Velikost: 76,2 kB (HTML).
Prostředí seriálu: Stargate SG-1
PROHLÁŠENÍ: Stargate SG-1 a postavy zde vystupující jsou majetkem Stargate (II) Productions, Showtime/Viacom, MGM/VA, Double Secret Productions a Gekko Productions a jsou chráněny patentem v USA. Tato povídka nemá v úmyslu porušit tato autorská práva, vznikla pouze pro pobavení a nebyla žádným způsobem honorována. Původní příběh, postavy a situace jsou vlastnictvím autora.
Podívala jsem se do vysokých korun stromů hustého lesa. Musela jsem zvednou ruku a chránit si zrak, jak mě oslepilo světlo místní hvězdy. Stála hodně vysoko nad horizontem. Vnímala jsem vůni zdejších rostlin, připadala jsem si jak v lese za mým rodným městečkem. Tenhle les, který nás obklopoval, byl ale mnohem hustější. Procházeli jsme jím úzkou cestou do nedalekému městečka. Vrátila jsem svou pozornost na naši trasu a trochu jsem začala přemýšlet o projektu kanalizace, který mě sem přivedl.
Země měla s Doranií dohodu o poskytnutí vzájemné pomoci. Města Doranianů vypadala na první pohled dle našich měřítek chudá. Jednoduché budovy byly vybudované jen z přírodních materiálů a jejich architektura nebyla nijak zajímavá. Přesto Dorania byla pro Zemi pozoruhodná. Většinu surovin, které Doraniové spotřebovali k výrobě nástrojů, dokázali obnovit a většinu odpadů znovu zpracovat a opět využít. Při vzájemných jednáních je zaujaly naše „rostlinné“ čistírny odpadních vod. Jednalo se o vcelku jednoduchý projekt, ale bylo nutno projít místní rostliny, které budou pro tento projekt vhodné. Tento projekt byl díky mému vzdělání a přístupu k projektu Stargate mým úkolem.
V naší skupině kromě mě byli dva členi SG-1 a jeden člen SGC. Doktor archeologie Daniel Jackson a plukovník Samantha Carter zastupovali SG-1 a doktor medicíny Seil SGC. Doktor Seil se zajímal o znalosti Doranianů v medicíně, které byly podle jeho slov neuvěřitelné. Dokázali dle potřeby ovlivnit frekvenci tepu srdce, ovládali spojení mezi hemisférami a jednoduché onemocnění vyléčili do jednoho dne. To vše bez pomoci těžšího, vnějšího zásahu. Dožívali se 250 let, a to při rotaci jejich planety odpovídalo dokonce našim 320 letům. Daniel Jackson vypomáhal doktoru Seilovi s překlady spisů z medicíny, ale hlavně tu studoval knihy zaměřené na historii Doranie. Samantha Carter celé této misi velela.
Prošli jsme konečně lesem a před námi se rozprostřelo údolí. Jediná cesta v okolí nás přivedla přímo k malému městečku.
„Sam!“ Přiběhl k nám Laran, tmavovlasý nejmladší syn správce zdejšího sídla, nejvyššího Dorania. Vzala ho do náruče a dala mu pusu. „Digo už na vás čeká.“ podíval se na Daniela přes její rameno a pak na mne. Byla jsem tu poprvé a neznal mne. „Říkal, že našel nápisy, které Daniel neviděl.“ Otočil svůj velký kukuč zpět k Sam. „Dovedu vás k němu.“ Sam se usmála, pohladila ho po tváři a zase ho postavila na zem. Ihned se rozeběhl ke svému domovu.
Sam se otočila k Danielovi a pousmála jsem se. „Třeba to už bude ono.“ Daniel si poupravil brýle na nose a naznačil rukou směr naší cesty.
„Anestis? Vím, kde to je.“ Reagoval Digo na Danielův překlad. Mírně se sehnul a z volného prostoru pod deskou stolu vyndal ručně kreslenou mapu. Rozbalil ji a ukázal prstem do levého horního rohu. „Je to kousek za městem. Jeskyně.“ Zvedla jsem oči od mapy a v jeho tváři jsem viděla vážný výraz, který doplňoval varovný tón v jeho hlase. „Tomuto místu se říká Anestis. Ale přístup je k němu zakázán nejvyšší radou.“
„Proč je zakázané?“ zeptal se Daniel, netrpělivější než já.
„Odnepaměti to tak je.“ Zaujal mne zasněný pohled v Digiho očích. Byl někde daleko, hodně daleko. „Byl jsem tam kdysi jako dítě. S Kerou.“ Podíval se na mne stále trochu zasněným pohledem. Podle mne, nad něčím přemýšlel. Odstoupil od stolu a přešel ke komoře, která stála vedle okna. Otevřel zásuvku a vyndal z něj ručně kreslený obrázek. Podíval se na něj a pak na mne.
„Jste jí velmi podobná.“ Mluvil ke mně. Zavřel zásuvku, přišel zpět k nám a obrázek mi podal. „Kdyby se dožila vašeho věku, vypadala by jako vy.“
Vzala jsem si obrázek do ruky a prohlídla si jej. Daniel na něj koukal zprava ode mne a Sam zleva. Měl pravdu, ta dívka na obrázku vypadala jako já, když mi bylo patnáct.
