Stav povídky: Dokončena.
Velikost: 99,1 kB (HTML).
Prostředí seriálu: Stargate SG-1
PROHLÁŠENÍ: Stargate SG-1 a postavy zde vystupující jsou majetkem Stargate (II) Productions, Showtime/Viacom, MGM/VA, Double Secret Productions a Gekko Productions a jsou chráněny patentem v USA. Tato povídka nemá v úmyslu porušit tato autorská práva, vznikla pouze pro pobavení a nebyla žádným způsobem honorována. Původní příběh, postavy a situace jsou vlastnictvím autora.

I.

    Den v SGC začal jako každý jiný. Stráže před Cheyenskou horou se procházely sem a tam a ostražitě sledovaly byť i nepatrný pohyb kolem objektu přísně střeženého vojenského zařízení, které kdysi bývalo raketovým silem, doktorka Fraiserová ošetřovala zraněné z předchozí mise SG-14, která se právě vrátila z ne příliš přátelsky naladěné planety, a plukovník O’Neill se svým týmem právě seděl na poradě u generála Hammonda a jako obvykle nedával pozor. Kapitán Carterová právě vysvětlovala nejdůležitější body jejich nadcházející mise na P4X-902. Doktor Daniel Jackson se potutelně usmíval, protože mise tohoto typu miloval – zase měl jednou možnost zkoumat starobylé památky dávno ztracené a tajemné civilizace.
    Jack si pomyslel, že v tomto ohledu si spolu moc nerozumějí. On by raději chytal ryby na své civilizaci vzdálené chatě v Minessotě, anebo by konečně nakopal zadek tomu otravnému hadovi Apofisovi (u kterého si člověk nikdy nemůže být jistý jestli je mrtvý úplně, nebo jen napůl), než aby hodiny postával u nějakých divně uspořádaných a k tomu ještě polorozpadlých a nesmyslně popsaných šutrů kdesi na nepřístupné, džunglí zarostlé hoře.
    V tom zpozoroval, že se na něho všichni dívají s otázkou vyrytou ve tvářích... Zavzpomínal, co by asi tak po něm mohli chtít, když v tom Carterová zopakovala svoji otázku.
    „Plukovníku, co si o tom myslíte?“
    Užuž chtěl nahodit výraz největšího zaujetí, když si všiml pohledů svých kolegů.
    Hammond se k němu chystal vyslovit jednu ze svých obvyklých výtek a Daniel se začal tvářit značně uraženě, když v tom do zasedačky vstoupil kapitán Stevenson.
    „Generále, omlouvám se, že ruším, ale mám pro vás naléhavou zprávu z povrchu.“
    „Jen mluvte“, pobídl ho Hammond.
    „Nahoře u vstupní brány stojí nějaká žena a chce v vámi mluvit, pane. Normálně bychom ji poslali do kanceláře na velitelství, ale ona se nenechala odbýt. Podle toho, co nám řekla, existuje možnost, že ví o Hvězdné bráně. A posílá vám toto, pane.“

    Generál převzal malý, pomačkaný list papíru a při pohledu na něj se mu ve tváři mísily pocity překvapení a zděšení. Podal jej plukovníkovi a když si jej všichni dostatečně prohlédli, věděli, že se něco děje a že se jim to nemusí zrovna líbit.
    „Pane, myslím, že tu máme docela vážný únik informací,“ řekl O’Neill a tázavě se podíval na generála. Hammond na nic nečekal a rozčileně rozkázal Stevensonovi, aby ji ihned přivedl.
    Stevenson odchvátal a za chvíli už byla ta žena u generála.
    Do místnosti vešla vysoká, štíhlá brunetka s volně rozpuštěnými vlasy po ramena. Oči jí zahalovaly mírně tónované sluneční brýle a okolo krku jí visel nápadný egyptský hieroglyf kombinující mnoho starobylých znaků. Byla oblečená ve světle modré halence a tmavých plátěných kalhotách. Její boty byly sešlapané a zaprášené stejně jako spodní část kalhot, což snad svědčilo o dlouhém putování. Přes slunečné počasí několika posledních týdnů nebyla moc opálená a její mladistvý vzhled narušoval pouze strhaný obličej, napovídající o spoustě starostí a bezesných nocí. Kapitán Stevenson také přinesl zaprášený vojenský batůžek, který podával generálovi se slovy, že ho na vrátnici zkontrolovali. Výraz v jejích očích jen podtrhoval naléhavost situace a prozrazoval snahu sdělit něco výjimečného a velice důležitého, prozradit to dříve, než bude umlčena nebo poslána pryč. S odhodláním nevzdat se, postavila se před generála a hluboce se zahleděla do jeho jasně modrých a neústupných očí.
    „Vítejte. Jmenuji se generálmajor Hammond a jsem velitelem tohoto střediska.“
    „Mé…mé jméno je…Quentonová. Musíte mi věřit, ale…vím o vaší Bráně. Hvězdné bráně. Cestujete s ní do vesmíru. Na jiné planety. Na NEBEZPEČNÉ planety! Oni…oni přiletí a…zničí vás. Nás všechny! Ty symboly, co jsem vám dala, jsou adresy. Sedm. Sedm symbolů…“ rozhlédla se, „Je tady dole, že? Cítím ji!“ Nyní již ta žena rozrušeně přecházela po místnosti z místa na místo, pohazovala rukama a ustrašeně pohledem těkala sem a tam, z jednoho člověka na druhého, jako by každou chvíli čekala, že ji někdo chytí a zavře do blázince.
    I když Hammond věděl, že prozradit či jen z části potvrdit něco z jejího nesouvislého výkladu by nebylo moudré a určitě proti pravidlům, musel se dozvědět, odkud to všechno ví a co po nich chce.
    „Je to otázka národní bezpečnosti, takže přejdu hned k věci...“
    „Stejně by jí venku nikdo nevěřil…“ zamumlal O’Neill.
     „…Jak jste se proboha dostala k symbolům Hvězdné brány?!“
    „Musíte ji zavřít a zakopat. Tak, jak tomu bylo před lety. Nikdy jste ji neměli najít. Natož zprovoznit! Je to nebezpečné. To, že ji používáte bude zkázou pro celou planetu! Ještě je čas, to co způsobíte, bude mít za následek, že…“
    „Pořád jste mi neodpověděla na otázku! Jak jste se dostala k těm symbolům?“
    „Prostě je znám. Tak jako vím, jak se ovládá i to, co se stane, když ji ihned nezničíte!“
    „Tak dost! Prostě řekněte, kdo vám je dal! Byl to Maybourne? Nebo je máte od NID? Měla jste rande se Samuelsem?“ vložil se teď O’Neill do jejich rozhovoru. A když chvíli neodpovídala tak pokračoval: „…Vnikla jste do oblasti 51, překonala všechny bezpečnostní protokoly a zase jste v pořádku a nepozorovaně vyšla nebo se vám o nich prostě zdálo?“
    „Prostě je znám! Vím o tom, co se dělo na Abydosu. Vím o všem. Je to nebezpečné. Ani to zařízení, co jste na Bránu umístili vás neochrání před útokem z oběžné dráhy Země! Přiletí v Mateřských lodích a…“
    „Jak víte o Abydosu? O Iris?! A o jakém útoku mluvíte? Co jste sakra zač?!!“ rozkřikl se rozčilený O’Neill.
    „O tom, co přijde, pokud Bránu nezakopete. Ještě je čas to zastavit! Musíte...“
    „Ne, vy musíte! A to na ošetřovnu. Pane, ona je blázen!“ Jack se otočil na generála.
    „Jak ale vysvětlíte to, co ví?“ vmísil se Daniel.
    „A ty detaily, které zmínila,…“ začala potichu Carterová.
    „O tom si promluvíme později. Plukovníku, předejte ji doktorce Fraiserové.“ rozkázal Hammond.
    „Co to děláte? Pusťte mě, vy nevíte…“ neúspěšně se vzpírala. „Musíte ji pohřbít, musíte.. musíte… Musím ji zničit…P-pozor na ničitele…“ již v polospánku dodala poté, co jí doktorka Fraiserová dala uspávací injekci.

