co to bylo?“
„Nevím. Ale to nevyšlo z toho přístroje. Ale ze mě…“ Feya vypadala vyděšeně a rychle si sundala tu věc z ruky. Jakmile tak učinila, přístroj přestal zářit.
Carterová k němu přiložila detektor elektromagnetických impulsů, přesně ten, který Jack považoval za naprosto zbytečnou součást výstroje, a skenovala.
„Nic. Žádná energie.“
„Možná budou odpovědi tady,“ zavolal na ně od počítače Daniel.
Carterová s Feyou nahlížely Danielovi přes rameno.
„Nirrti si s tím překladem nevěděla moc rady. Já z toho taky nejsem moc moudrý, ale něco tu je.
Nirrtiiny poznámky mluví o nálezu té věci, spolu s tabulkami a dalšími věcmi v nějakých opuštěných ruinách na zdánlivě neobyvatelném měsíci někde… Hmm… To je jedno. Důležité je, že celá stavba byla, podle ní, antická, a naprosto opuštěná po spoustu, hmm, tisíciletí. Píše tu o vyspělém komplexu něčeho jako laboratoří a cel. Všechno tam prý bylo zničeno najednou, úmyslně, nenávratně. Podařilo se jí ukořistit jen pár tabulek a přístrojů…
Myslím, že klíč k záhadě je na tabulkách...
Hm, její překlad je dost útržkovitý. Absolutně nechápu, jak z toho mohla cokoli vyvodit, ale budiž…
Ta jedna tabulka je nějaký deník, ta další obsahuje nějaké technické informace a ty další vypadají jako nějaký rychle napsaný… Něco. Budu potřebovat víc času, abych to přeložil.“
„To nebude potřeba,“ ozvala se Feya, která mezitím popošla ke stolu a prohlížela si tabulku. „Tenhle jazyk znám. Je to naše původní mateřština.“
„Tak co se tam píše?“
„Je to ta tabulka s deníkem. Vlastně je to jen kus, pár stránek. Zbytek se musel nějakým způsobem poničit. Píše se tu: 34. 8. 16783. Dnes, když jsem opět mluvil se Esusem, konečně slíbil, že přiletí na pomoc. Dalo to dost přemlouvání, ale tohle šílenství musí skončit. Výroba, klonování, genetické úpravy. Už se mi z toho dělá zle. Jsou tu zavření jako zvířata. A stejně tak i my. Válka je válka, ale musí se vyhrát za každou cenu? Ha, přestávka je u konce…
36. 8. 16783. Byl jsem stažen z výzkumů. Prý pro mou ‚přílišnou angažovanost a přehnaný zájem o testované subjekty‘. Velitel musí být blázen. Já ostatně taky. Všichni tady. Co jsem si myslel, když jsem se přidával k rebelům? Ha, že budeme pomáhat šťastnému konci války intenzivněji, než ostatní. A já tomu dokonce věřil. A ve výsledku by to opravdu byla skvělá pomoc, ale za jakou cenu?
Esus přiletí za týden. Dává si na čas. Ačkoli co to je týden v porovnání s dekádami, po které tenhle monstrózní pseudovýzkum probíhá, že? Včera jsem to ze zvědavosti počítal. Devadesát čtyři let, dvanáct tisíc pět set čtyřicet jedinců. Ha. Už aby tu byli. Chtěl bych s Muirou založit rodinu, pokud to vůbec bude možné. Zřejmě se nechávám unášet planými fantaziemi. Když budou svobodní, zůstane vůbec se mnou? Nebudu o tom přemýšlet, i když je to téměř za dveřmi. Začínám mít takový hloupý pocit, že se těším. Jsem blázen.
03. 9. 16783. Konečně! Už jsem si myslel, že tenhle deník někdo našel, když jsem ho čtyři dny postrádal. Jsem jen roztržitý. Asi z toho očekávání. Včera jsem to řekl Muiře. Plakala radostí. Už jen dva dny! Budou volní. A nejen oni, ale i my.
Když jsem dnes mluvil s Esusem, ptal se mě, proč jsem nás neprozradil někomu našeho vlastního druhu. Řekl jsem mu, že nevím, komu z Antiků mohu věřit. A slíbil jsem mu, že mu naši podivnou situaci vysvětlím, ale že on, bytost na výši, to zřejmě nepochopí. Zamlčel jsem mu ale, jak moc se bojím. Že mě popraví rebelové jako zrádce, že mě popraví Antikové jako vlastizrádce. Chci mít klid, a ne strach. Jsem zbabělec?