„Byla to má budoucí družka. Již od mládí rada předurčovala, kdo s kým bude ve zralosti žít.“ Dovysvětlil nám Digo jejich vztah. Asi zahlédl můj mírně udivený výraz.
Pokynula jsem hlavou. „Pokračujte, prosím.“
„Šli jsme tam i přes všechny zákazy. Kera tam vždy chtěla.“ Posadil se na židli. „Myslel jsem, že jsem na to všechno zapomněl. Nikdo od té doby jméno Anestis nevyslovil.“
„Co se stalo?“ Nedalo mi to.
„Neměli jsme tam být. Hráli jsme si před jeskyní. I mne to lákalo. Zaběhl jsem dovnitř. Hned na začátku u vchodu do jeskyně bylo nám známé posvátné místo Anetist. Vždy jsem o něm slýchával legendy, že je to původní místo vzniku prvních členů rady. Prohlíželi jsme si to tam a Keru zaujalo několik barevných kamenů. Nevím, co se stalo, ale zničehonic se otevřel prostor vedle hlavní části Anetistu. Oba jsme vstoupili dovnitř. Byla tam cesta vedená hlouběji do jeskyně. Šel jsem za Kerou a byl jsem v klidu, dokud jsem se neotočil. Neviděl jsem za sebou východ z jeskyně. Začal jsem na Keru volat, ať nechodí dál a vrátí se. Neposlechla mne. Šel jsem ještě chvíli za ní. Dorazil jsem však na místo, kde se stýkaly tři cesty v jednu. Neviděl jsem ji. Volal jsem její jméno a šel jsem vždy kousek do každé z cest. Nenašel jsem ji. Jen když jsem zašel do poslední z cest, uviděl jsem na podlaze její ozdobu, kterou nosila na pravé ruce. Šel jsem hlouběji, ale jediné, co jsem našel, bylo místo, kde na zdech bylo zobrazeno několik nápisů. Ale Kera nikde nebyla.“ Zhluboka se nadechl. „Rada starších vyslala dva členy, aby ji našli. Ti se však vrátili s nepořízenou.“
Podívala jsem se na Daniela a přesně jsem věděla, co se mu míhá v hlavě. Už jsem ho chvíli znala a bylo mi jasné, že tam chce jít.
„Mohlo by to mít spojitost s tím, co potřebujeme vědět.“ Začal Daniel diplomaticky.
Digo si povzdychl, asi tam už nikdy nechtěl vkročit. „Pokud tam budete chtít jít, musíte požádat o svolení a doprovod jednoho z členů rady.“
Daniel se Sam se připravovali na cestu a vyřizovali s radou povolení. Já a doktor Seil jsme se věnovali každý své práci. Procházela jsem se okolím města s knihou o místních rostlinách. Vybírala jsem z nich vhodné pro můj projekt. Když jsem se vrátila z obchůzky, zasedla jsem k plánům, které jsem nakreslila již na Zemi.
„Byl bych rád, kdybys šla s námi.“ Přerušil mě Digův hlas. Zvedla jsem hlavu a viděla jsem, jak si sedá vedle mne. Za ním stál Daniel a Sam. „Dostali jsme svolení, došli jsme až tam, ale nedostali jsme se za Anestis.“
„Myslíte, že já vám mohu nějak pomoci?“ zeptala jsem se a podívala se na ty dva za Digem.
Daniel pokrčil ramena. „Nevím. Ale jistá možnost tu je.“
„Díky mé podobě?“ Nebyla jsem si jistá, zda tohle může pomoci.
„Dělali jsme testy DNA. Našli jsme u Diga schované věci po Keře.“ Stále jsem nechápala o co mu šlo. „Tvá a její DNA je téměř schodná. Stejně jako u dvojčat. I váš věk si navzájem odpovídá.“
Zírala jsem na něj. Měla jsem opravdu pomalé vedení, ale nakonec mi došlo, co řekl. „Ale já nemám žádné dvojče.“ Řekla jsem dotčeně.
„Podle záznamů v nemocnici, kde ses narodila, ale ano.“ Pokračovala pro změnu Sam. „Pocházíš z dvojčat, ale jedno z vás záhadně zmizelo už z porodnice.“
„Proč by mi to ale mamka neřekla? Tomu nerozumím!“ Zvedla jsem se od stolu. „Proč?!“ Snažila jsem se ve své hlavě přijít na odpověď, ale nic mě nenapadalo.
„Nikdo neví, co se tu noc, co ses narodila, ve skutečnosti stalo.“ Uklidňovala mě Sam. „Ale podle těch záznamů mi přišlo, jako by to byl zásah Asgardů.“
„Lokiho?“ Zeptal se jí Daniel. I jeho překvapila její myšlenka.
„Možná.“ Souhlasila Sam a vyprávěla mi o malém Jackovi a dalších lidech, které Loki unesl pro své experimenty.
Přešli jsem hlouběji do lesa. Před námi se objevila skaliska. Na jedné skále, která byla dobře přístupná, byl vytesán nápis v runách. Podívala jsem se na Daniela, který již věděl, co tam bylo napsáno.
„Jazyk Asgardů?“ Chtěla jsem se ujistit, zda jsem od něho aspoň něco odkoukala za tu chvíli, co jsme společně pracovali.