    „Jmenuje se Margaret Quentonová. Pracuje u letectva a má hodnost majora. Před měsícem podala žádost o propuštění ze základny v Petersonu ze zdravotních důvodů, ale její velitel si žádost prozatím ponechal zamčenou ve svém stolku a poslal ji jen na nucenou dovolenou. Byl k nám velice vstřícný. Mám zde její zdravotní záznamy. Již několikrát byla hospitalizovaná, protože trpěla přeludy. Poprvé to bylo přibližně přede dvěma lety. Začala být roztěkaná a dělala plno chyb. Nikdo si to neuměl vysvětlit, vždy byla naprosto spolehlivá a díky jejím nápadům a připomínkám se vyřešilo několik podstatných problémů, se kterými si dlouho nevěděli rady.“
    „Tedy byla něco jako vy, Sam,“ utrousil plukovník.
    Carterová se pousmála a pokračovala: „Od té doby o ní nikdo neslyšel. Podařilo se mi spojit se s některými jejími spolupracovníky a ti mi řekli, že při halucinacích mluvila o jakýchsi symbiózách, gáldech, a neustále vykřikovala o leteckém útoku z nebes. Také prý do svých zpráv kreslila neznámé symboly.“
    „Nechám se podat. Nebyly to náhodou symboly k Bráně?“ dodal se šibalským úsměvem.
    „Správně, pane. Jenže poté, co se z toho stavu probrala, o ničem nevěděla, a když už si něco pamatovala, nebyla schopna to vysvětlit,“ zakončila svůj výklad Sam.
    „A nebo to prostě vysvětlit nechtěla,“ podotkl O’Neill a natáhl se k telefonu, který právě začal zvonit. Volala doktorka Fraiserová.
    „Plukovníku, právě se probrala!“ zaznělo ve sluchátku a tak se seběhli k ní na ošetřovnu, zatímco O’Neill dal ještě poslat pro generála.
    „Nesnažte se vstát. Jste upoutána na lůžko. Byla jste značně agresivní a proto jste dostala utlumující i léky,“ sdělila majoru Quentonové doktorka Fraiserová a začala si chystat další medikamenty.
    „Tak, než zase začnete blábolit o konci planety, rád bych konečně slyšel něco smysluplného,“ začal rozhovor O’Neill. „Jak jste získala ty symboly, co si představujete pod pojmem Hvězdná brána, co si myslíte, že jsou ti goa’uldi a co vás vedlo k přesvědčení, že zaútočí z oběžné dráhy?“ pokračoval.
    „Myslím, že Vy byste Hvězdnou bránu popsal jako obrovský hučící kovový kruh, do kterého je vyryto 39 krásných obrázků…nemýlím-li se…“ a pobaveně se podívala na vyjeveného O’Neilla, který tím potvrdil správnost její domněnky. Pak ale změnila tón: „Pořád je mám v hlavě, … ty symboly. A goa’uldi – když zavřu oči, tak je vidím. Ty parazity. Něco říkají, ale… nerozumím jim, nebo spíš mluví zkresleně… a svítí jim oči…- Nedívejte se na mě tak, vím že goa’uldy znáte! Již mnohokrát jste se s nimi setkali. A když v tom budete pokračovat, nabudou dojmu, že jediná možnost, jak se vás zbavit, je prostě vás zničit!“
    Když přišel Hammond, výslech pokračoval stále stejným směrem – Quentonová opakovala pořád dokola to samé, a tak Carterová připravila nahrávací zařízení, aby mohli zaznamenávat co jim řekla a to, co se bude dít, když u ní nebudou.
    Po neustálém přesvědčování, aby zakopali Bránu, po přemlouvání aby ji propustili a po snahách vytrhnout se z pout, Quentonová upadla do bezvědomí. Doktorka shledala, že má mírnou horečku a že by si měla odpočinout. V SGC tak mohli nerušeně probírat a zpracovávat informace, které se jim podařilo sesbírat. Ale nebylo jich mnoho.
    Asi po hodině a půl si doktorka Fraiserová zavolala generála i plukovníka k sobě na ošetřovnu. Ukázala jim snímky z EEG Quentonové a upozornila je na jedno místo. „Podívejte se na tuto oblast. Toto centrum mozku obvykle není nijak zvláště činné, ale nyní tam lze pozorovat mnohonásobně zvýšenou aktivitu. Z předchozích zkušeností se domnívám, že to přímo umožňuje ovládat mimosmyslové, mozkem řízené aktivity. Tato oblast je prozatím využívaná asi o patnáct procent více, než jak je tomu u ostatních lidí.“
    „Chcete tím naznačit, že tato žena má schopnost parakineze?“ ptal se s obavami generál. „Myslíte si, že je to možné?“
    Fraiserová jen pokrčila rameny. „Na tyto závěry je ještě brzy.“
    „Co znamená prozatím?“ zjišťoval O’Neill a tvářil se, že slovo parakineze se běžně vyskytuje i v jeho slovníku.
    „To znamená, že si nejsem úplně jistá, na kolika procentech se to zastaví. Snímky pořízené před třemi hodinami ukazují navýšení pouze o procento.“
    „Může to být pro nás nebezpečné?“
    „Nejsem si jistá, generále, ale jisté neoficiální výzkumy uvádějí, že lidé využívající tuto část mozku jsou schopni pohybovat věcmi pouhou myšlenkou, číst ostatním v myslích, orientovat se v jim neznámé minulosti a předvídat budoucnost… A její hodnoty jsou velice podobné tomu, co se dělo s mozkem Cassandry. Jenže u ní se projevovala, no, řekněme… jistá alergie na Hvězdnou bránu. U Quentonové nic takového nepozoruji. Její fyzickou vyčerpanost zapříčiňují pouze únava a současné nepoměry v mozku... A také - vědci nikdy nezkoumali nikoho s takovýmto navýšením aktivity…Udělala jsem i sérii vyšetření, která vyvrátila možnost napadení goa‘uldem či ovlivnění nám známými mimozemskými technologiemi. Myslím si, že v mnoha ohledech má velký potenciál pro…“
    „Generále, myslím, že se probírá..“ přerušil je O’Neill.
    Quentonová si je nějakou chvíli prohlížela s upřímným zájmem a když dorazila Carterová, vypadalo to, že jim konečně bude ochotně odpovídat na otázky.
    Začala se však zmítat v křečích a horečka jí opět stoupla. Pak se náhle podívala na O’Neilla začala k němu promlouvat: „Vím, že mi nevěříte. Snad mi uvěříte, když… vím, kam jste šli na první misi! Abydos. Država boha Ra. Již nějakou dobu tam nebyl a… když se vrátil, napadl vás, vy jste se ale ubránili a zabili ho vaší nukleární zbraní, kterou předělal a chtěl ji poslat na Zem, aby nás zničil. Tím jste spustili okruh událostí, které…které,“ odmlčela se. „Myslíte si, že jsem blázen.. Chvílemi si tak taky připadám… ale uvěříte mi, až se vrátí Daniel a všechno vám řekne…“
    „Co je zase s Danielem?“ nevrle se zeptal O’Neill.
    „Nevím přesně jak se to stalo, ale je v nebezpečí. Nebo bude… Nejsem si tím úplně… jistá.“
    „Tedy jsme tam, kde předtím!“
    „…Vidím Daniela,“ nenechala se odbít. „On, vy… byli--jste na nějaké planetě, kterou kdysi zdevastovali goa’uldi a Daniel se vám ztratil. Nemohli jste ho najít a tak jste se vrátili sem na základnu. Jenže on tam byl celou tu dobu. Jen jste ho neviděli. A on neviděl vás!“
    „To bylo velice zajímavé. A teď ještě tu o Sněhurce, jo?“ sarkasticky podotkl O’Neill. „O čem to sakra mluvíte?“ zakřičel na ni a výhružně se postavil vedle jejího lůžka.
    „Když se vrátí na základnu, tak… bude již pozdě. Jakmile se Daniel vrátí, už se to nedá zastavit. Napadnou naši planetu. Přiletí v Mateřských lodích. Budou dvě nebo tři a z oběžné dráhy začnou ničit naše nejvyspělejší města a vojenská zařízení. Naše zbraně jim nezpůsobí ani škrábanec. Vypustíte na ně rakety obohacené nějakým prvkem, který jste získali na vašich misích. Nebude vám to nic platné – jejich štíty neproniknete. Sestřelí prezidentovo letadlo, když se bude chtít dostat do bezpečí na základnu. Začne evakuace lidí skrz Bránu, na bezpečnou planetu. Oni však zablokují Bránu zvenčí. Pak jednou lodí přistanou na této hoře. Jejich vojáci začnou obsazovat základnu. Místnost po místnosti, patro po patře. Jaffové…, ano, tak jim říkáte. Jsou nebezpeční. Nemáte šanci se jim ubránit, je jich příliš mnoho. Nepomůže vám ani autodestrukce!!“
    „Přestaňte si vymýšlet!! A řekněte mi už konečně, odkud to sakra máte!!“ nepřestával se rozčilovat O’Neill.
    „Tak se zeptejte Daniela!! Až se vrátí, tak vám to řekne. On je tam! Je tam, vidím ho.. On tu hrůzu zažívá! Ví, že tam nepatří. Ale on se nemůže vrátit! Neví, jak se má vrátit!!“ přesvědčovala je. Vždyť Daniela naposledy viděla v zasedačce.
    „Jenže Daniel je právě na planetě, kde zkoumá starou sluneční observatoř! Po goa’uldech tam není ani stopa. Měli jsme tam jít s ním, jenže pak jste přišla vy a… skoro lituju, že jsem tam nešel s ním. Nemohl si to nechat ujít. Chystala se tam nějaká světelná show,“ rozhodil rukama. „Říkal něco o tom, že tyhle podmínky nastanou jednou za několik tisíc let,“ a zatvářil se, jako by právě kousl do citrónu. „Takže žádná zdevastovaná planeta, žádní goa’uldi a žádné Mateřské lodě!!“
    Jako na potvrzení jeho slov se celou základnou začala ozývat siréna, ohlašující mimozemskou aktivaci.
    „Slyšíte? Daniel se vrací,“ úsečně sdělil Quentonové O’Neill.
    Jenže v tu chvíli dorazil Teal’c. Byl na Chulaku, podívat se na svou rodinu a zjistit od Bry’taca, co se děje nového mezi Vládci soustav.
    Jakmile ho Quentonová spatřila, začala téměř šílet. Vypadala, jako by mu chtěla vyrvat jeho larvu z vaku a něco na něj křičela. Kdyby nebylo pout, nejspíš by se jí to i povedlo. Trvalo jim hodnou chvíli, než si uvědomili, že na Teal’ca křičí goa’uldsky: „Juv si Shol'va! Na'noweia si'tai? Aray ra Apophis? Kree! Arak ran kree no'rak! Ash'rak!… Co tady dělá ten jaffa?! To jste se zbláznili? Všechny vás zabije! To on vedl své vojáky, když napadli tuhle základnu!! Je to první muž Goa’ulda, který nás napadne! To on…“
    „Tak dost!“ místností zaburácel Hammondův hlas. „Teal’c si uvědomil, že goa’uldi nejsou žádní bohové, ale pouhopouzí parazité, kteří jaffy využívají jako inkubátory. A když byla SG-1 na jeho domovské planetě zadržena, snažíce vysvobodit své přátele z vězení, zřekl se své víry v Apofise a pomohl jim utéct. A když se raněný goa’uld zmocnil jednoho z mých podřízených, dělal vše proto, aby ho bylo možné zachránit. Dnes je platným členem SGC a já nemám pochyby o tom, že je k nám upřímný!“
    Teal’c se zmohl pouze na udivené nadzvednutí pravého obočí. Nikdo v místnosti si nebyl jistý, jestli to bylo tím, co řekla Quentonová, nebo tím, jak srdceryvně ho obhajoval generál.
    „Generále, ne že bych chtěl být nějak přehnaně šťouravý, ale když toho tolik ví, jak to, že neví o Teal’covi?“ věcně dodal O’Neill a naklonil se k Hammondovi, aby jej Quentonová neslyšela.
    „To s těmi abnormálními schopnostmi mě sice naprosto fascinuje, ale stejně si myslím, že je na ní něco podezřelého. Hlášení nečetla, jinak by o Teal’covi věděla. Carterová nezjistila nic, co by naznačovalo, že někdy měla možnost se od někoho dozvědět něco o SGC. A i kdyby byla schopná číst myšlenky nebo tak něco, to přece nevysvětluje, jak to, že tyto stavy začali již před několika měsíci a že s tím za námi sama přišla. Dost pochybuji o tom, že by někdo seznámený s našimi misemi dospěl k takovýmto šíleným závěrům i když sem si jistý, že určitým lidem by se jejich zveřejnění velice líbilo.“
    „S tím naprosto souhlasím, plukovníku,“ navázal na něj Hammond, „ale nepředpokládám, že by se mladá a úspěšná astrofyzička a odbornice na počítače, jadernou fyziku a zkoumání neznámých technologií nechala od lidí z Kongresu přesvědčit, aby ze sebe dělala blázna, když měla takovou slibnou kariéru u letectva. Dnes jsem mluvil s jejím velitelem a on mi sdělil, že jí z Pentagonu přišla nabídka pracovat na přísně tajných výzkumech. Kdyby i nadále pokračovala ve svých vynikajících výkonech, nejspíš by ji poslali k nám na SGC nebo do Nellisu.“
    To už na ošetřovnu dorazil i Daniel. Jack se na něj otočil s dotazem: „Tak co? Jaký to tam bylo? Musel sis připadat jako v kině, co? Řekni mi, koho z nás zabili goa’uldi jako prvního? Mě, Hammonda, Sam, nebo nás povraždili najednou?“
    Daniel na něj nechápavě civěl snad celou minutu. „O čem to sakra mluvíš, Jacku? Jací goa’uldi? Ti s tou stavbou neměli nic společného. Kdybys aspoň jednou pořádně poslouchal, co se na poradách …“
    „Já za to nemůžu, víš dobře, že mě žádný zříceniny nebaví. A kromě toho jsem teď mluvil o něčem jiném… Tady major Quentonová tvrdí, že ses právě vrátil odněkud, kdes mohl sledovat devastování naší planety z první řady…“
    „Ona je u letectva?“
    „Jo, teda byla. Před měsícem odešla. To je teď jedno. Přeskočilo jí. Mimochodem – až budeš příště někde zkoumat nějaký suvenýry, zkus se nám neztratit, pro jistotu. Neustále nám tvrdí…“
    „Ano, a i kdybych vám to opakovala snad tisíckrát, neuvěříte mi, dokud nebude pozdě!“
    „Já se z ní zblázním!“ nakvašeně vzdechl O’Neill a znovu se přiblížil k posteli. „Tak nám konečně řekněte, odkud to všechno víte a co tím sledujete, ale přestaňte si pořád vymýšlet!“

    V tom se začalo dít něco podivného. V celé místnosti začala kolísat elektřina, světla střídavě zhasínala a rozsvěcela se a přístroje, na které byla Quentonová připojená, s prskáním vypověděly službu. Quentonová sebou začala trhat a než stačil O’Neill zareagovat, opasky které ji poutaly k lůžku povolily, ona se prudce posadila a strčila do něj. Jenže ho nezasáhla ona, ale namodralý proud energie, který vyšlehl z její dlaně. Než se stačili vzpamatovat, vyběhla z místnosti. Omráčený O’Neill se pomalu zvedal a začal ji pronásledovat. Ostatní se k němu připojili a Teal’c spustil poplach. Quentonová mezitím postupovala chodbou k výtahu a neomylně směřovala k patru s Hvězdnou bránou…

    „RUDÝ POPLACH“, bylo slyšet po celé základně. Po chvíli se z ampliónů ozvalo: „Tady generál Hammond.. Sierra golf 9! MÁME TU NARUŠENÍ BEZPEČNOSTI. Nařizuji okamžité uzavření komplexu. Po základně se pohybuje nebezpečná civilistka a nevíme o co se snaží! Možnost KÓDU FOXTROT ALFA 6!! Nařizuji plnou ostražitost! Toto není cvičení, opakuji, TOTO NENÍ CVIČENÍ!“

    Jakmile stráže stojící před dveřmi s označením C-2 zpozorovali Quentonovou, namířili na ni zbraně a snažili se ji již z dálky přesvědčit, aby se vzdala. Neposlouchala je. Všude kolem ní proudila statická elektřina a vše elektronické poblikávalo. Než mohli něco udělat, srazila všech šest vojáků s žuchnutím k zemi energetickou vlnou takového rozsahu, že zůstali ležet v bezvědomí. Teď už jí v cestě nebránilo nic jiného, než tři týmy SGC rozestavěné v místnosti s Bránou a elektronicky ovládané dveře. Podívala se na ně a ty se s cvaknutím začaly otevírat…
    ‚Na co je potřeba čipová karta, že?’ pomyslel si seržant Walters, který bezmocně celou situaci sledoval z řídící místnosti. I to málo, co se dalo z toho blikání a šumu obrazovek vyčíst, bylo naprosto děsivé. „Sakra, co to je?“ stačil dodat Walters, než kamery na chodbě vypověděly službu.
    Týmy SG- 6, 11 a 15 byly natěsnané v místnosti a snažily se zaujmout co nejlepší výchozí pozice proti nepříteli. „NEPŘÍTEL.“ Pomyslel si major Graves. „Proč sem tu zatracenou ženskou teda pouštěli?“
    V tom zpozoroval, že se otevírají dveře. „Připravte se na…“ tu větu už Graves nestihl dopovědět. Celým jeho tělem projel obrovský výboj energie. Rozhodně horší, než výboj ze zat'n'ktelu. Než omdlel, stačil si pouze uvědomit, že všichni v místnosti jsou na tom stejně. Tedy skoro všichni…
    … Quentonová nerušeně vešla do místnosti, kde se 15 mužů svíjelo v křečích. Nikdo jí nebránil. Po chvíli totiž upadli do bezvědomí stejně jako vojáci předtím…
    Jen tam tak stála a dívala se na Bránu. V hlavě měla jen jednu myšlenku. Jedinou myšlenku, co se opakovala od chvíle, kdy ji odmítli znovu zakopat – musím ji zničit! Nebude mít pokoj, dokud Brána nebude nepoužitelná…

    O’Neill se mezitím blížil k místu, kde Quentonová zneškodnila přes dvacet vojáků. 28 patro. „Jak to proboha zvládla tak rychle?“ pomyslel si, když po cestě viděl popadané vojáky SGC. Moc dobře si pamatoval, co chtěla s Hvězdnou bránou udělat. Chtěla ji zničit. Není na to sice žádný odborník, ale ví, že Brána se jen tak zničit nedá. Aspoň to teda tvrdí Carterová. A Carterová má pravdu. Většinou. Z ostražitého poklusu se dal do běhu, jakmile spatřil šest vojáků bezvládně ležet na podlaze. Už je uvnitř, sakra. Zkontroloval, jestli má svou zbraň. Fajn. „Chtěla to mít, tak ať to má. Se mnou si nikdo hrát nebude…“ zavrčel a vkročil do dveří…

    …Nepřestávala se dívat na Bránu. ‚Toto se nikdy nemělo stát…neměli ji najít…‘ pořád jí znělo v uších. Ruce, které měla doposud podél těla, rozpažila. Zvedala je pomalu, táhle, dlaněmi vzhůru. Nespouštěla přitom Bránu z očí. A tak, jak zvedala své ruce do výše, stejně tak plynule a nehlučně, bez výboje, který vystřelí do stran při každém zprovoznění Brány, stejně tak se začala tvořit červí díra. Žádná adresa, žádné symboly. Prostě se tam objevila.