5. 9. 16783. Esus je na orbitě. Dal jasně najevo své požadavky. Znělo to jako pohádka: „Propusťte vězně.“ Všude panuje zmatek, ale nakonec bude vše v pořádku. Tenhle deník nechám tady, stejně jako svou minulost… Sbohem…
Tady to končí...“ vypnula Feya tabulku.
„Zdá se mi, že toho byla spousta, ale nic podstatného…“ řekl Daniel. „Ačkoli. Esus je starokeltský bůh stromoví, ale může to být jen náhoda.“
„Taky víme, že se tu jedná o nějakou tajnou základnu rebelských Antiků, během nějaké vleklé války, o nějaké vězně a o nějaké nepříliš legální aktivity,“ dodala Carterová.
„Tahle data se opravdu shodují s válkou. Pokud si ovšem dobře pamatuji to něco málo z antické historie. Šlo o válku s Tyreny… Takoví malí čtyřnozí tvorové,“ dodala Feya, když jí Daniel naznačil, že neví, o koho jde. „Oproti dnešním replikátorům to byli jen chabí protivníci. Jejich síla ale byla v počtu. Proto tak dlouhé boje. Víc toho nevím. Ani, že byli nějací rebelští Antikové. Podle toho, co o nich vím, se mi to nezdá pravděpodobné.“
„No, podle toho, s čím jsme se setkali my, to zas tak nepravděpodobné není. Například Tok’rové jsou skvělým příkladem,“ oponovala Carterová.
„Odpověď může být na jiné tabulce… Doufejme,“ vychrlil dychtivě Daniel.
Feya si podala další tabulku. „Tohle vypadá jako poslední počítačový záznam situace těsně před zničením toho místa.“
„Něco jako černá skříňka?“ zamyslela se Carterová.
„Je tu jen pár informací o teplotě, vlhkosti vzduchu, nic zajímavého… Až na tohle. Na tom místě v době výbuchu už nikdo nebyl… Tedy, nikdo živý,“ Feya se odmlčela.
„To nutně neznamená, že byli zabiti. Možná byli nuceni to místo bezpodmínečně opustit.“
„Nebo tuhle výzvu neakceptovali a raději se nechali zabít… Proč by pak ale ničili to místo.“
„Zahlazení stop?“
Zatímco se Carterová a Daniel nechávali unášet svými myšlenkami, Feya podala poslední tabulku a začetla se do ní.
„Ach. Tohle vysvětluje mnohé,“ řekla hlasem plným rozrušení a zároveň zděšení.
„Co se děje? Co tam píšou?“ vyhrkl Daniel poněkud nepřiměřeně.
„Je to… Je to nějaký záznam. Technický…Nechce se mi tomu věřit…Ale dává to smysl,“ kroutila hlavou Feya.„To je neuvěřitelné.“
„Jste v pořádku?“ odhadla správně situaci Carterová.
„Budu…Snad. Tady píšou o nějakém testovacím subjektu číslo 9360. Stojí tu: Záznam ze dne 23. 2. 16781. Pravidelná kontrola subjektu č. 9360. (Vytvořen v laboratoři č. 34 dne 15. 7. 16720). Kontrolu provádí Selem Isam (1432). Subjekt č. 9360. Věk 61 let. Zdravotní stav dobrý. Výška 210 aul. Váha 98 unit. Rozpětí…Rozpětí křídel 236 aul. Průměrná hodnota usměrněného výboje 4089 arh…To je…To je o nás, že?“ ptala se nevěřícně Feya třesoucím se hlasem.
„Nevím, co si mám myslet. Ale vypadá to, že jsme našli kořeny vaší civilizace…“ vydechla Carterová.
Hutné, křiklavé ticho přerušil zvuk vysílačky.
„Carterová?“
„Ano, pane?“
„Většina jaffů podlehla Teal’cově šarmu a přidala se k nám. Zbytek jsme zavřeli v nějaké místnosti…Co že to bylo?... Teal’c se ujal řízení lodi a vracíme se na planetu. Něco nového?“
„No, dalo by se říct,“ odpověděla rozpačitě Carterová. Než však stačila cokoli vysvětlit, zazářilo kolem ní, Feyy a Daniela ostré bílé světlo.
„Carterová? Danieli?“ snažil se o spojení plukovník O’Neill. Když se mu nepodařilo navázat ani pošesté, řekl Teal’covi něco ve smysly, aby se nenechal rušit, a vyrazil do místnosti laboratoře.