„Ano. Je tam něco jako,“ začal mi pomalu předčítat „ 'Modrý lesk, slunce nové přinese.'“ Být tu tak Teal’c, pozvedl by své pravé obočí.
„Jdeme?“ Vyrušil mne z mého zamyšlení Porte, který nás všechny s Digem doprovázel. Porte byl člen rady, který i když velmi nerad, jako jediný měl svolení s námi vyrazit na místo. Digo celou cestu mlčel. Rozhodl se jít s námi a zjistit, co se tehdy přesně stalo. Od té doby, co se dva členové rady vrátili s nepořízenou, zde nikdo nebyl.
Vystoupali jsme k nápisu. Prohlížela jsem vše kolem a hledala jsem vstup do jeskyně. Nikde jsem nic podobného nezahlédla. Porte přistoupil k jeskyni s nápisem, který teď byl mnohem větší, než mi připadal z dálky. Přiložil svou ruku k jednomu ze znaků a před námi se, za dunivého zvuku odšupujících se velkých kamenů, začal rozevírat vchod.
„Zabezpečení jsem dodělali po nehodě.“ Oznámil mi Porte a zůstal stál před vstupem do jeskyně.
Sam zavelela a my se podle jejich pokynů rozdělili na dvě skupiny tak, abychom byli mimo vstup do jeskyně a připravili jsme si své zbraně.
„Myslela jsem, že jste tu už byli.“ Zeptala jsem se jich přes vchod.
„Pst!“ utišil mě Daniel. A naznačil mi posunky, co mají se Sam v plánu.
Jako první do jeskyně vstoupila Sam s Danielem se zbraněmi před sebou. Svítili si baterkou na zbrani, aby viděli, co je před nimi. Byla tam dost hluboká tma. Když byl vzduch čistý, tak nám Sam dala pokyn, že můžeme vstoupit. Porte začal rozsvěcet pochodně kolem Anetistu a před námi se začaly ve světle malých ohýnků lesknout ozdobné motivy, které byly pravděpodobně ze zlata. Na oltáři bylo několik zlatých kalichů, klenoty a další věci, které mi nic neříkaly.
„Klenoty patří hlavní radě, měly funkci anatilu.“ Vysvětloval mi Porte.
„Něco jako korunovace.“ Upřesnil neznámý údaj Daniel.
Pohled na všechny ty věci mi hned připomněl všechny poklady světa, které jsem doposud viděla jako dítě v televizi. Daniel přistoupil blíže k oltáři, sehnul se, protože zde již předtím našel další nápis. Mě stejně asi jako kdysi Keru zaujali barevné kameny. Slabý lesk s nádechem různobarevných odstínů mě lákal, jako nic jiného na světě. Jakoby to byla magie, moc mne to k nim táhlo. Dotknout se jich. Natáhla jsem ruku před sebe.
„Nedotýkej se jich!“ zakřičel na mne Daniel.
„Ouuu…“ to jediné se ze mne dostalo. Bylo pozdě.
„Kterého ses dotkla?!“ Jeho hlas zněl dost nepříjemně. Nechápala, co jsem tak hrozného provedla.
„Modrošedého.“
Viděla jsem, že si dost oddychl: „Máš víc štěstí, než rozumu.“ Jeho hlas byl už o hodně mírnější. I mně samotné spadl kámen ze srdce. „Je nutno zadat kombinaci kamenů.“ Otočil se na Diga. „Je skoro zázrakem, že Kera spustila tu správnou kombinaci.“
Myslím, že kdyby si Digo mohl vybrat, byl by raději, kdyby se jí to nepodařilo.
„Netuším, co se stane, když je kombinace špatná, ale netoužím to vyzkoušet. A na mne správná kombinace nereagovala.“ Podíval se Daniel zpět na mě: „Dotkni se teď dvakrát červeného kamene a pak zeleného. Podle mě to musíš udělat ty. Snad to pomůže.“
Trošku mě to překvapilo, ale nebyl čas na přemýšlení. Uposlechla jsem a skoro s obavami jsem se jich postupně dotkla. Začaly se mírně třást stěny a napravo od oltáře se otevřel prostor ústící hluboko do nitra jeskyně.
„Já s Portem jdeme první, pak ty...“ Ukázala Sam na mne. „...s Danielem a Digem.“ Zavelela Sam. Vyrazili jsme.
Chodba byla těsná, a tak jsme procházeli jeden za druhým. Za mnou naši skupinku uzavíral Daniel, který se sem tam otočil se zbraní v ruce zpět k východu. Musel být trochu shrbený, stejně jako ostatní. Jen já a Digo jsme byli dostatečně malí, a tak jsem se bez problému vešli do nízké chodby. Prohlížela jsem si šedomodré stěny a obdivovala jsem zachovalé malby na hladkém povrchu. Vše bylo vytesané do skály, ale technika, která vytvořila tunely, byla velmi vyspělá. Podobala se tok’erským tunelům, ale bylo to jiné.