    O’Neill to všechno viděl ještě skrz otevírající se dveře. Nemohl uvěřit svým očím. Ona zdrhá! To kvůli tomu dělá takovejhle bordel? To snad ne! ‚Snad někoho napadne zavřít Iris‘ problesklo mu hlavou. To, že nevěděl, jak je možné to, co ona dělá, bylo vedlejší. Pamatuje si přece Noxy. Oni si také s Bránou dělali co chtěli. A nejenom s ní... ,Jenže, Noxové by neublížili ani mouše. Zato tahle…‘ „Majore Quentonová – okamžitě přestaňte provádět to, co provádíte,“ (ať už je to cokoliv), „a otočte se ke mně. Budete zadržena. Slyšíte?!“
    Jenže ona ho nevnímala. Už když vcházel, tak to začalo. Všechnu svou mysl soustředila na Bránu. Všechnu svou sílu soustředila na Bránu. Nenechala se rozptylovat. Její po staletí sbíraná moc byla na nejvyšší možné úrovni…Pohledem zamířila doprostřed červí díry. Stála nehybně, ruce teď měla roztažené v úrovni pasu a dlaně začala natáčet směrem k Bráně. Její tělo se začalo vznášet! Stejně tak, jak postupně vytvářela červí díru, stejně tak se její tělo zvedalo výš a výš. Pomalu a bez jakékoliv námahy. Prostě se vzneslo asi pět stop nad zem a jen tam tak viselo. A nahromaděná energie musela z jejího těla ven… Zároveň, s největším výbojem jaký vyslala, se její tělo prohnulo do písmene C. Jako kdyby její trup sama Brána, nyní se již pomalu rozpadající, přitahovala. Jenže po tisíciletí hromaděné energie má ještě dost…

    Carterová vběhla do řídící místnosti chvíli potom, co O’Neill vešel dolů.
    Ještě v běhu stačila křiknout na Walterse: „Seržante –diagnostiku Brány!“ a pak v rychlosti dodala: „Proč ještě není zavřená Iris?“
    „Nejde to kapitáne. Elektronika vypovídá funkci. Jestli to takhle půjde dál, úplně odvaříme hlavní počítač!“ stejně rychle a ještě naléhavěji odpověděl Walters.
    „Tak odpojte hlavní zdroj!“
    „Bez odezvy ma..“ v půli slova Walters zůstal stát s otevřenou pusou.
    Oba strnuli: V Bráně to začínalo jiskřit. Bylo vidět, jak se zahřívá. Začala šíleně blikat a vnitřní kruh se symboly se otáčel neuvěřitelnou rychlostí. Všude byla pára a ani stabilizátory nepracovaly, tak jak měly. Brána se chvěla jako když se každou chvíli má rozpadnout. Počítače z posledních sil chrlily data. „Ona… ji nabíjí… jak-je-to-sakra-možné… to přece…“ zděšeně koktala Carterová. V tom popadla mikrofon: „Plukovníku! Brána odněkud čerpá neuvěřitelné množství energie. Jestli to tak půjde dál, vybuchne! Musíte ji zastavit!!“ stihla dopovědět těsně předtím, než mikrofon naposledy zajiskřil a úplně se jí roztavil v rukách.
    „Odcházejí nám počítače!“ zvolal Walters. Jenže Carterová ho nevnímala stejně jako popáleniny na svých dlaních. Už se soustředila pouze na to, jestli O’Neill dokáže Quentonovou zastavit. A jestli to vůbec pomůže…

    O’Neill právě zaujímal co nejvhodnější pozici. Vše kovové na jeho těle začínalo pálit. Bylo mu to jedno. Ještě dobíhal, když vytáhl zbraň, Carterovou vnímal jen zčásti. Soustředěně zamířil někam, kde by měla mít srdce. Člověk přece je, ne? To by Fraiserová poznala. Ve chvíli, kdy Brána již pomalu opouštěla určené místo, zmáčkl spoušť… Kulka letěla tak jak měla. Začínala se však ve vzduchu pomalu zahřívat. Ale než to mohlo mít jakýkoliv výraznější vliv, zasáhla svůj cíl. Quentonová se skácela k zemi. O’Neill skoro ani nemohl uvěřit tomu, že ji skolila pouze jediná rána… A s tím, jak Quentonová padala, nárůst energie se zastavil, Brána sebou přestala třást, již neblikala a dál se nezahřívala. Přístroje, které ještě nebyly úplně zničené, se začaly vzpamatovávat.

    Generál Hammond již chvíli nervózně postával v řídící místnosti s napjatě očekával výsledek. Jen co počítače vychrlily nějaká data, Carterová zahlásila: „O’Neill zasáhl právě včas. Ještě chvíli a nic by nám už nepomohlo. Brána by vyletěla do vzduchu a zbyl by jen kouřící kráter minimálně o velikosti celé Nevady. A to počítám jen se známými fakty. Nevím, jak moc ji ovlivnila,no…, ona“ a ukázala směrem k bezvládnému tělu Quentonové. „I elektrická síť se začíná vzpamatovávat. Přebytek energie se vypouští do rozvodové sítě. Ztratili jsme ovšem veškerá neuložená data z hlavního počítače. Snad to, co zbylo, nám pomůže při analýze toho, co se dělo. Obávám se, že v tomto nám Quentonová již nepomůže..“
    O’Neill se rozběhl k jejímu tělu. Byla mrtvá. Teal’c doběhl se zat'n'ktelem krátce po něm a teď pozoroval nastalou situaci. Daniel se jal pomáhat raněným. Po chvíli přiběhla i doktorka Fraiserová. Naložili Quentonovou na nosítka a doktorka s ní ujížděla na ošetřovnu. Ještě cestou jí dělala masáž srdce. Nepomohlo to. Po půlhodině oživování to lékaři vzdali a prohlásili ji za mrtvou. Ztratila příliš mnoho krve a kulka byla moc blízko srdce...

    Základna se mezitím začala vzpamatovávat z nečekaného útoku. Lékařský personál pobíhal sem a tam a nestíhal ošetřovat raněné. Menší popáleniny, pár otřesů mozku, několik zlomených kostí. To od toho, jak naráželi do stěn, když je Quentonová odhazovala z cesty. O’Neill nemá rád zabíjení, ale tady jiná možnost nebyla. I on byl mírně popálený. Dokonce se trochu opálil. Doktorka usoudila, že to bylo od té energie, co vyzařovala z Brány. I vojáci, co ji hlídali, byli takto spálení – někteří měli opálenou jen půlku obličeje nebo jen jednu ruku – záleželo na tom, jak byli otočení…Jen Quentonová byla – až na střelnou ránu v hrudníku – bez vnějšího poškození. Po jejím působení zůstala před bránou jen tmavě krvavá skvrna a roztavený egyptský náhrdelník. Zbytek ukáže pitva…

    Bylo pár hodin po tom, co O’Neill zneškodnil Quentonovou. Její tělo leželo v odlehlé části ošetřovny, používané ke skladování mrtvých, a doktorka Fraiserová se ho za chvíli chystala pitvat. Do místnosti právě opatrně nakouknul Daniel. Potřeboval nějaké kapky proti alergii – to dělá to jeho neustálé cestování. Doktorka je rychle začala hledat ve skříňce, když se jí Daniel zeptal: „Tohle tu máte často?“ Fraiserová se na něho nechápavě otočila. „Tohle!“ zopakoval a ukázal na lůžko v rohu, kde se pod plachtou něco hýbalo.
    „To přece není možné!“ vyjekla Fraiserová. „Pod tou plachtou je major Quentonová!“


II.

    Probudila jsem se na nemocničním lůžku. Chvíli mi trvalo, než jsem zjistila, že nejsem ve své posteli! Všude kolem bylo zdravotnické vybavení, vedle mě tři prázdná lůžka a nade mnou ostře zářící světla. Na sobě jsem měla nemocniční košili.
    Chtěla jsem vstát, ale zjistila jsem, že jsem k lůžku připoutaná. Nemohla jsem se ani hnout! Já, no, posledních pár dnů mě neustále bolela hlava a ztrácela jsem pojem o čase... Ale tohle probuzení bylo příšerné! Bolelo mě celé tělo. Nechápala jsem, co se stalo. Snad jsou to další halucinace. Poslední dobou se mi to stávalo docela často.
    Kvůli tomu jsem musela opustit armádu, je to už skoro měsíc. Byla to těžká volba. Armáda byla smyslem mého života! Výsledky jsem měla vynikající a za pár týdnů mě chtěli přesunout na přísně tajný výzkum. O to jsem se snažila posledních několik let! Ale už jsem to nemohla vydržet. Ty halucinace mě strašně rozhodily. Už jsem je nezvládala a na misích jsem ohrožovala sebe i ostatní… Navíc se to nedalo dále tajit. Musela jsem s pravdou ven, jít na vyšetření a zpovídat se komisi. I když mě rovnou nevyhodili, zaujali jasně negativní postoj. A popravdě řečeno jsem nečekala, že bych mohla dál zůstat a pokračovat ve své práci - přes to přese všechno, co jsem napovídala a udělala by bylo naivní očekávat, že by se mnou ještě někdo chtěl dál spolupracovat. Tolik troufalosti v sobě zase nemám. Tak jsem prostě vplula veliteli do kanceláře a bez dlouhých řečí mu tam nechala svoji rezignaci. Ten jediný se mě tehdy doopravdy zastal. Ale odchod mi stejně nerozmluvil.
    A teď jsem tady…Třeba mě unesli mimozemšťané…blbost, vždyť jsi v nemocnici… ne – teroristi! Nějak jsem se nemohla rozhodnout, co že to se mnou vlastně je. I když, táta mi často o ufonech vyprávěl celé příběhy. O tom, jak pomalu obsazují celé planety a podrobují si jejich obyvatele. Dokonce zvládl překroutit mou představu o egyptské mytologii! ‚Pyramidy jsou přistávací základny pro jejich hlavní lodě,‘ říkával, ‚ jsou schopné vést tisíce bojovníků!‘ Nevím, vždycky jsem mu věřila. Vždyť to vyprávěl, jako by tam fakticky byl… Navíc, tolik záhad kolem Egypta a jen málo lidem to připadá doopravdy podivné. Tak proč ne, ufoni nemusejí vždycky být malí a šediví… Třeba vypadali jako kočky…jasně, kdo normální by uctíval kočky…
    Zatřepala jsem hlavou, abych si pročistila mysl. Zajímalo by mě, čím mě nadrogovali když přemýšlím o takovýchhle blbostech…
    Ze zamyšlení mě vytrhl hlas postaršího muže co něco křičel na ženu v bílém plášti, asi doktorku. Přecházeli po místnosti vedle za pootevřenými dveřmi. Ukazoval směrem ke mně:
    „Vysvětlete mi, jak to, že žije? Vždyť jsem ji zastřelil! Prohlásili jste ji za mrtvou!! A kde má jizvu po kulce?! Byla mrtvá!“
    Když si všimli, že jsem se probrala, ztichli. Ani nemuseli, stejně jsem nevěděla, o co jde. Přistoupil ke mně holohlavý muž ve vojenské uniformě a ač byl mírně při těle, měl přímé a autoritativní držení těla. Asi jejich vůdce. Počkat: vůdce teroristů v uniformě amerického letectva? Jak to, že všichni mají americké uniformy?
    Zeptal se mě: „Víte, kde jste?“
    Když jsem zavrtěla hlavou, naklonila se ke mně ta doktorka. „Jmenuji se Janett Fraiserová. Jsem zde hlavní lékařka. Můžete mi říct, co si pamatujete naposledy?“
    „Já,…já nevím. Snad… byla jsem doma a hrozně mě bolela hlava, byla jsem unavená. V mém domě vypadl proud, tak jsem si šla lehnout.“
    „Pak už nic?“
    „Pak už nic,“ přikývla jsem.
    „Kolikátého bylo?“
    „Uhmm, 15 září? Nejsem si tím jistá. Proč se mě na to ptáte? A kde to jsem?“ nechápavě jsem se zeptala. Odpověděl mi ten holohlavý muž s generálskými výložkami:
    „Jsem brigádní generál George Hammond a jsem velitelem této základny. Jste ve vojenském zařízení ve Wyomingu. Toto je plukovník O’Neill, kapitán Carterová, doktor Jackson a to je Teal’c,“ postupně mi představil všechny v místnosti.
    Počkat - Teal’c? Divné jméno na amerického vojáka. Co to má na čele? Možná dítě hippies…africký výměnný pobyt…„Musím spát“ omámená jsem slabě pronesla do ticha a usnula.