Tam narazil pouze na svázanou Nirrti, které se nepodařilo se z pout dostat včas, aby utekla.
„Co se tady sakra stalo?“ obořil se na ni O’Neill.
„Nemyslíte si, že za to mohu já, že ne?“ zeptala se Nirrti.
„Je mi jedno, kdo za to může, jen chci vědět, kde je můj tým.“
„To nevím,“ řekla Nirrti chladně.
„A kdo to má vědět?“
Než však stačil cokoli doříci, paprsek světla ho pohltil, stejně jako Nirrti.
„Plukovníku?“ vyhrkla Carterová, když se přímo vedle ní objevil O’Neill.
„Kde to jsme?“ mhouřil oči kvůli ostrému světlu všude kolem.
„Vypadá to, že na nějaké asgardské lodi, pane.“
„Co ti tu dělají?“
„Chráníme planetu, na které jste přistáli. Požaduji okamžité vysvětlení porušení dohody,“ ozval se jim přímo za zády chraplavý asgardský hlas.
Všichni se jako na povel otočili.
„To musí být nedorozumění,“ vyhrkl Daniel.
„A kdo vůbec jste?“ ozval se Jack.
„Jmenuji se Esus.“
„Hm, to vysvětluje spoustu věcí,“ mumlal si pro sebe Daniel.
„My jsme SG-1, ze Země,“ nasadil svůj zářný bezelstný úsměv Jack. „A máme stejné přátele. Jak se má Thor?“
„Thor je zaneprázdněn bojem s replikátory. Jaký je důvod vaší návštěvy na této planetě?“
„Jako vždycky.“
„Přivedli jste Goa’uldy.“
„Ne, to my ne, Esusi. Jen se nám povedlo se dostat na planetu ve stejný čas,“ vložil se do rozhovoru Daniel.
„Podle našich předchozích kontaktů s vaší skupinou to považuji za pravdivý výrok. Stejně to již nic nezmění na faktu, že Fairia byla zničena…“
„Cože?!“ vykřikla Feya.
„Co se stalo?“ zeptala se Carterová.
„Tato mateřská loď shodila do města při svém odletu dvě velké energetické nálože. Podle průzkumu, který jsem provedl, výbuch nikdo nepřežil.“
Oči všech se stočily na ochromenou Feyu.
V zasedačce bylo obvyklé osazenstvo. Ačkoli v tomhle případě neobvykle zamlklé.
„…když jsme se vrátili na planetu, pane, ze všeho zbyly jen trosky. Vlastně jsme se ani nedostali do města, protože celý tunel se výbuchem zhroutil a všechno zůstalo zasypané,“ pokračovala Carterová v brífinku.
„Co tam vlastně Nirrti chtěla?“ ptal se gen. Hammond.
„Její cíl se od našeho posledního setkání s ní nijak nezměnil. Stále se snažila najít ideálního hostitele,“ odpověděl mu Daniel Jackson. „Podle jejích záznamů ji na stopu Fairie přivedl nějaký goa’uldský mýtus o létajících bojovnících, což je ovšem hloupost, protože jak víme, tak se Fairiané nikdy žádných bojů nezúčastnili. Snad se ta legenda vyvinula ze zpráv Antiků. Jisté ale je, že se tohohle mýtu chytila. Naprostou náhodou se jí podařilo narazit na planetu, odkud Fairiané…ehm… pochází, když se snažila najít nové útočiště před ostatními vládci soustav. Tam našla vlastně všechno, co potřebovala, včetně adresy brány, kde se nalézala nynější Fairie. Mimochodem to byla jedna z mála věcí, co se jí podařila rozluštit z těch antických tabulek.
Vzhledem k tomu, že prakticky neměla co ztratit, vždyť po ní jde polovina galaxie, bylo jí úplně jedno, jestli se dá do křížku ještě s Asgardy, když vstoupí na jimi chráněnou planetu. A pak se jí podařilo zničit jednu velkou civilizaci. Opět,“ dodal poněkud chmurně.
„Ovšem nedocenila potenciál toho elektrického orgánu v páteři. Viděla pouze obrovské výhody, a přehlédla věc, která se jí mohla stát osudnou, pane,“ pokračovala Carterová.
„Škoda, že nestala,“ dodal O’Neill, ťukaje prstem o stůl.
„A kde je Nirrti teď?“ zeptal se generál.