Došli jsme k Digem popisované křižovatce. Já s Danielem a s Digem jsme šli doleva, Sam s Portem rovně. Poslední tunel, ve kterém podle popisu Diga zmizela Kera, jsme se dohodli prohledat společně. Pro změnu jsem šla já jako poslední v naší skupince a viděla jsem před sebou, jak se tunel postupně zužuje. Cesta začínala být obtížnější. Přes vysílačku nás stále Sam kontaktovala, tak jsme věděli, že i u nich je to podobné. Cesta se zúžila a snížila natolik, že jsem byla Danielem poslána dopředu, prozkoumat, co je dál. Už i pro mne to bylo obtížné, ale bylo vidět, že na konci je malé rozšíření.
Sundala jsem si batoh, který jsem měla na zádech a napresovala jsem se bokem do úzké štěrbiny, která mi byla na hrudníku opravdu velmi těsná. Vypustila jsem ale vzduch z plic a už jsem jednoduše proklouzla. Ocitla jsem se v malé bílé místnosti, která měla na boční stěně, kam nebylo vidět z chodby, nápis v asgardštině.
„Doktore Jacksone? Je tu nápis v runách.“ Upozornila jsem ho. „Podejte mi blok s tužkou, který mám v batohu, přepíšu to, abyste to mohl přečíst.“
Za pár chvil jsem viděla jeho ruku s blokem. Přistoupila jsem blíž k vlezu a chytla jsem blok. V tu chvíli mě ozářilo ostré bílé světlo.
Byla jsem jinde. Rozhlížela jsem se kolem sebe, plná údivu. Všude byl jemný písek, který byl mírně zabarven do červena. I když mi bylo jasné, že jsem v poušti, vypadalo to tam nádherně. Hvězda této planety byla velmi velká, planeta musela být mnohem blíže ke své hvězdě, než Země ke Slunci.
Bylo mi horko, mé tělo se i bez pohybu dost potilo. Až teď jsem si uvědomila, že v ruce stále držím blok a vedle mne stojí také trochu udivený Daniel. Jako první se vzpamatoval.
„Musíme někam jít. Snad brzo v tomhle horku narazíme na civilizaci.“ Vyzval mě Daniel k cestě.
Vzala jsem si svůj batoh na záda, který Daniel asi překvapením pustil na zem. Měla jsem v něm spoustu věcí k práci, ale naštěstí také láhev vody. Daniel sice své zásoby měl také, ale když mi chtěl pomoci vlézt do jeskyně, svůj batoh odložil. Měl u sebe jen nůž a pistoli s jedním náhradním zásobníkem, který si před cestou ještě zkontroloval. Už po půl hodině cesty jsme byli oba vyčerpaní. Daniel to nenechával na sobě znát, ale viděla jsem to. Zastavila jsem se, vyndala jsem plastovou láhev z batohu a podala jsem mu ji.
„Není toho moc, ale snad to vystačí, než najdeme nějaké jiné zdroje.“
Daniel se mírně napil, aby si svlažil hrdlo. „Díky.“ Polkl a vychutnával si, jak ho trocha vody nabíjí energií. „Vypadá to, že...“ svlažil si ještě mírně rty. „...za tamtou dunou by mohlo být líp. Vidím tam v dálce ptáky.“
Podívala jsem se směrem, kterým ukazoval. Jen jsem si v hlavě říkala, aby to nebyli supi, kteří čekají na další oběť. Na nás. Vzala jsem si od Daniela lahev a také jsem se trochu napila. Dala jsem ji zpět do batohu. Když jsem si jej chtěla nasadit zpět na záda, tak se mi Daniel nabídl, že ho vezme. Pomohla jsem mu ho nandat.
Protáhla jsem a otřela si kapesníkem pot. „Zkusíme to, snad se poštěstí.“
Celou další cestu jsme toho moc nenamluvili. Každý krok byl velmi vyčerpávající. K našemu štěstí jsme dorazili k mírně travnaté části. Bylo to spíše suché křoví bez listů, ale už tu byla šance, že někde v zemi voda je. Utrhla jsem větývku ve tvaru Y a asi už jen ze zoufalství jsem začala hledat vodu.
„To vás učili ve škole?“ Ukázal Daniel na mou větývku.
Šla jsem směrem od místního slunce. „Jistě. My vodaři hledáme vodu vždy a všude.“ Vzpomněla jsem si na svou oblíbenou hlášku. Klacík dlouho nereagoval, ale po deseti minutách se mírně ohnul směrem dolů.
„Něco tu cítím!“ zvolala jsem na Daniela. Ani jsem se neohlížela, jen jsem koukala na svou větývku, co kdybych se nechtěně posunula jinam. Když Daniel dlouho neodpovídal, přeci jen jsem zvedla hlavu a podívala jsem se směrem, kde naposledy byl. Ale Daniel nikde. Rozhlídla jsem se kolem sebe, ale nikoho a nic jsem neviděla. „Danieli?“ začala jsem ho volat.