    Probrala jsem se právě, když sestřička donesla Fraiserové nějaké snímky. Mí noví společníci byli stále se mnou na ošetřovně, ale momentálně mi nevěnovali žádnou pozornost.
    „Toto je její EEG. Snímky opět ukazují navýšení o procento. Začínám nabývat dojmu, že to nemá nic společného s… no, s jejími schopnostmi. Pravděpodobně je to její stálá dispozice. Nezjistili jsme žádná vnitřní poškození, po kulce ani stopa. Nevím, jak je to možné. Jsem si ale jistá, že prožila klinickou smrt. Tím by se dala vysvětlit její amnézie, alespoň co se několika posledních dní týče,“ konstatovala Fraiserová.
    Hammond se s ostatními chvíli o něčem dohadoval tak, abych je neslyšela. Potom ke mně přistoupil a zeptal se: „Dobrá, tvrdíte, že si naposledy pamatujete datum 15. září?“ Přikývla jsem. „Jak mi tedy vysvětlíte, že dnes je 4. října? A jak jste se dostala až sem? Pokud vím, bydlíte poblíž základny v Petersonu. To je odsud pěkně daleko, nemyslíte?“
    „Já nevím.“
    „Tak přemýšlejte,“ křiknul na mě O’Neill.
    „Doktorka Fraiserová si myslí, že kdybych vám něco připomněl, snad si vzpomenete.“ S vážným výrazem mi sdělil generál a zpražil O‘Neilla pohledem. „Před čtyřmi dny jste dorazila k nám na základnu a tvrdila jste, že máte informace o přísně střežených technologiích, ukrytých v tomto objektu. Pronesla jste tady plno nepodložených teorií, ale přesto se některé části shodovaly se skutečností. Ovšem vaše chování bylo značně agresivní a jisté anomálie ve vašem mozku vedly k velice nepříjemným událostem…“
    Já nevěřím svým uším! „Já jsem to tedy udělala…“
    „Udělala co?“ zeptal se Hammond.
    Vyděšeně jsem se rozhlédla kolem a v duchu si nadávala, že jsem nemlčela.
    „No tak už povídejte,“ popohnal mě Hammond.
    „Já… nevím, kde začít“
    „Co třeba od začátku?“
    ‚Jak milé, O’Neille‘ pomyslela jsem si. Trochu nepříjemný. Možná už i tuším proč. Pomalu jsem si začínala uvědomovat, co se dělo tady na základně. Co jsem způsobila…Zatím jen mlhavě, ale i tak jsem z toho měla strašný pocit.
    „Dobrá – nemyslím si, že by to mohlo být horší než už to je, zvlášť když vezmu v potaz to, že se vůbec nemůžu hýbat a jsem pod práškama, takže pominu i to, že si o mně budete myslet, že jsem blázen. (I když si to o mě nejspíš myslíte už dávno.) Pokud je ovšem pravda to, co předpokládám, že se stalo v předchozích čtyřech dnech, tak se divím, že jste mě nezamknuli někam za nerozbitné sklo…“
    O’Neill mě postrčil: „Takže…“

    Začala jsem vyprávět příběh, který jsem až do teď považovala za neskutečný.
    Začala jsem vyprávět příběh, který dostal smysl teprve před několika málo dny.
    Příběh, který se sám poskládal dohromady.
    Příběh starý čtyři tisíce let.

    „Před několika tisíciletími byla Země podrobena nadvládě jisté rasy – Goa’uldům. Vládl zde jeden z nich – Ra. V Egyptě si udělal svou základnu a pyramidy mu sloužily jako přistávací plocha pro jeho lodě. Byl jeden z nejmocnějších a patřil do společenstva, které rozhodovalo o životech mnoha miliard bytostí – mezi Vládce soustavy. Každý z hlavních goa’uldů měl určitý počet planet a svou část vesmíru – podle toho, jak velkou měl moc. Vždy spolu vzájemně válčili a zabírali si území, ale po utvoření koalice ohrožovali jen ty menší z nich. Ra na zem přinesl také Hvězdnou bránu – průchod, kterým se snadno a bezpečně dalo cestovat na jiné planety. To protože hvězdných bran jsou stovky, možná i tisíce a většinu z nich ovládají právě goa’uldi. Oni tuto technologii nevytvořili, pouze ji odcizili jedné dávno vymřelé rase, a používali ji pro odvádění lidí ze Země otročit na jiné planety. Tím jen zneužili prapůvodního důvodu pro stvoření sítě hvězdných bran - a tím bylo šíření života napříč prázdnými galaxiemi. Ty bytosti stěhovali celé vesnice, možná národy.. Tím docílili různorodostí lidské rasy jak ve fyzickém, tak kulturním a technickém vývoji oproti zbytkům na Zemi. Toto předpokládám, že víte...“
    Hammond jen neurčitě pokýval hlavou a tak jsem pokračovala:
    „Po planetě se pohybovaly Raovy stráže a každý náznak rebelství či nesouhlasu ihned potrestaly. Přesto se však skupina odvážlivců pokoušela o převrat a vyhnat falešného boha Ra ze Země. Lidé se nesmírně báli, ale panovaly legendy, že již jedna taková vzpoura proběhla -a to bojovníkům dodávalo naději. Odpůrci hnutí ale tvrdili, že ač se jim tehdy podařilo Bránu zakopat, Ra ji našel a vzbouřence i s jejich rodinami povraždil před očima ostatních a další spoustu lidí odvedl pracovat do naquadahových dolů - a to se již nesmělo opakovat. Tento neúspěch na dlouhou dobu odboj ochromil – převážná většina povstalců byla vyvražděna. Avšak ti, co přežili, se skryli a přísahali, že své druhy pomstí, a pomalu sbírali síly na nový útok…“
    „Hezká pohádka, a co to má společného s Vámi?“ netrpělivě mě přerušil O’Neill.
    „Jacku, myslím, že bys ji měl nechat domluvit,“ řekl Daniel a významně na něj pohlédl. „Sám jsem na to velice zvědavý“
    Aspoň někdo. O’Neill jen protočil panenky. No nic…
    „Po nějaké době se utvořilo nové ‚Hnutí odboje‘. Tito lidé se infiltrovali do různých oblastí po celé planetě, a sabotovali Raovy plány. Byli k tomu vedeni jejich Velitelkou – říkalo se o ní, že je také goa’uld. Jenže ona věděla, že to, co goa’uldi jako druh dělají, je špatné a proto všechny své děti nabádala k tomu, aby proti nim bojovaly. Neměla jméno, nebo ho lidé aspoň neznali – byla totiž důležitou pobočnicí jednoho Vládce soustavy a kdyby se jí něco stalo, lidé by to již nadobro vzdali. Proto na Zem přicházela jen letmo a v utajení. Ale její potomci, následovaní povstalci, se ujali vedení odboje a začali si říkat Tok’rové.“
    „Teal’cu, říká Vám to něco?“ přerušil mě generál.
    „Ano, ale dosud jsem to považoval pouze za jaffské báchorky… Ještě když jsem byl malý, jedna z Apofisových nákladních lodí explodovala na oběžné dráze krátce po tom, co naložila velké množství Naquadahu. Ten výbuch zničil další tři tel’taky a pár ha’taků. Byly to obrovské ztráty. Apofis zuřil. Avšak jakmile se někdo zmínil o sabotáži, byl okamžitě popraven..“
    Daniel začal přemýšlet nahlas. „Jistě. Jejich název vlastně znamená ‘odboj proti Raovi’, ovšem jestli působí tak dlouho a k tomu po celém vesmíru, když je zná i Teal’c, tak je jejich význam…“
    „Goa’uldi si moc nepotrpí na neúspěch, co?“ vložil se do toho O’Neill.
    „Jakýkoliv pokles lidské víry v ně jako bohy je pro goa‘uldy nepřijatelný. Podle jaffských legend jsou Tok’rové prastarým hnutím odporu. Snaží se zničit vládce soustavy zevnitř a změnit poměry v jejich impériu. Tok’rové, pokud opravdu existují, jsou jim již dlouhá léta osinou v mik’tě…“
    „Ehm – zadek,“ potichu Jackovi přeložil Daniel, když po něm tázavě hodil pohledem.
     „…a jen těžko se s nimi bojuje, jsou totiž velice opatrní…a Goa’uldi je tvrdě pronásledují. Přesto se nikdo neodvážil nahlas potvrdit jejich existenci.“
    „Dobrá, prosím pokračujte,“ obrátil se na mě Hammond.
    „Jakmile bylo vše po letech znovu přichystáno, lid se vzbouřil. V počátcích to byly téměř sebevražedné boje, Ra byl v přesile. Ale přidávali se další a další lidé a po několika krvavých dnech bojů se jim podařilo Raa vyhnat. Odletěl s malým zbytkem Jaffů, sám raněn. Jaffové, co zůstali na planetě, byli do jednoho povražděni. Pár goa’uldů, co byli na Zemi buď jako Raovi služebníci nebo vězni, jim však dokázalo utéct a ukrýt se.. Jejich pyramidy a další skrýše byly dobře chráněné, a tak některé zůstaly nedotčeny. Ač se je Tok’rové pokoušeli v písku najít, neuspěli.“
    „To mi připomíná jednu nevychovanou hadí královnu, co se nám tu před pár týdny producírovala po základně, pane,“ s úšklebkem mě znovu přerušil O’Neill. Hammond jen pokýval hlavou a napjatě očekával zbytek mého vyprávění.
    „Po pár týdnech bezvýsledného hledání a neúspěšných pokusech navázat kontakt se svou Velitelkou se Tok’rové rozhodli odejít na jiné planety a dál se zevnitř snažit rozbít goa’uldské impérium. (Věřili, že je snazší přimět goa’ulda myslet si, že ho napadl jiný goa’uld, když se nedozví příčiny výbuchu svých dolů nebo lodí, než začít frontální útok. A byli si jistí, že vzájemné spory je alespoň výhledově oslabí. Stejně na vyhlášení války neměli dost prostředků…). Šlo tehdy s nimi jen pár lidí – ti, co přežili, již neměli moc chutí nadále bojovat, odloučení od svých rodin. Avšak svým stoupencům na Zemi přikázali Tok’rové po jejich odchodu zakopat Hvězdnou bránu, aby se jí k nám již žádný další goa’uld nedostal. Aby pro ně Země přestala existovat…“
    „A jak do toho spadáte Vy?“ zopakovala Carterová O’Neillovu otázku.
    „Mezi ty, co patřili k stoupencům Tok’rů, patřil i rod mých předků. Část z nich odešla zároveň s nimi a část se zavázala střežit tajemství Hvězdné brány. Společně ji zakopali a uchovávali to v tajnosti. Již nikdo se o ní nesměl dozvědět…“
    „…A pak ji jednou, o pár tisíc let později, objevili archeologové v Egyptě,“ dopověděl za mě doktor Jackson.
    „Dobrá, takže když uvěříme celému vašemu vyprávění, ať už je sebevíc bláznivé, jak to vysvětluje, že jste dokázala pouhým lusknutím prstu složit několik vojáků najednou? Že ve Vaší blízkosti docházelo k výpadkům elektrického proudu a přístroje přestávaly fungovat? A to nemluvím o tom, co … je přísně tajné.“
    ‚…Abyste mi náhodou něco neprozradil O’Neille…‘ zamračila jsem se na něj, jak nejvíce to šlo. „Vlastně to nebylo lusknutím prstu, ale vysláním vlny energie na pokyn mého mozku.“
    „Zbraň ovládaná myslí, to je k neuvěření! Máte tu schopnost ještě nyní?“ chtěla vědět Carterová.
    „Nemyslím si. Ale k tomu se také dostanu. Než Tok’rové odešli, byli jimi strážci brány geneticky upravováni tak, aby jejich mysl byla schopná ji v budoucnu ovládat či zneškodnit. Tu technologii objevili při hledání zbraní v jednom ze skladů, co tu nedobrovolně zanechal Ra. Co nepotřebovali, vyhodili do vzduchu, co potřebovali a věděli jak to použít, vzali s sebou – vlastně si vzali téměř všechno. Jenže i když chtěli, Bránu nebylo možné zničit už tehdy. Nevěděli proč, proto ty testy na lidech. Předpokládám že, to nešlo proto, že veškeré výzkumy byly ještě ve fázi vývoje, a to jak na dobrovolnících, tak na zbraních. A nebyli si jistí rozsahem výbuchu, pokud by k destrukci použili něco neprozkoumaného. Přece nechtěli zničit planetu, kterou tak těžce vybojovávali zpět… No, zpátky k věci. Díky úpravám tito vyvolení využívali mnohem větší část mozku než normální lidé, a kromě dalších výhod spojených s takovou mozkovou kapacitou, mohli své schopnosti geneticky předávat potomkům, a ti se pak stávali mnohem silnějšími a odolnějšími než předchozí generace. Po celá staletí se dařilo Bránu chránit, ale stále neměli dost sil na její zničení. K tomu byť i její náhodné objevení považovali za naprosto nemožné, a tak, aby strážci zbytečně nezatěžovali svoji mysl, vytvořili si v těle takovou pojistku. Byla, no… napojená na Hvězdnou bránu tak, že kdyby s ní někdo manipuloval, okamžitě by se projevily schopnosti a znalosti, potřebné k jejímu získání nazpět a snad i možnému zničení.“
    „Proč ji tedy hned nezničili vlastní technologií, když byli natolik vyspělí, že mohli upravovat celé generace lidí na Zemi ?“ zeptal se Jackson. „Určitě měli nějaké výbušniny nebo…“
    „Jak jsem již řekla, nevím, nešlo to. Nejspíš nešla zničit obyčejným výbuchem. Proto chtěli využít lidi. Taky byli moc zvědaví na to, aby své výzkumy jen tak opustili… Obecně vzato k tomu neměli potřebné množství energie nebo to spíš lidské mozky ještě nebyly schopny provést. Brána totiž potřebuje hodně energie jak na provoz, tak na autodestrukci.“
    „Toho jsme si už také všimli,“ dodal O’Neill. „Naše účty lezou krkem jednomu takovýmu úlisnýmu…“
    „Plukovníku! Mírněte se, prosím,“ okřikl ho Hammond.
    Ten jen pokrčil rameny. „Pardon.“
    „Navíc Tok’rové neměli přístup k takovým technologiím, jako Goa’uldi. Pokrok trval léta i přesto, co sami vyvinuli nebo sehnali jinde. I přesto, co našli ve skladech… Nezapomínejte, že se Tok’rové rozdělili. Možná si však mysleli, že když panel na ovládání Brány schovají na jiné místo, už ji nikdo nespustí a budou tak mít dostatek času na konečné řešení později,“ dodala jsem.
    „Víte, kde ten panel je?“ zeptala se Carterová.
    „Ne. Mohl byl i zničen. Nepamatuji si úplně všechno.“
    „Dobře, když připustíme, že je něco takového opravdu možné, tak – čistě hypoteticky – jak to, že jste sem přišla až několik desetiletí po jejím objevení?“ chtěl vědět O’Neill.
    Chvíli jsem vážně nevěděla, jak to mám říct, týkalo se to mé rodiny i mě samotné, navíc jsem pořád byla přivázaná k posteli a z toho všeho vzpomínání mě už hrozně bolela hlava…Ale chtěla jsem to dokončit, jednou a provždy. Bylo však zvláštní, jak mi to do sebe najednou všechno zapadá. Ani jsem si nevzpomínala, že bych tu spoustu věcí, které jsem řekla před chvílí, věděla někdy dřív. Najednou to nebyly jen nesouvislé dílky obří skládačky…
    „Pojistka se ‚zapojila‘ ve dvacátých letech dvacátého století. 1928. Tedy čistě hypoteticky, že O’Neille. Můj děda se Hvězdnou bránu snažil vypátrat, ale panovalo přísné informační embargo. Začali nás sledovat. Děda zahynul o pár let později při zvláštní autonehodě. V tom okamžiku se pravděpodobně veškeré vědomosti projevili u mého otce. Situace se pak poněkud uklidnila, a tak to nechával být – kromě toho, že ji má armáda, nic nezjistil a snažil se pracovat co nejtajněji. Já jen věděla, že se něco děje, ale ne co přesně. Snažil se mě od toho držet dál. Po smrti otce jsem přišla na řadu já. Projevilo se to přibližně přede dvěma lety. To už jsem několik let pracovala u armády. Kromě otcova vyprávění, které jsem považovala za strašidelné pohádky z dětství, doprovázející moji nauku o Egyptě, jsem o ničem neměla ani tušení. Ale podařilo se mi vše potlačit přesvědčením sebe sama, že mi fantazie převedla otcovi příběhy do vizuální podoby. Celkem to fungovalo. Jenže pak se u mě začaly projevovat halucinace – bylo to zrovna na jedné misi. Málem to stálo život mě i celou jednotku… Strávila jsem dlouhé týdny na vyšetřeních a návštěvami u psychiatra. Když si teď uvědomím, že zbytečně…“ dodala jsem kysele.
    „Takže…“ plukovník se podíval na generála a ten opět jen lehce kývnul. „Chcete tím říct, že když jsme poprvé spustili Hvězdnou bránu, tak jste měla ten ‚záchvat‘? A že když jsme ji začali používat denně, tak se prostě ve vás ohlásila dávná přísaha a byla jste ‚povinna‘ ji zničit?“
    „Stručně řečeno – ano. Jen ten záchvat měl předtím jednou i otec..“
    Daniel něco pošeptal Hammondovi. „Ernest Littlefield.“ Nevím, kdo to je a tak jsem pokračovala:
    „Jakmile můj mozek uznal, že nastal čas abych splnila svůj úkol, již jsem tomu nemohla zabránit. Navíc jsem začala mít další vize – byla jsem si jistá, že se brzy něco stane. Proto jsem ji měla zkusit zničit. A protože jsem ještě tady, tak předpokládám, že se mi to nepovedlo…“
    „No, řekněme, že jste byla zneškodněna,“ odbyl mě generál.
    ‚Raději se nebudu ptát, kdo to byl‘ napadlo mě. Přístroje kolem mé postele krátce zablikaly.
    Všichni v místnosti se na sebe významně podívali.
    „Co se děje?“ nervózně jsem se zeptala.
    „To nic. Dobrá, to mi prozatím stačí. Sejdeme se za dvacet minut v zasedačce,“ rozkázal Hammond a kvapně odešel s ostatními v patách.
    Ještě jsem stihla zavolat: „A nemohli byste mě konečně odvázat?“
    „Je mi líto, je to i pro Vaši bezpečnost,“ odpověděl mi stroze O’Neill.
    „Tak to vám teda moc děkuju,“ zamručela jsem už vlastně pro sebe a po chvíli přemítání opět usnula.