„Asgardi si ji vzali do parády. Přece jenom to je víceméně jejich záležitost.“
„Odkud vlastně pocházejí ti Fairiané?“
„No, pane, oni vlastně nepocházejí…“ snažil se věc osvětlit Daniel. „Před několika desítkami tisíc let probíhala válka mezi Antiky a nějakými Tyreny. A když se stále neblížila konci a obrovská množství Antiků umírala, rozhodla se jedna jejich skupina pro dost radikální plán. Je to něco jako naše NID.“
„Přejděte k věci, doktore.“
„Tak ta skupina rebelských Antiků se rozhodla, že vytvoří dokonalé vojáky.“
„Co by nepotřebovali klasické zbraně,“ přerušila ho Carterová. „Protože oni sami jimi budou. Proto ten elektrický orgán. Jen potřebovali nějak usměrnit tok energie, na což vytvořili ty přístroje na ruku. Jsou to kreativně myslící bytosti, což je v boji také plus.“
„Tak proč udělali i ženy?... Tedy, bez urážky. Vy víte, jak to myslím.“ Skočil jí do řeči O’Neill.
„Domnívám se, že klonovací proces je u takhle složitých organismů příliš nákladný a zdlouhavý. Navíc viděli u Asgardů, co dlouhodobé klonování způsobuje. Zřejmě chtěli…ehm…využít standardních…ehm…metod množení, pane?“
„Už nechci nic vědět,“ zarazil ji O’Neill.
Carterová tedy pokračovala. „Také stojí na jedné tabulce něco o genetické paměti. Jako u Goa’uldů, pane. Jenže v tomhle případě šlo o nějaké bojové techniky. Něco, co by se dlouho učili.“
„Takže vy říkáte, že tu máme co do činění s nějakými geneticky upravenými supervojáky?“
„No, ve skutečnosti jsou…byli…na první pohled mírumilovní. Bojovat vlastně nikdy nemuseli,“ pokračoval Daniel. „Podle tabulky byl mezi rebelskými Antiky jeden, který měl dost všech těch pokusů, a kontaktoval Asgardy. Jmenovitě Esuse. Ten přiletěl, jak nám řekl, rebelské Antiky předvedl před jejich… ehm…něco na způsob soudu a Fairiany převezl, na jejich přání, pryč. Na planetu, kde jsme je objevili.“
„Jste si jistí, že tam nikdo nepřežil?“
„Naprosto, pane. Kromě Feyy nikdo,“ Carterová se odmlčela.
„Kde je vlastně teď?“
„Nejdřív byla na ošetřovně, a poté, co omylem vyhodila proud na celém patře, ji odvedli do místnosti pro hosty na dvacátém.“
„Pane, dovoluji si navrhnout-“
Hammond nenechal Daniela domluvit. „Žádost o asyl už je schválená a podepsaná a leží na mém stole,“ usmál se. „Rozchod.“
Ozvalo se zaťukání na dveře.
„Můžu dál?“
„Jistě,“ odpověděla Feya.
Daniel vešel dovnitř a nervózně přešlapoval na místě.
„Chtěl jsem se zeptat, jestli vám něco nechybí.“
Feya povytáhla obočí.
„Špatně položená otázka,“ vyčítal si Daniel.
„Ne, pochopila jsem, jak jste to myslel,“ usmála se. „Nic mi nechybí,“ dodala posmutněle.
Nastalo tíživé ticho.
„Tak já vás nechám o samotě.“ Daniel se nesměle rozloučil a chytil za kliku.
„Prosím…? Jen mě nenechávejte samotnou. Nechci myslet na to, co se stalo. Čím déle jsem sama a mám čas nad tím přemýšlet, tím více mám pocit, že se zblázním…“
Daniel nevěděl, co jí má na to říct. Ale, jak správně pochopil, neříkat nic bylo v této situaci nejlepší.
„Co teď se mnou bude?“
„Můžete zůstat u nás.“
„Děkuji,“ v očích se jí objevila konečně nějaká jiskra.
Opět chvilka ticha.
„Ukážete mi váš svět?“ zeptala se Feya nadějně.
„Ehm…No, není to tak jednoduché,“ snažil se vyložit situaci co nejsmířlivějším tónem, aby Feya nebyla zklamaná, ale k jeho příjemnému překvapení to velice rychle pochopila.
„Stává se vám tohle často?“
„Co myslíte?“
„Goa’uldi, zánik civilizace, Asgardi…“
„Častěji, než si myslíte,“ zamyslel se Daniel. „Aspoň něco podobného…“
„Jako třeba…?“
*Konec*