Šla jsem směrem zpět k místu, kde jsem utrhla větývku. Asi po padesáti metrech se pode mnou začal mírně sesypávat písek. Podívala jsem se dolů. A i když jsem rychle zareagovala a běžela jsem zpět, nic mi nepomohlo. Písek se ještě víc uvolnil a mně se podlomila kolena a padla jsem na zem. Začala jsem volat o pomoc a snažila se vyhrabat na místo, kde byla pevná zem. V tu chvíli se písek pode mnou rozestoupil a já se postavila. Stála jsem na pevné desce. V mžiku se kolem mne vytvořilo energetické pole a já, jako ve výtahu, jsem jela dolů. Otáčela jsem se kolem sebe, jestli něco uvidím, ale kromě písku nikde nic nebylo, ani kousek malého světýlka. Celé to trvalo jen pár vteřin, ale musela jsem se posunout o desítky metrů směrem dolů. Energetické pole kolem mne začalo měnit barvu a podstavec pode mnou zpomalil a já vjela do tmavé chodby. Pole kolem mne zmizelo a mně se začalo špatně dýchat, muselo tam být nízké procento kyslíku. Chodba byla úzká, šedomodré barvy. Byla velmi podobná malým cestám v jeskyni. Vyšla jsem jedním ze dvou směrů, ale každý krok byl pro mne ještě náročnější než na poušti. Zamotala se mi hlava, omdlela jsem.
Probudila jsem se s velkou bolestí hlavy. Ležela jsem na lůžku s ochranným průhledným krytem. Byla jsem velmi zesláblá, ale povedlo se mi bez problémů zvednout ruku. Do jejího hřbetu jsem měla bez jehly vnořenou hadičku, kterou protékala nějaká tekutina. Bolest hlavy se zmírnila a já se naopak začala cítit skvěle. Víko nade mnou se otevřelo. Pokusila jsem se pomalu vstát, aby se mi nezamotala hlava.
Přede mnou se z prostoru zhmotnil šedočerný stín, jakoby slabý dým, který se nerozptyloval, ale udržoval nerovnoměrnou formaci. S velkým udivem jsem koukala na to, co se u mého lůžka objevilo. Mé hrdlo bylo ale tak suché, že jsem nemohla ani nic říct. Formace stínu se ustálila a já před sebou viděla obrys lidské postavy, která ovšem neměla ani oči, ani ústa či něco podobného. Ale bylo mi jasné, že tam někdo či něco je. Obrys ruky se ke mně začal přibližovat, jako by mi chtěl naznačit akt přátelství. Když jsem přiblížila svou ruku k jeho, stín se mne dotkl a mnou projel něco jako elektrický náboj. Bylo to ve mne. Moje mysl se chvíli bránila, ale nešlo to. Nemohla jsem to ze sebe dostat pryč.
Moje tělo se zvedlo. Bez mých pokynů, bez mých myšlenek se vydalo pryč z pokoje. Minula jsem další lůžko, které bylo ode mne oddělené závěsem. Chtěla jsem se ohlédnout, ale nemohla jsem. Tělo šlo dál za svým cílem a já jen „uvnitř“ vnímala, co se děje. Pro jistotu jsem se snažila jen zpracovávat údaje obrazů kolem sebe, abych neprozradila nic z důležitých údajů, které jsem díky práci pro SGC v sobě měla, hlavně co se týče Země.
Mé tělo prošlo chodbou a vešlo do otevřeného prostoru, kde na jejím konci přešlo do dalšího prostoru. Vnímala jsem, jen co vidím, přesto mi neuniklo, že se uvnitř mého těla něco děje. A nejen uvnitř. Ruce a poté i nohy mi začaly tmavnout, můj zrak začínal slábnout. Jediné, co zůstávalo, bylo mé čisté vědomí. Tu jsem cítila něco známého. Nebyl to hlas, nebylo to nic, co jsem do té doby znala. Nedokázala jsem to identifikovat a přitom mi to bylo tak blízké.
Najednou jsem ucítila dotek a slyšela volat mé jméno. Otevřela jsem oči a nade mnou stál Daniel. Porozhlédla jsem se kolem sebe a viděla jsem, že ležím na poušti. Zvedl mi mírně hlavu a dal mi zlehka napít.
„Jsi v pořádku?“ ptal se mě s obavou v hlase.
„Asi ano.“ Začala jsem se pomalu zvedat a stále jsem přemýšlela, co jsem to měla za zvláštní sen. Nebo co to bylo?
„Co se stalo?“ Vzal mě za ruku, aby mi pomohl vstát. Byla jsem velmi unavená.
„Ztratil jsem tě z dohledu, dost dlouho jsem tě nemohl najít, a pak jsi tu najednou ležela. Asi jsi omdlela horkem.“ Pomohl mi oprášit se od písku, který se mi díky potu přilepil na celou zadní část těla.
„Já...“ oprášila jsem si ještě ruku, „...jsem tě hledala taky.“ Podívala jsem se na něho. „Propadla jsem dolů. Do tunelu.“ Sklonila jsem hlavu k zemi a dívala jsem se na písek kolem nohou.
„Dolů? Kam dolů?“ ptal se udiveně. Díval se na mě, jako kdybych se tím horkem zbláznila.
„Asi se mi to jen zdálo.“ Raději jsem rychle dodala.
„Můžeš jít dál?“ Zeptal se pořád ještě starostlivě a podal mi ještě láhev vody, než ji uklidil zpět do batohu. Napila jsem se a kývla jsem. „Tamhle na západ. Vypadá to jako nějaké obydlí.“
Usmála jsem se. „To by bylo úžasné.“ Tělo začalo nabírat více sil a já se cítila lépe a lépe. Vyrazili jsme na cestu.