    Přišli za mnou zase za hodinu. Podle toho, co mi řekli, se na mě přijde někdo podívat. Jen doufám, že se mnou nehodlají dělat nějaké pokusy. Navíc– ty halucinace nepolevily. Změnila se jen forma – nyní jsem je neměla v bdělém stavu, jen se mi o nich zdálo…
    ‚Mimozemská aktivace Brány!‘ Ozývalo se základnou asi po čtvrt hodině. Už jde, napadlo mě. Počkat, nikdo neříkal, že přijde tudy…
    Po chvíli do místnosti vešel nějaký muž. Co to je? Brnění? Cha, moc vtipný… Začala jsem se však cítit divně… Jako by nebyl sám; ale jeho vzhled pomalu dostával význam.
    „Tec'ma'te“ pozdravil.
    „Kel Sha,“ odpověděla jsem zcela automaticky.
    „Nevěděl jsem, že se všichni vaši lidé učí goa’uldsky.“
    „Neučí,“ odpověděl mu zamračeně O’Neill.
    „Nechte mě s ní o samotě,“ přikázal jim.
    Kupodivu odešli. Řekl mi, že se jmenuje Bra’tac. Není ze Země. Pochází z Chulaku. Poznamenal, že můžu věřit čemu chci, a tak mi povyprávěl něco o sobě, o Teal’covi, o jeho spolupráci s Tau’ri, o Goa’uldech a o všem, na co přišla řeč. Také se na hodně věcí vyptával. Odkud to všechno vím, jestli si myslím, že je to pravda, proč jsem to někomu neřekla dřív (jako kdyby mi to někdo věřil) a tak… Ani nevím, jak to, že jsem na některé z nich znala odpověď… Už mě to všechno unavovalo. Ale nemohla jsem si pomoct, musela jsem ho vyslechnout.. Když jsme skončili, nechal si ostatní k sobě zavolat.

    Připadala jsem si jako u soudu, tak jsem raději jen tiše poslouchala a sledovala, co se bude dít.
    „Jaký je tvůj názor?“ zeptal se Bra’taca Teal’c.
    „Jsem na tomto světě už dlouho a dosud jsem to všechno považoval pouze za jaffské legendy, stejně jako ty. Ale s největší pravděpodobností je to pravda…“
    „Takže…“ spustil O’Neill.
    „Kdysi se vyprávěli příběhy, že na Tau’ri probíhala vzpoura. Vedli ji goa’uldi, avšak říkali si jinak a byli to spojenci tau’riů…Odboj proti Raovi, myslím. Žili v utajení a vedli život jako oni - dokonce s nimi zakládali rodiny.“
    „Páni, milostný trojúhelník. Jak to jenom mohli…“
    „Uklidněte se plukovníku!“ okřikl O‘Neilla generál.
    „To, co vám tvrdila major Quentonová, je sice pravda, avšak ne všichni Tok’rové odešli. Pár jich zůstalo. Po generace se mísily jejich schopnosti s lidskou podstatou a jejich potomci pak bývali silnější a výkonnější. Často měli vyvinuté schopnosti, které se příčili rozumu ostatních lidí…Bylo to také díky výzkumu, který na nich po léta prováděli. Za hlavní vliv ale považuji jejich vzájemná genetická spojení. Zbytek znáte.“
    Chvíli převládalo ticho, než Bra’tac zvážněl: „Ale na jedno si dávejte pozor. Dokud se tato žena nesmíří s tím, že je pro vás chod Chappa’ai nezbytný a dokud nezavrhne myšlenku, že Apofis hodlá Tau’ri napadnout, dokud neuzná, že jste dobře chránění a nebezpečí nehrozí, že vaše zbraně by vás ubránily…-i když by to nutně nemusela být její vůle, pomalu se začnou navracet její schopnosti, a o vše se pokusí znovu. Dokud ji nepřesvědčíte a ona se s tím vnitřně neztotožní, jste v nebezpečí, ať s ní uděláte cokoliv. Vy ji prostě musíte přesvědčit…“
    Ani nevím, z čeho jsem byla víc vyděšená. Jestli z toho, že se to vrátí, nebo z toho, jak mě budou přesvědčovat..
    „Musím už jít, mí učedníci mají nějaké nové informace o Apofisových záměrech…“ sdělil ještě Bra’tac, rozloučil se a odešel.
    Z toho, jak dlouho na mě všichni zírali, se mi dělalo zle. Jako kdybych je chtěla všechny zabít! Ale to nedělám já! To nejsem já! Opravdu. Po chvíli se beze slova odešli radit do té jejich zasedačky.

    „Generále, obávám se, že Bra’tac by mohl mít pravdu.“ Doktorka Fraiserová mu ukazovala další snímky. „Oblast, kterou jsem vám již ukazovala, se opět začíná měnit…“
    „Dobrá. Teal’cu, myslíte si, že to, co říkal Bra’tac, je pravda?“
    „Generále, Bra’tac mi doposud nikdy nelhal!“
    „Potom tu tedy máme problém. Jestli by to vše mělo začít znovu, tak…“
    „Co kdybychom ji prostě zneškodnili?“ navrhl O’Neill a pohrával si s propiskou.
    „Plukovníku, oceňuji váš zájem o záchranu vlasti, ale ona je pořád americký voják a občan!“ „Navíc,“ začal mírněji, „stále nevíme, jak věděla o Abydosu. Podle vašich hlášení tam žádní Tok’rové nebyli. A jsou to teprve dva roky, takže neexistuje možnost, aby to měla uloženo v genech. Nechal jsem si vypracovat nějaké studie. Upíraly se k tomu náhrdelníku – zvažovaly ho jako prostředek používaný k přenosu informací…“
    „Jistě, i to je možnost,“ napojil se na Hammonda Daniel. „Víte ale, že jsem ho zkoumal a nic nenašel. Jen pár spojitostí těch znaků s určitými pověrami, co mluvily o fyzické a psychické síle a také odolnosti nositele. Jenže přívěsky s podobnými účinky se používají i dnes. Tedy,“ zasmál se, „ne že by ty účinky doopravdy měly, ale víra uzdravuje, jak se říká… Ale zpět k tématu… Nikde žádné stopy vedoucí k předchozím majitelům jsem nenašel, takže v současnosti nemohu říct víc.“
    „Možná si jej předávali jako rodinné tajemství,“ vložil se Teal’c.
    „Pokud by měl mít takové vlastnosti, ať už technologického nebo jiného rázu, určitě by se s ním nechlubili, to jistě ne,“ přidala se i Carterová. „Generále, ukázaly něco ty testy?“
    „Bohužel ne,“ odpověděl zklamaně, „byl tak zničený, že z něj v Nellisu nic nedostali.“
    „O tom náhrdelníku jsem s ní sice nemluvila,“ poznamenala Fraiserová, „ale nevypadá to, že by si na něj i na věci okolo Abydosu pamatovala i nyní. Navíc se na ten náhrdelník ani neptala. Třeba o něm sama ani nevěděla, mohla ho objevit díky tomu, co se s ní dělo. A ten zbytek… Neumí ani pořádně vysvětlit, proč Daniela považovala za ztraceného. Možná je to tím, jak se snaží vrátit se zpět do normálu, může to potlačovat i podvědomě. Ať si o ní myslíte cokoliv, ona sama to tu nechce zničit, a nikdy doopravdy nechtěla. Nebýt těch rodinných dispozic…“
    „Doktorko, nebýt těch dispozic, tak to tu vůbec nemusíme řešit!“ nakvašeně jí do toho skočil O’Neill.
    „A nenašlo se něco jako ten egyptský náhrdelník i mezi jejími dalšími věcmi? Pokud ano, rád bych se na to podíval, generále.“
    „Bohužel, Danieli, nenašlo. Ještě hledáme původní dům jejích rodičů, ale často se stěhovali a dobře za sebou zametali stopy,“ zkonstatoval k odpovědi Hammond.
    „Není pravděpodobnější, že by takové věci schovali jinde? Když vezmu v úvahu, že je kdysi sledovala armáda a že se snažili skrývat, tak.. Já osobně bych je ukryl někde hodně daleko.“
    „Nebojte, doktore Jacksone,“ vrátil se ke slovu generál, „když něco najdeme, dám vám vědět. Stejně se jí ještě na pár věcí chystám zeptat. Přinejmenším to po ní mohu chtít jako projev dobré vůle. Zbytek dořešíme později. Nyní se musíme soustředit na jiný problém, než jaký jsou její zatajené poklady..“
    „Co tedy navrhujete?“ chtěl Daniel vědět.
    Generál se otočil na Carterovou: „Co kdybychom ji tedy zkusili přesvědčit o užitečnosti našeho programu? Stejně toho ví pomalu více než my…“
    „A?“utrousil O’Neill.
    „I kdyby to v této chvíli odmítla, museli bychom ji někam zavřít. Bez ohledu na to co už ví, a co jí teprve řekneme. V případě neúspěchu našeho řešení si nemohu dovolit ji jen tak nechat pobíhat po planetě. Mohla by to zkusit znovu.“
    „Navrhuji vzít ji na nějakou klidnou planetu, kde by mohla nerušeně studovat nějaké památky, snad přírodní skvosty, možná jí ukázat její obyvatele nebo tak podobně,“ sdělila jim svůj plán Carterová.
    „Myslíte, že by ji to přesvědčilo?“
    „Nejsem si jistá, pane, ale něco zkusit musíme.“
    „Souhlasím. Provedeme to co nejdřív. Sonda nám nedávno ukázala přesně takovou planetu, jakou potřebujeme… Ale plukovníku, pokud by snad…“
    „Bez obav generále, vím co mám dělat.“

    Večer jsem se už cítila lépe. Přišel za mnou generál a sdělil mi, že jdu s SG-1 na nějakou misi.
    Nadšeně jsem souhlasila, i když něco v hloubi duše mě stále nabádalo k opatrnosti. Navíc mě pěkně naštvalo jak mě dokolečka testovali. Musela jsem vyplnit snad každý psychologický dotazník, který kdy kdejaký diplomovaný trouba sestavil… Zbavit se té nedávno probuzené povinnosti asi nebude vůbec jednoduché… Nekontrolovatelná touha tu věc zničit se mísila se smyslem pro oddanost armádě, touhou po dobrodružství a snahou se přesvědčit, že lidé v SGC vědí, co dělají. Snad aspoň většinou.
    Jen se ptám, co se stalo s tou neohroženou Maggie, tou, která byla nedílnou součástí vojenských jednotek, posílaných na nejnebezpečnější místa na Zemi. Tou, která dokázala nepřátelské technologie rozložit na nejmenší součástky a zase je složit a přitom zjistit jak fungují. Kam zmizela?
    Co tu teď dělá ta ustrašená a nebezpečná…mutantka? Copak je to možné? Tohle rozdvojení mě začíná ubíjet…
    Ale.. Musím to zjistit. Zjistit co je za ní - jsou Goa’uldi všude? Nebo pořád existují i jiné rasy? Jak to, že vím, co se stalo při vzpouře a krátce po ní, ale nevím nic dalšího? Žádné technické poznatky o bráně, nic, co by snad pomohlo v boji proti Goa’uldům, žádné zbraně skryté v podzemí, nic, jen přísaha bránit Zemi před nebezpečím. Snad to dopadne dobře. Musím jim dát šanci. Musím dát šanci sobě.

    Dali mi uniformu, vysílačku, nějaké zásoby. Od rána se mi svírá žaludek a tak jsem se ani pořádně nenasnídala. Nejsem si jistá, jestli to nemám raději vzdát. Bojím se, že mě to zase ovládne a já jim něco udělám…
    „Připravená?“ nezvykle mile se zeptal O’Neill. „Chtěl jsem vám vzít foťák, ale nemohl jsem sehnat baterky…,“ usmíval se na mě.
    Taky jsem se usmála a čekala, co bude dál. Protáhl svoji kartu čtečkou na dveřích, co vedou k Hvězdné bráně. Začaly se otevírat. Ksakru…, právě mi došlo, co všechno se tady stalo…
    O’Neill mě zastřelil! Zastřelil! Tedy ji, nebo co jsem to vlastně byla.
    Těžce jsem polkla a všimla si, jak mě pozoruje. Pravou rukou mi pokynul, abych šla první, a tak jsem pomalu vkročila dovnitř. Po třech krocích jsem zaváhala. Brána se právě otevírala. Jak se s výbojem utvořila červí díra, trochu jsem sebou škubla. Je tak nádherná! Kam to vůbec jdeme? P9R-831. Kdo tu vymýšlí takový názvy? Jasně, počítač. Jen klid, klid. To už jsem stála u horního okraje rampy a vychutnávala si každičký pocit. Úžasné. Asi jsem tam stála dlouho, protože se ke mně O’Neill otočil a chtěl mě postrčit. Jenže dostal elektrickou ránu! Koukal na mě a nevěděl, jestli mě má zastřelit rovnou, nebo až za chvíli, a tak jediné, na co jsem se zmohla, bylo říct ‚Pardon‘ a skočit do červí díry.

    „Páni, to byla ale jízda!“ vykřikla jsem zcela automaticky, i když jsem si od skoku dovnitř uvědomovala pouze kotrmelec, který mě čekal na druhé straně. Byla jsem trochu promrzlá. Carterová se na mě otočila: „To dělá ten rozklad molekul.“ Jen jsem se zapitvořila. V praxi je všechno jiné než ve chvíli, kdy to člověku někdo vysvětluje. Chvíli po mně dorazil plukovník. Na ten pohled, kterým mě ‚obdaroval‘ po tom, co prošel, snad nezapomenu…No nic, směle do toho a půl je hotovo.
    „Takže. Nyní jste součástí SG-1, ale jste tu bez vojenské hodnosti, takže budete poslouchat rozkazy, neustále se hlásit buď mně nebo Carterové a kdyby se cokoliv stalo – cokoliv, rozumíte, sraz je tady u Brány. Nemáte kódový vysílač, takže se ji laskavě nepokoušejte spustit. Nějaké dotazy?“
    „Ne, pane.“
    „Fajn. Danieli! Odcházíme!“ Zavolal na něj, protože si právě prohlížel nějakou sladce vonící květinu, která zářila snad všemi odstíny fialové…
    Vlastně všechno po cestě bylo nádherné – a fialové. Květiny jemně voněly, trasa byla příjemně schůdná a počasí se také vyvedlo – ani horko, ani zima. V dáli se podél cesty táhl hustý purpurový les. Napadlo mě, že na to, že tu už dlouho nemá být žádná civilizace, jsou ty cesty nějak moc dobře udržované. Kolem stezky se táhly nízké, narůžovělé keře, ale nikde žádné stopy po jakýchkoli živých tvorech. Stoupali jsme do nízkého kopce a v dálce se rýsovala stromová alej. Ty stromy už toho asi zažily spoustu, napadlo mě, když jsem viděla jejich mohutné kmeny a vysoké, temně fialové koruny. Šli jsme pomalu a dělali si poznámky (k nevrlosti našeho velitele), takže cesta trvala asi hodinu. Alejí jsme došli k rozlehlé mýtině, kde uprostřed vyčnívala obrovská kamenná stavba. Bezděky jsem si vzpomněla na kruhově uspořádané oltáře na Zemi, které byly připisovány starověkým Druidům. Šedé kvádry vytesané z jednoho kusu do sebe přesně zapadaly. Tato stavba však byla mnohem větší než ‚náš‘ Stonehenge a popadaných částí bylo jen pár. Kruhovitou podstavu doplňovaly zastřešené výběžky vedoucí k devíti strážným sloupům okolo, a tak stavba připomínala slunce s paprsky. Střecha se zužovala do nízké špičky - tak zářivou žlutou barvu jsem snad ještě neviděla! Jak na ni slunce svítilo, žlutá přecházela ve zlatou. Vchod byl ornamentálně vyzdoben a kolem dokola byla vytesána malá okénka vyplněná něčím, co vypadalo jako kouřové sklo. Před stavbou byly rozestaveny čtyři menhiry, každý na jednu světovou stranu, na každém byl soubor naprosto jiných znaků. Mezi nimi byl vždy volně ještě jeden vytáhlý sloupek, ale žádný z těchto čtyř neodolal zubu času vcelku. Pořád mě trochu děsilo, že tu nemá být živá duše - vždyť kdo by stavěl takovýto skvost a pak jej nechal na pospas přírodě? Navíc to tu bylo nechráněné proti útokům zvenčí, všude kolem bylo prázdno, vzadu hluboké lesy. Kdyby nás chtěl někdo napadnout… tak by to asi udělal už dávno, uklidňovala jsem se. Poslední dobou jsem nějak naměkko.
    Daniel hned odběhl se svým zápisníčkem a kontroloval nápisy na stěnách:
    „Ty znaky jsou podobné jednomu písmu, které se vyskytovalo v Egyptě za vlády Druhé dynastie. Ten dialekt… je snad ovlivněný goa’uldštinou. Překlad bude chvíli trvat.“
    Carterová zatím roztahovala všelijaká zařízení a měřila hodnoty věcí kolem. Předpokládám, že měřily obsah Naquadahu v půdě, přibližné stáří stavby a údaje o planetě. Pár dalších přístrojů jsem nepoznávala, ale vypadaly jako zkřížené s mimozemskými technologiemi. No, snad mě nechají podívat se na ně…
    Dostala jsem do ruky kameru s pokyny natočit podrobnosti na sloupech k pozdějšímu studování.
    „O’Neille!“ zavolal Teal’c. „Myslím, že tohle bys měl vidět!“
    „Už jdu!“ křikl a otočil se na mě. „Nevzdalujte se odtud. Carterová, hlídejte ji! Já jdu za Teal’cem, možná se půjdeme trochu rozhlédnout po okolí. Kdyby něco, tak se ozvěte.“
    „Ano, pane,“ odpověděly jsme s Carterovou zároveň a vrátily se k práci.
    „Co se děje, Teal’cu?“
    „Jsou tu stopy, odhaduji, že tak týden staré.“
    „Kolik?“
    „Patnáct. Něco si tady prohlíželi, bylo to zaražené pěkně hluboko v zemi, a pak to odnesli tímto směrem. Jsou jaffské,“ odpověděl Teal’c a ukazoval dolů pod kopec.
    O’ Neill se tam zahleděl a pomalu vyrazil. „Tak jo, jdeme se tam podívat.“

    Šla jsem se podívat za Danielem. Zůstala jsem jen chvilku, protože jsem uviděla pootevřené dveře a neodolala pokušení. Odhrnula jsem plazivky a trochu do nich zatlačila. Opatrně jsem nakoukla, kam že to vůbec lezu… Vnitřek stavby byl ještě úchvatnější, než se dalo předpokládat při pohledu zvenčí. Stěny byly zdobené historickými výjevy tepanými z nějakého úžasně lesklého, stříbřitého prvku, který pokrýval vlastně úplně všechno uvnitř. Sloupy i strop byly pomalovány zářivými barvami, podlaha byla pokryta obrazci a ornamenty. Naproti byl ještě jeden vchod, ale vypadal pevně uzavřený.
    Daniel se ke mně přidal a teď klečel u severní stěny u drobného, zlatavě se lesknoucího textu na zdi. Zatím stihl přeložit jen část, ale i tak mu to šlo rychle. Nějakým nápisům jsem rozuměla, i když nevím jak, a tak jsem mu chvíli pomáhala. Asi ta genetická paměť…
    Sotva jsem si všechno stačila prohlédnout, zavolala na mě Carterová. Daniel zůstal a nevypadal že by si doopravdy všimnul mého odchodu, (slovník má ostatně vlastní).
    Jakmile jsem k ní došla, řekla mi zjištěné údaje o planetě. Zajímavé. Je menší jak Země, má mnohem delší dobu oběhu kolem svých dvou sluncí, (noc trvá pouhé tři hodiny), tři nazelenalé měsíce a podle teploty se zde střídá pouze jaro s létem. Naquadahu je tu dost, a tak ho možná začneme těžit, když najdeme pořádné naleziště. Konečně by se nám tak podařilo postrčit technologický vývoj Země pořádně kupředu. Ještě se musí zjistit všechny životní formy, jsou-li tu, a jestli tu přece jen není nějaká ta civilizace. Sonda nic neukázala a letadélko s přístroji má poměrně krátký dolet.
    V tom se z vysílačky ozvalo: „Carterová, sbalte vybavení! Je tu plno jaffů! Za chvíli jsme u vás!“
    Podívaly jsme se na sebe a v mžiku všechno zabalily. O’Neill a Teal’c právě dorazili. „Kde je Daniel?“ ptal se O’Neill.
    Řekla jsem, že jsem ho naposledy viděla uvnitř té stavby.
    „Fajn, já jdu pro něho a vy zatím běžte k bráně!“
    Slyšela jsem jen: ‚No tak, Danieli! Snad bys jednou mohl poslechnout rozkaz!‘ a i Teal’cem s jsme se vydali na cestu.
    Běželi jsme, jak rychle to jen šlo s tím vším vybavením, a za chvíli jsme byli u brány. Kupodivu žádní jaffové a tak Carterová zadala adresu. Když odvysílala kód, ze sondy, která pořád stála u brány, se ozvalo. ‚Děje se něco, majore? Jdete nějak brzy!‘ to byl generál Hammond.
    „Plukovník na průzkumu narazil na základnu jaffů. Asi tam těží Naquadah, pane,“ odpověděla Samantha.
    „Proč není s vámi?“
    „Nemohu totiž najít Daniela,“ ozvalo se z vysílaček. „Jsou tu stopy po boji. Někam ho odtáhli! Žádám povolení záchranné mise!“
    „Není to nebezpečné?“
    „Já ho tu nenechám!“
    „Dobrá, posílám vám SG-3, 5 a 12. Buďte opatrní. Hodně štěstí.“