Za necelou hodinu jsme dorazili k vysoké kovové bráně, která byla podle nás jediným vstupem do rozsáhlého opevnění.
„Haló! Haló!“ volali jsme z plných sil.
Přišlo mi, že nás nemůže nikdo slyšet. Přesto se vrata s velkým hromovým hlukem mírně otevřela. Uslyšela jsem za sebou šramot, otočila jsem se a viděla asi metrovou postavu s něčím jako lukem v ruce. Musím říct, že jsem se docela lekla. Její vzhled nebyl opravdu obvyklý. Kůže toho tvora byla nažloutlá, pískově zbarvená. Tělo bylo sice humanoidní, ale bylo velmi tenké. Nejděsivější, tedy aspoň pro mne, byly oči. Velké, zakulacené, bez řas. Celé byly modrošedé, hrozivé. Připomněly mi to, co se mi předtím zdálo. To co jsem dole viděla v té chodbě.
Ta bytost se hodně podobala Asgardům, ale byla mnohem více 'lidská'. Byl jí vidět například hrtan, nehty na rukou, ve tváři byly vidět lícní kosti. Připadalo mi, že tyto bytosti jsou něco jako jejich jiná vývojová větev.
Zepředu z vrat se ozval silný hlas, mluvil na nás jazykem, který Daniel označil za podobný Asgardštině. Zpoza vrat vykoukla další postava, podobná té, co stála za námi. Dveře se více otevřely a malá postava nám uvolnila prostor. Byl to pokyn jít dál, a tak Daniel vyrazil vpřed. Následovala jsem ho. Vešli jsme do velkého otevřeného prostranství. Budovy byly většinou nízké z modrošedého materiálu bez oken, střechy ploché a vstupy do budov byly jen volně přístupné otvory. Všechny budovy však byly pospojované a připomínaly mi tak trochu Chayenskou horu s více vstupy. Prošli jsme kolem předních budov a vešli jsme do největšího otvoru. Místní obyvatelé se tu sem tam mihli, ale moc vidět nebyli.
Udělalo se mi trochu zle z toho, co jsem viděla. „Tady jsem už byla.“ Zamumlala jsem si spíše pro sebe. Mírně jsem se oklepala. Jako by mi proběhl mráz po zádech. Nemohla jsem spustit oči ze stěn tunelu. Zastavila jsem se a šla k jedné z nich. Daniel zjistil, že za ním nejdu, tak se za mnou ohlédl. „V tom snu.“ Dodala jsem a vydala se zpět za nimi. Potkali jsme dalšího místního, se kterým se náš průvodce zastavil a cosi si zašpitali.
Vydali jsme se opět na cestu, zabočili jsme a před námi se otevřel velký prostor. Pobíhalo tu pár osůbek a některé z nich stály u zařízení s asgardskými kameny. To, že mají něco společného s Asgardy, jsme tedy již měli potvrzené. Náš průvodce nám pokynul, ať přejdeme do jednoho mírně uzavřeného prostoru. Když jsme tam dorazili a otočili se zpět k našim hostitelům, modrošedá podlaha se pod námi začala mírně vlnit. Pod námi se vytvořila jakási lavice, která nám zvedla nohy a rovnou nás usadila. Každé místo bylo přizpůsobené tělu, které v něm sedělo. Bylo to příjemné a velmi pohodlné. Kolem nás se rozsvítila malá žlutá světla, která pobíhala kolem nás a skenovala naše těla. Poté, co zmizela, se před námi zjevil Asgard.
„Lidé z Tau'ri.“ Začal na nás mluvit čistou angličtinou. „Mé jméno je Ull.“
„Ull.“ Zopakoval Daniel jeho jméno, mírně se otočil ke mně a nahlas řekl, co o Ullovi ví z historie. „Bůh honitby, někdy též úsvitu či denního jasu. Byl znám jako vynikající lukostřelec a lyžař. Nic víc o něm bohužel není známo.“
„Že tu není sníh?“ Neušetřila jsem si poznámku. „Ale luky používají.“
„Daniel Jackson.“ Představil Daniel sebe „A tohle je...“ ukázal na mne. „...Miriam...“ podíval se na mne, protože zapomněl mé příjmení.
„Miriam Bele.“ Podala jsem Asgardovi ruku, ale obraz se před námi rozvlnil. Byl to jen hologram.
„Co vás přivádí na planetu Bilfrest?“
„Duhový most spojující světy Obrů, bohů a lidí. Víly vynášely vyvolené padlé válečníky do Valhally. Na konci světa se Bifrest zřítil pod pochodující armádou obrů.“ Pokračoval Daniel ve výkladu, ale moc jsem mu nerozuměla.
„Přivádí nás sem tak trochu náhoda.“ Otočila jsem se zpět na Ulla. „Šli jsme po stopách jedné mladé dívky z Doranie. A díky vašemu transportnímu zařízení jsme se ocitli zde. Rádi bychom ji zde našli a vrátili se s ní zpět.“
„S cestou zpět bude problém. Z bezpečnostních důvodů bylo transportní zařízení zrpovozněno jako jednosměrné. Hvězdná brána na této planetě není. A jak sám doktor Jackson ví, máme jisté existenční problémy. Budete muset počkat na pomoc odjinud. Ale informuji o vašem pobytu Tau'ri.“ Holografický obraz se příliš neměnil. Snažila jsem se ho sledovat, ale neviděla jsem jeho zdroj vysílání.