    Tábor jaffů byl narvaný k prasknutí. Mohlo jich být kolem stovky.
    „Teal’cu, který goa’uld poblíž by mohl být natolik mocný, že může postrádat stovku jaffů najednou?“ zeptala se Carterová.
    „To nevím, kapitáne.“
    Na další otázky nebyl čas. Odněkud z tábora se ozvalo:
    „Jmenuji se Kel’tok. Jsem prvním mužem všemocného boha Amenhotepa. Vím že jste tu! Nemáte zde co pohledávat. Lidé z Tau’ri, vzdejte se, nebo zabiji vašeho druha!“ a jako důkaz přivedl svázaného Daniela. Schovávali jsme se na kraji lesa, v malé vyvýšenině. Tábor byl v jedné z dalších mýtin, takže jsme měli aspoň nějakou taktickou výhodu.
    „Tak tohle nám ještě scházelo!“ povzdechl si O’Neill, když viděl, že Kel’tok potom, co jsme se mu odmítli vzdát, dal na zem něco malého, placatého a kovového, se zářícím panelem uprostřed, a donutil Daniela si na to stoupnout.
    „Toto je brekk’shai. Velice účinná nálož. Pokud se z ní pokusí vstát – vybuchne a všechno s ním!“
    „Teal’cu, říká ti to něco?“
    „Ne, O’Neille.“
    „Jak to?!?“
    Teal’c jen překvapeně nadzdvihl obočí. Zároveň, jak přemýšlel, začala mu na spánku tepat žíla.
    ‚Tak to jsme v pěkným průseru,‘ povzdechla jsem si v duchu. ‚Tak sakra přemýšlej…‘
    „Carterová, napadá vás, jak ho odtamtud dostaneme?“
    „Ne, pane. A i kdyby se nám podařilo k Danielovi prostřílet, nejsem si jistá, jestli ta nálož půjde zneškodnit a navíc ani nevíme, jak velký by mohla mít dosah.“
    „Quentonová, nějaké nápady?“
    „Zatím ne, pane.“
    „Tak přemýšlejte!“
    „Já se snažím!“ křičeli jsme na sebe.
    Tak se tedy O’Neill pokusil vyjednávat. Avšak se neopomněl ,citlivě’ vyjádřit o Kel’tokově matce, čímž veškerá snaha s smír skončila tak rychle, jak začala. („No co, na vyjednávání je tu Daniel…“)
    Po dalších pěti minutách Daniel vypadal dost hrozně. Nebyli jsme si jistí, jak dlouho to ještě vydrží. A teď tohle! Pár jaffů se nás pokusilo obejít zezadu – SG-12 je rozstřílela, ale pak se ztrhla hrozná mela. Stěží jsme bránili vlastní pozice.
    Pak mě konečně něco napadlo. Nevím proč, ale byla jsem si jistá, že ta nálož nemá větší dosah než metr a půl. Přece by neriskovali vlastní životy! Goa’uldi nikdy neriskují své životy. Na pravé straně byla ohrada přibližně s třiceti koňmi. Asi se jim nechtělo chodit pěšky. Tábor samotný byl široký něco kolem padesáti metrů, byly tam poházené různé bedny a všude plno keříků, (pořád -příšerně - fialových). Tam by se snad dalo schovat před výboji ze zbraní… Hned vlevo pokračoval les. Předpokládala jsem, že oklikou vede rovnou k bráně, tam, jak se Daniel prvně zdržel. Pomalu jsem začínala promýšlet, co udělám. Jaffové si asi nemysleli, že jsme nějaká větší hrozba, a tak v táboře zůstalo ‚jen‘ padesát z nich. Zbytek se vrátil do dolu za táborem, tedy aspoň jsme v to doufali. Patnáct ze zůstavších je mrtvých. I tak je to pořád dost…
    „Plukovníku, myslím, že jsem na něco přišla.“ začala jsem opatrně.
    „Tak povídejte!“
    „To by bylo na dlouho. Vlastně…vím, že to bude těžké, ale důvěřujte mi! Jsem, tedy byla jsem, také v armádě. To… na Zemi jsem nebyla já…kvůli tomu jsme taky původně byli tady, že.. takže..“
    „K věci!!“
    „Pokusím se odtamtud Daniela dostat. Asi za pět minut třikrát krátce cvaknu vysílačkou. Tam, tam a tam rozhodíte lahve s plynem, který celý prostor zakryje mlhou,“ vysvětlovala jsem mu jeho úkol a ukazovala mu nejvhodnější místa. „Pokud se mi podaří Daniela vysvobodit, budeme se pohybovat v tamtom prostoru,“ mávla jsem rukou zprava doleva, „vzadu za těmi bednami. Tak se pokoušejte střílet pouze na dobře viditelné cíle, nebo před tu oblast,“ téměř jsem mu přikázala a začala se chystat k odchodu.
    „Ještě jsem neřekl ano!“
    „Ale uvažujete o tom…“
    „No, jsem tomu víceméně nakloněn…“ naoko se vzpíral a nepatrně odevzdaně na mě kývl hlavou.
    „Až uslyšíte výbuch…“
    „Cože?!!“
    „…tak až ho uslyšíte, existují dvě možnosti – buďto jsme oba mrtví, nebo se nám podařilo utéct. Ať tak či tak, za dvacet minut můžete být u brány. Pokud tam nedorazíme do půl hodiny, odejděte…“
    „A druhý plán?“ zeptal se.
    „Žádný není.“ To už jsem se zvedla.
    Ještě mě chytnul za loket a chtěl něco říct, ale na chvilku se zarazil a pohledem hledal pomoc u ostatních. Nevypadalo to, že by mě chtěli zastavit. Nakonec mi tedy popřál štěstí a začal střílet na dotírající jaffy.

    Pomalu a potichu jsem se plížila k ohradě s koňmi. Nikde nikdo. V tom zpoza rohu vyskočil jaffa, ale než stačil něco udělat, zastřelila jsem ho. O’Neill mi dokonce dal svoji pistoli. Můj výstřel se ve víru těch ostatních ztratil a tak jsem pokračovala dál. Když jsem se přiblížila k ohradě, koně, celí vyděšení střelbou, pobíhali z místa na místo. Jednoho se mi podařilo chytit a rychle zklidnit. Nádherná zvířata. Ještěže jsem jako malá vyrůstala na ranči…
    Jo, málem bych zapomněla na tu vysílačku. Tři krátká cvaknutí. Byla jsem schovaná mezi koňmi a tak stačilo chvíli počkat, než celý tábor pokryje bílý dým… Nervózní jsem vyskočila na svého nového plavého kamaráda a chystala se vyrazit. Začal se vzpírat, ale napadla mě nějaká goa’uldská slova útěchy a tak jsem mu je pošeptala. Uklidnil se. Na první pokus jsme přeskočili ohradu a pádili směrem k Danielovi. Bože, jen doufám, že pochopí, co chci udělat. Teď už to záleží jen na něm…
    Musel být minimálně stejně nervózní jako já. Tím stáním bez hnutí uprostřed bojiště se dost vysílil a Kel’tok se k němu určitě taky nechoval nejlíp. Kouř pálil v očích a hůř se mi dýchalo, ale aspoň jsme nebyli vidět. Na cestu jsem se musela soustředit ze všech sil, bylo to jako probíhat starověkým labyrintem. Ještě z dálky jsem na Daniela pokynula a podle odhodlaného výrazu ve tváři jsem s úlevou poznala, že pochopil. Bylo skoro k neuvěření, že mě zahlédl on a ne ta horší možnost. Zaslechla jsem pár granátů. Na chvíli to rozvířilo dým okolo. Snad mě jaffové neviděli ani teď. Už jsem byla skoro u něj. Nikdo ho nehlídal, jaffové se pořád věnovali ostřelování. Pobídla jsem koně do neuvěřitelného trysku. Sklonila jsem se na levou stranu, abych Daniela mohla lépe chytit. Jak jsme se k němu dostali, natáhl ruce…chytl se mě a já ho vyšvihla před sebe na koně jako pytel brambor. Práááááááááásk!!

    „Tak hoši, balíme!!“ zavelel O’Neill do vysílačky. „Teal’cu, budeme jim krýt záda!“
    „Pane, myslíte si, že to zvládla?“ s obavami se zeptala Carterová. Musel jí však stačit jen tápající pohled a signál ke spěchu.
    Ani ne za dvacet minut byli u brány. Dost lidí bylo zraněných. Chvíli předtím tam Kel’tok oklikou vyslal deset jaffů, ty ale vyřídila SG-5 hned jak se objevili.
    „Sakra, kde jsou?“ prohodil nervózně O’Neill.
    „Pohyb na deseti hodinách!!“ křikl seržant Barnett. Vojáci rychle namířili zbraně tím směrem…

    „Už jsme tam! Vydržte!“ povzbuzoval mě Daniel. Seděl dost nepohodlně, neměl se jak držet, byl pořád svázaný. Ten výbuch mě zasáhl do levého ramene, zničil vysílačku i zásoby a spálil mi nohu. Ztrácela jsem spoustu krve. Daniel byl popálený víceméně lehce, protože jej před detonací chránilo mé tělo - odnesly to hlavně jeho boty a kůže na pravém lýtku. Ani náš kůň na tom nebyl moc dobře. Ale dělal co mohl, aby nás tam dostal. Sledovalo nás asi pět jaffů, jenže naštěstí pro nás jim v přesném míření bránily fluoreskující větve. Byli jsme přece jen rychlejší než oni a konečně jsme se dostali pod ochranu vojáků SGC. Ti je okamžitě zneškodnili, měli k dispozici moment překvapení. Jakmile jsme zastavili, složila jsem se. Ten pád z výšky mi moc nepřidal. Daniel byl celkem OK, ale náš zachránce se sesypal vedle mě. Už mu nebylo pomoci, zůstalo jen málo co jsem pro něj mohla udělat, a tak jsem ho aspoň ušetřila trápení. Vzala jsem M-9 a s žádostí o odpuštění zmáčkla spoušť…
    To bylo také to poslední, co jsem si pamatovala. Definitivně jsem omdlela a tak mě Teal’c vzal do náruče a pronesl zpět na základnu.

    Probudila jsem se na ošetřovně. Zase. Snad se mi to jenom zdálo? Ne, odpověděla jsem si při pohledu na své zdevastované tělo. Kupodivu to nebolelo, to je asi těma práškama, co do mě cpali přes infuzi. Doktorka Fraiserová zachmuřeně pobíhala kolem a tak chvíli trvalo, než si mě všimla.
    „Jak je vám?“
    „Ujde to. Jak je Danielovi?“
    „Je v pořádku, díky Vám…“
    „Jo…, no, co plukovník O’Neill? Nevypadá, že by ho moje výkony nějak zaujaly…“
    „To chvíli potrvá. On je takový… nedůvěřivý. Navíc po tom, jak jste… no, ehm…ale myslím, že tohle vám přidalo pár bodů…Á, Danieli! Jdete povzbudit pacientku?“
    Pousmál se a Fraiserová odešla. „Díky.“
    „To nic, doktorka tvrdí, že se to brzo zahojí.“
    „Nemusela jste to dělat, vůbec mě neznáte…“
    „Ráda si hraju na hrdinu..“
    Zasmál se. „Tak to jsem viděl…Ale stejně..“
    „Pořád zapomínáte, že jsem voják. Možná jsem vám sem vtrhla jako povodeň, ale to přece nemaže můj výcvik. A mým prvořadým úkolem je a vždy bylo chránit životy… spojenců.“
    „Spojenců? Pěkné slovo. Dobrá, jak jste věděla, že nás ten výbuch nezabije?“
    „Nevěděla, prostě jsem to, no..cítila. Nemohla jsem vás tam jen tak nechat. Nakonec by nám stejně došly náboje a O’Neill by mě nejspíš rozcupoval jen co by měl možnost, takže to vlastně můžete brát jako moji sebeobranu…“
    „My o vlku…“ Daniel protáhl směrem ke dveřím, kde O’Neill nervózně postával mezi futry. Tak se zvedl, rozloučil a odešel.
    „Ahoj!“
    „Ahoj!“ odpověděla jsem trochu nadšeněji, než jsem původně měla v plánu.
    „Ehmmm.. Šel jsem náhodou kolem, tak jsem si řek’, že se stavím,“ spustil. „Víte, chtěl jsem se omluvit.“
    „Omluvit? Za co?“
    „No, tehdy, když jste se pokoušela zničit naši Bránu. (Stejně pořád nechápu, jak jste to udělala). A taky… no, však víte…“
    „Myslíte, jak jste mě zastřelil?“
    „Jo.“
    „Musel jste to udělat.“ (Odpovědí jsem překvapila sama sebe). „Bylo to v zájmu..bezpečnosti. Já… bych to také udělala.“ Asi jsem mu tím spravila náladu, ihned očividně pookřál. „Ještě něco?“
    „Jen, díky za Daniela. Občas máte dobré nápady.“
    „Jo, to nic.“ On umí být i milej…
    „Dali nám pár dní volna, tak si jedu zarybařit. Však víte, chata na samotě, žádný mobily, žádný ryby… No, vzal bych vás sebou, ale doktorka by asi nadávala, kam vás teďka beru, a navíc…“
    „Mám zakázáno opouštět komplex, já vím,“ doplnila jsem ho.
    „Jo, ale… co byste říkala večeři? Celkem obstojně vařím a jídlo z místní kuchyně se nedá jíst…(nikomu to ale neříkejte, dávali by mi ještě větší blafy!). Tak jsem si říkal, že až se vrátím… tak bychom mohli…“
    „Dobrá, už se těším,“ s úsměvem jsem odpověděla ještě než se stačil dotlačit ke konci věty.
    Fraiserová se vrátila a s nekompromisním výrazem vyhnala O’Neilla z pokoje. Měla pravdu, měla bych se prospat. Ale takovéhle návštěvy si klidně nechám líbit.

    Další tři dny jsem strávila na ošetřovně. Rány se docela rychle zacelovaly, i když (nevím proč,) všichni očekávali, že se uzdravím přes noc. Alespoň jsem měla čas na přemýšlení. Spoustu času. Na spoustu přemýšlení. Já jsem si začala uvědomovat, co všechno může Hvězdná brána naší planetě přinést – technologie, spojence, poznatky… A ta příhoda s jaffama…Navíc, zařízení bylo přísně střežené a v nejhorším případě je tu autodestrukce… Jenže mé podvědomí se tomu pořád zdráhalo uvěřit. Navíc mám rekonvalescence probíhala pod dohledem a musela jsem podstupovat spoustu testů. Předpokládám, že kvůli svému úvodnímu výstupu. Ale čím blíž byl pátek a chvíle, kdy jsem měla jít s O’Neillem na večeři, tím méně myšlenek jsem věnovala obavám.

    O’Neill přijel čtvrtý den a chvíli asi něco kuchtil. Pak přišel za mnou na ošetřovnu, kde Fraiserová dokončovala moje testy a zvesela se zeptal: „Jdeme?“ Už jsem mohla i normálně chodit, ale doktorka byla neoblomná a tak jsem se musela nechat vést na vozíčku.
    Jeho pokoj byl uklizený, svátečně prostřený stolek stál uprostřed místnosti, kolem něj dvě židle a na něm malá váza s lučními květinami a dvě svíčky. Svíčky byly vlastně po celém pokoji. Jejich temné světlo bylo okouzlující.
    „Nevěděla jsem, že si potrpíte na svíčky.“
    „Ty mám od Teal’ca. Říkal jsem si, že SGC začnu šetřit výdaje za elektřinu… a navíc, je to prý uklidňující. On s nimi medituje. Jeho symbiont totiž…“
    „Já vím, kelno’riem.“
    „Správně. Posaďte se tady, já zatím přinesu večeři…“
    Jídlo bylo výborné a provonělo celou místnost. Povídali jsme si celý večer. Na první pohled tak možná nevypadá, ale je velice inteligentní a má přehled o spoustě rozličných věcí. Hokej a rybaření nepočítám, to je jeho posedlost. Myslím, že své vědomosti skrývá prostě jen jako obranu před lidmi okolo, udržuje si náskok i odstup tam, kde cynismus či sarkasmus nezabírá. Párkrát jsme se i pořádně zasmáli, (místní jídelna budiž příkladem); jen občas působí, že by se nedohodl ani s vlastním odrazem v zrcadle…
    Když jsem se zmínila, že je celkem vtipný a že jsem ráda, že mě pozval, protože mi chybělo nějaké to pořádné rozptýlení, dostalo se mi odzbrojující odpovědi:
    „No, Maggie, co bys chtěla, jsem jen cynik od letectva se skříní plnou National geographicu.“ Opravdu jsem se musela smát.
    Vlastně jsme si ani nevšimli, že si tykáme. Po tom, co jsme probrali dosavadní život, úskalí kariéry i naše osobní tragédie, se vlastně není čemu divit. Dokonce mi navrhl, že bych měla zkusit kelno‘riem s Teal’cem – aspoň by prý nebyl sám a já bych se možná o sobě dozvěděla něco víc. (Tvářil se však, jako by mi s ním domlouval rande.) Nebo to jen chce zařídit jako vtípek? Ne že bych se bránila, ale „T“, jak ho Jack zkráceně nazývá, smyslem pro humor zrovna neoplývá a cizí společnost taky často nepotřebuje.
    (Jsem zvědavá, co ten by tomu řekl, i když – něco na tom bude. Bra’tac přece říkal, že moje podvědomí musí přijmout situaci takovou, jaká je, no, a to mi kromě dnešního večera právě moc nejde. Zkusím se ho na to zítra zeptat.)
    Bylo už celkem pozdě a já se musela vrátit na pokoj; pokud jsem ovšem nechtěla od Fraiserové dostat pěkně vynadáno.
    Bydlela jsem o patro výš a docela nedávno mi ten pokoj přidělili, takže to v něm vypadalo spíš jako ve skladišti. Není divu, že se mi tam vůbec nechtělo.
    Na vozík jsem vlézt odmítla – proč taky, cítila jsem se báječně, úraz neúraz.

    Šli jsme pomalu chodbou a probírali, na co jsme při večeři zapomněli. Je zvláštní, co vše ještě lidé stihnout zmínit a rozebrat při loučení. Už jsme byli přede dveřmi výtahu, Jack zmáčkl knoflík.
    Byl čas se rozloučit. Celkem automaticky jsem se k němu otočila čelem.
    Jaksi samozřejmě jsme se k sobě naklonili, k polibku.
    V záblesku racionality jsem sebou křečovitě škubla a bylo po momentu poblouznění.
    Okamžitě jsme se zarazili, taková blbost!
    Provinile jsem skočila do výtahu hned, jak se otevřel, s očima přikovanýma k podlaze zaskuhrala ‚ahoj‘ a mávla, načež se dveře milosrdně zavřely.

    …Jack se ztuhle otočil a – málem vrazil do Daniela. Jen tam tak stál, na rohu u své pracovny, potutelně se usmíval a díval se na něho. „Tys ji chtěl políbit,“ dotíral.
    Jack to okamžitě zapřel: „Ne, nechtěl.“
    „Jo, chtěl!“
    „Ne, nechtěl!“ opakoval vztekle.
    „Chtěl.“
    „Nechtěl!!“
    „Tak ona chtěla políbit tebe!“
    „To snad…“
    „Jacku!?!“
    „Danieli!!“
    „No tak!?“
    „Aaa, nech mě!“ Jack se otočil k odchodu, rezolutně pohodil rukama a než se Daniel stačil nadechnout k další větě, křiknul na něj: „Dobrou, Danieli!“ a v mžiku zmizel.

    Tak, a mám o důvod k přemýšlení navíc. I když… tady vlastně není o čem přemýšlet. Jestli tu chci zůstat, na tohle musím zapomenout. Generál nadnesl něco o mém zařazení do programu SGC, když jsem se tak pěkně předvedla na P9R-831. Určitě taky kvůli předchozím pracovním výsledkům. A protože jsem celkem ochotně pomáhala s vyšetřováním. Tedy mé osoby, samozřejmě. Ale bude to prý všechno chvíli trvat, musí si tu na mě teprve zvyknout. (Jako bych byla nějakej křeček..) Stejně ale ta zpráva potěšila. A Carterové by má společnost nevadila, mluvily jsme spolu při jednom obědě. Na nějaké vyhazování věcí do povětří už nemám ani pomyšlení. Raději opravdu zajdu za Teal’cem, rozhodla jsem se chvíli před tím, než jsem konečně usnula.

    Druhý den ráno jsem však musela na další testy, tentokrát nejen lékařské. Dotazníky, formuláře, testování, zpovídání. Stejné kolečko jako před výletem na Fialovou planetku. Takže jsem „Teeho“ nestihla, protože musel na otočku na Chulak. Musela jsem se spokojit s příšerně nudným dnem na základně. Tedy jeho zbytkem, jelikož testů bylo jak před startem raketoplánu. O’Neilla jsem jen zahlédla mizet za rohem, Daniel překládal a Carterová se vrtala v nějakém mimozemském zařízení. Pořád mám statut civilisty, takže na nějaké pomáhání si můžu nechat zajít chuť.
    Když jsem Teal’ca potkala, bylo už pondělí ráno, a tak jsem hned vyhrkla svoji prosbu. Souhlasil. Až se prý vrátí z mise na P3R-233, mám za ním zajít a zkusíme to. Teď se musí připravit na zítřejší úkol. Tak zvláštně se na to těším, už aby to bylo.
    Ve volném čase jsem si v pokoji rovnala věci, které mi dovezli z Petersonu. Moje ‚druhé já’ si je ze základny před odchodem jaksi nevyzvedlo. Jela jsem s krabicí ve výtahu a přes dveře bylo slyšet: ‚Neplánovaná aktivace zvenčí!‘ To se tu snad děje pořád. A pak že se mám uklidnit, bručela jsem si po cestě na pokoj.
    Jen co jsem zabouchla, na chodbě zazněly vzrušené hlasy a dusot. Dveře se rozletěly a v nich stál O’Neill běsnící vzteky.
    „Ahoj Jacku, děje se něco?“ zeptala jsem se opatrně.
    „Jo, Daniel zmizel a ty mi okamžitě řekni kde je!“
    „A jak to mám sakra vědět?!“ dotčeně jsem se bránila.
    „Jen co jsme přišli, začal se přehrabovat v jejich laboratoři,“ spílal mi, jako bych za to mohla.
    Už jsem se nadechovala k odpovědi, když k tomu dodal: „Prohlížel si památky, které nasbírala ta cizí kultura. Jenže pak Teal’c řekl, že ta planeta je zamořená jedem a tak jsem dal povel k odchodu a když jsme chtěli odejít, tak Daniel tam nebyl!!“ Výhružně se nade mnou skláněl a prstem mi mířil do obličeje.
    „A co s tím mám já jako společného?!“
    „To tys tvrdila, že se něco takového stane! Je mi jedno, že jsi nás tehdy hodlala všechny zabít, ale tohle je už trochu moc! Tak-mi-prosím-řekni-kde-je!“
    „Já to ale opravdu nevím! Myslela jsem, že to byly jen halucinace! S tím já přece nemůžu mít nic společného! V-viděla jsem ho tady, na Zemi! Jacku, já to vážně nevím!“ zoufale jsem křikla, když se mnou začal cloumat.
    „O’Neille, měl by ses uklidnit. Snad není třeba chovat k této ženě nenávist. Na té planetě přeci nebyla,“ bránil mě Teal’c a chytil Jacka za rameno.
    „Myslím, že je docela možné, že neví, kde je, pane,“ začala mě bránit i Carterová. „Tvrdila přece, že je na Zemi a že ta byla napadená goa’uldy.. Jenže Daniel tady není, a na Zemi nikdo neútočí! Navíc přece máme videozáznamy toho, co nám říkala. Můžeme si je jít v klidu prohlédnout!“
    To ho trochu zklidnilo, tak mě nasupeně pustil a beze slova odešel.

    Hned co si prohlédli záznamy z videokamery, zavřeli se v poradní místnosti a zůstali tam celou noc. Neochotně se pak pár hodin prospali a museli sepsat Hammondovi hlášení. Jakmile měl trochu času, Teal’c za mnou zašel a navrhl mi, že mi ukáže kelno’riem. Víceméně dobrovolně jsem šla s ním, i když se mi do toho dvakrát nechtělo. V jeho pokoji bylo přítmí a všude plno svíček. Spolu jsme je zapálili, Teal’c zhasl a začal mi vysvětlovat nejdůležitější body tohoto obřadu. Hlavní je uvolnit se..
    Myslím, že mi to docela šlo. Pomalu se začaly vynořovat vzpomínky, které tak úplně nebyly moje.. Jenže po chvíli pro Teal’ca přišel nějaký seržant a on musel jít s ním. Dovolil mi zůstat, a tak jsem pokračovala sama… Ty vzpomínky byly tak živé; cítila jsem, jak byly důležité… Opět jsem viděla Daniela v té, v té…
    – ,Panebože!’ S trhnutím jsem se probrala. V rychlosti jsem rozrazila dveře a křikla na poručíka Edwardse, který mě od O’Neillova výstupu doprovázel na každém kroku:
    „Musím okamžitě za generálem!“
    „Právě je na ošetřovně,“ zmateně odpověděl a neochotně mě tam odvedl.

    Daniel seděl na lůžku a doktorka mu právě zavazovala ránu na paži. Vypadala jako od tyčové zbraně. „Tohle jsou souřadnice, odkud goa’uldi povedou svůj útok. Je to varování!“ ukazoval zmačkaný list papíru.
    „Nebo jsi měl nějaké vidění,“ vymlouval mu to Teal’c.
    „Ne, to nebylo vidění! Ani sen nebo halucinace… bylo to… skutečné! Vím, že se tomu dá jen těžko uvěřit, ale přísahám, že celou tu dobu, co jste si mysleli, že jsem zmizel na P3R-233, jsem prožíval v alternativní realitě…“
    „A byl jsi tam a pak onde, ale není nad to být doma!“ přisadil si Jack.
    „A vy všichni jste tam byli také!“
    „Danieli, ne, že bychom vám nevěřili…“ snažila se o analýzu Sam a hledala podporu u plukovníka.
    „Takže věříte?“
    „Ne… je to prostě… nevěříme ti.“
    „Jacku, je to moc důležité!“ obrátil se na něj, snažíce se ho přesvědčit.
    „Dobrá, Danieli, když jste byl v té alternativní realitě, byly tam rozdíly?“
    „Ano: Teal’c vedl útok na Zemi, já jsem vůbec nebyl součástí programu, vy a Jack jste byli zasnoubení…“
    „Co prosím?“ udiveně se oba dožadovali vysvětlení.
    Po chvíli ticha začala Samantha přemýšlet nahlas: „Tak jo, i kdyby jste v té alternativní realitě skutečně byl, neznamená už sám fakt, že tam byly rozdíly, že nás nestihne stejný osud?“
    „Ano, ale k určující události – ke smrti Raa, došlo v obou světech!“
    „Útok jako odplata,“ pronesl Teal’c.
    „Ano! A stejná věc se stane i tady, pokud to nezastavíme!“
    „Teoreticky je to samozřejmě možné…“ Samantha se pustila do analýzy. „Tuhle koncepci nekonečných alternativních realit celých alternativních vesmírů předpověděl Einsteine už dávno..“

    Vůbec jsem se nerozhlédla po místnosti, přiběhla jsem k Hammondovi a spustila na něj:
    „Generále, já už vím, kde je Daniel! On je v jiné realitě! Na té planetě se dotkl nějakého artefaktu založeném na principu Hvězdných bran a ten ho přenesl do jedné z mnoha alternativních realit!“ vychrlila jsem. „Jen jsem si to předtím neuvědomovala, v tomto ohledu mi pomohl Teal’c. No, vím, že je to bláznivé, ale z vědeckého hlediska je to možné! Už Einsteine…“ zarazila jsem se. „Danieli?! Jak… c-co…tady děláte?“ vykoktala jsem.
    Ani mi neodpověděl – jen se otočil na Hammonda: „Teď už mi snad uvěříte!!“

*Konec*

 

Zpět na VÝSLEDKY TAU'RI, KREE! 2006 | FAN FICTION | FLASH INDEX | NONFLASH INDEX

Vytvořil sg1.cz tým.