„Díky.“ Poděkoval Daniel nezvykle klidně.
„Do jednoho člena místní rasy implantuji znalosti vašeho jazyka a vaše zvyklosti. Bude vám prozatím dělat průvodce.“ Obraz se před námi zavlnil a zmizel.
Sice nám hrozilo, že tu můžeme zůstat věčnost, ale poskytlo nám to čas zjistit, co se stalo s Kerou. Třeba ji najdeme a přivedeme zpět do Doranie.
Přicupitala k nám, nám již známá, postavička. „Vítám vás doktore Jacksone a slečno Bele.“ Podala nám ruku na přivítanou. „Mé jméno je Lone.“ Jeho angličtina byla brizantní, mnohem lepší než má.
„Těší mě.“ Podala jsem mu ruku poté, co totéž udělal Daniel.
„Nainstaloval jsem do našeho programu vaše životní podmínky. Bude tedy ihned pro vás připraven váš pokoj. Pojďte se mnou.“ Ukázal směr naší cesty z místnosti.
Koukli jsme se s Danielem na sebe, zvedli se ze sedadel a následovali jej. Vyšli jsme do chodby, dle Lona hlavní chodby, která propojovala veškerá bydlení jedinců této pevnosti. Vůbec nebyl vidět její konec a podle mých odhadů se mírně zavrtávala pod zem a stáčela doprava. Napadlo mě, zda je to ta samá chodba, kterou jsem viděla ve svém snu. Zda míří až k místu, kde jsem se propadla směrem dolů. 'Ale kde jsou ty šedomodré stíny? Nic tomu nenapovídá, že něco podobného je i zde.' V hlavě se mi míhala myšlenka za myšlenkou.
Po chvíli jsme došli k menšímu otvoru, který vyústil v pěkný malý byt se dvěma pokoji a koupelnou. Musela jsem uznat, že měli hodně podrobné informace o životě lidí. Užasla jsem nad tou dokonalostí napodobeniny našeho světa. Tohle se mi po té šílené cestě opravdu líbilo.
„Díky“, zvolala jsem. Popadla jsem ručník, přehozený přes jedno křeslo a mazala do koupelny. Sundala jsem ze sebe škrábavé oblečení a s hlavou ještě od písku jsem zaplula pod horkou sprchu. Dokonce jsem si začala pobrukoval, jak úžasně mi bylo. Nechtělo se mi vůbec ven, ale už jsem tam byla dlouho a uvědomila jsem si, že Daniel by také sprchou nepohrdl. Představila jsem si ho tam, ale raději jsem hned tuhle představu smazala. Z bezpečnostního hlediska nebylo dobré se nechat v neznámém prostředí rozptylovat. Vylezla jsem ze sprchy a utřela se. Když jsem si chtěla přeprat špinavé prádlo, zjistila jsem, že zmizelo. A tak jsem se zabalila do osušky, která byla v koupelně a vykoukla jsem hlavou ze dveří. Viděla jsem Daniela, který usnul v druhém křesle. Taky toho měl plné kecky. Na stole za ním jsem spatřila hromádku oblečení. Bylo celé bílé, ale bylo čisté, voňavé a dokonce mezi vším oblečením bylo i spodní prádlo. Vybrala jsem si ženské oblečení a přešla jsem zpět k Danielovi. Jemně jsem ho probudila. Sice se mě trochu lekl, když mě viděl, ale pak mu došlo, kde je, pokusil se o úsměv, vstal a nahradil mě ve sprše.
Zaplula jsem do vedlejšího pokoje. Byla to ložnice. Spousty skříní, stolky kolem postelí, tedy spíše postele. Byla velká, společná. Trochu mě to překvapilo, ale byla jsem tak unavená, že jsem to více neřešila. Oblékla jsem se do velmi jemného oblečení. Byl to zvláštní materiál. Lehký, tenký ale přitom hřejivý. Podívala jsem se narychlo do několika skříní, našla jsem v nich potřebné věci jako fén, kosmetiku, další oblečení, boty apod. Zalezla jsem si pod přikrývku a velmi rychle jsem usnula.
Cítila jsem zase ten divný pocit, který mě probudil. Daniel tu ještě nebyl, a tak jsem si říkala, že jsem musela spát jen pár vteřin. Vstala jsem a bosky jsem vyšla z našeho útočiště. Moje nohy se dotýkaly pohyblivé, skoro živé podlahy. Šla jsem hlouběji do jeskyně směrem, který mě už předtím tak lákal. Potkala jsem několik místních osůbek, které mířily do různých vstupů. Šla jsem hlouběji, táhlo mě to dál a dál. Asi po deseti minutách chůze jsem cítila, že jde někdo proti mně. Uviděla jsem zase ten šedomodrý stín. Zatavil se přede mnou, připadlo mi, že se na mě dívá. Kousek ze stínu, který se mírně rozšířil, se dotkl mé ruky. Nechala jsem ho být, bylo to příjemné, jemné dotknutí. Stín se ještě více přiblížil. Tak těsně, že mi přišlo, že se díváme z očí do očí, i když žádné neměl. V ten okamžik do mne vstoupil.
Začala jsem opět ztrácet zrak a necítila jsem svoje nohy ani ruce. Přesto jsem se cítila svěží a klidná. Uvědomila jsem si pohyb mého těla. Letěla jsem vzduchem. Rychlost pohybu se zvětšovala a já se vzdalovala od známých míst. Po chvíli tělo zpomalilo a znova jsem cítila přítomnost něčeho mně tak známého, ale trochu smutného. Bylo to něco dalšího, třetího. Jakoby se moje tělo propletlo s dalším stínem. Ucítila jsem strach z této třetí strany, strach z těch malých divných osůbek, které chrání Asgardi. Najednou jako by mi někdo utrhl část těla, bolelo to, i když mi připadalo, že utrhli ten druhý stín. Vykřikla jsem bolestí a strachem. Během chvíle jsem ale opět cítila něco příjemného. Podařilo se mi otevřít oči.
Nade mnou se skláněl opět Daniel. Byla jsem v posteli v našem pokoji. Daniel ležel vedle mě na posteli a díval se na mě dost ustaraně.
Moje myšlenky však byly jinde, tam, kde jsem byla před chvílí. 'Musela jsem usnout. Zase ten sen! Proč takový sen? Znamená snad něco? Nebo se sama něčeho bojím?' Dumala jsem v duchu, nevěděla jsem, co mám Danielovi říct, co vůbec mohu.
„Muselo se ti něco zlého zdát. Několikrát jsi vykřikla ze snu.“ Měl o mě starost. A docela mě překvapil jeho zájmem o mě. Podle mě mne nikdy neměl moc rád.
„Něco jako předtím, v poušti.“ Měla jsem ten sen stále v sobě. Uvědomila jsem si, že mě bolí levá ruka. Chtěla jsem si ji mírně promasírovat. A až teď jsme si oba dva všimli, že na ní mám mírně popálenou kůži. Jakýsi ohraničený obtisk.
Zvedla jsem popálenou ruku a podržela si ji pravou. „Co když to nebyl sen?“ Podívala jsem se z ruky zpět na Daniela.
„Nevím, co by to mohlo být jiného. Ale nejdřív tě ošetříme.“ Zvedl se z postele a odešel do koupelny. Přinesl jakousi mísu plnou vody a mokrý kapesník a obvázal mi ruku. Trochu se pousmál, vzpomněl si na to samé, co já. Na den, kdy jsme se poznali.
Přivedli mě na základnu SGC po docela náročném výcviku techniků, kteří měli pomáhat s technickou podporou ve vojenských komplexech, SGC, ale hlavně na jiných planetách. To jsem samozřejmě do tohoto dne nevěděla.
Ten den, když mě přivedli jsem byla z celého výcviku tak unavená, že jsem s sebou práskla i v oblečení rovnou do postele a vůbec nic mě v tu chvíli nezajímalo. Usnula jsem a zapomněla jsem si nařídit budík. Kolem desáté hodiny mého spánku, kdosi zaklepal na dveře a vešel bez pozvání do mého pokoje. Hrozně moc jsem se lekla. Byl to jakýsi naštvaný doktor Jackson, který mě upozornil, že jsem měla být jako nováček již před čtvrt hodinou připravena v jedné z místností SGC. Asi neměl nováčky moc rád. Vylétla jsem jako střela a rychle jsem si oblékala košili, protože mi byla z rozespání zima. Daniel v tu chvíli kýchl a já se hrozně lekla, až jsem nadskočila. Připomněl mi mé nachlazení, a tak jsem popadla své kapesníky a dala si je do oblečení. Vyrazili jsme.
Byla jsem šíleně rozespalá, a proto jsem si hned neuvědomila, že s ním jedu výtahem do nižších pater komplexu, které mě už poprvé, co jsem tímhle výtahem jela, lákaly. Ale samozřejmě tam byl vstup lidem jako já zakázán.
Ten den byl nábor nováčků, kteří byli seznámeni s fungováním SGC a právě tento den měl nováčky na starosti Daniel Jackson, který zaskakoval za Waltera Davise. Všichni už na mě čekali, a tak mi Daniel ukázal, kam si mám stoupnout.
Stoupla jsem si do řady, do pozoru a zvedla hlavu. Až teď jsem si všimla brány. Myslím, že můj údiv nemohl Daniel přehlédnout. Vystoupila jsem z řady a rovnou jsem se zeptala, zda mohu dolů. Asi ho to dost překvapilo, protože ostatní stáli poslušně jako vojáci v řadě. Daniel v tu chvíli znovu kýchl a začal hledat kapesník. Já vytáhla svůj a podala mu ho.
Poděkoval mi a já pronesla: „Třeba mi to někdy vrátíte.“
Ruka mě přestávala pálit, nadzvedla jsem ji a okraje jizvy pod kapesníkem začaly mizet.
„Tak jsem ti to vrátil“, usmíval se stále při vzpomínce.
„Taky mě to zrovna napadlo.“ Opětovala jsem mu úsměv.
„Už to mizí.“ Převedl pozornost zpět k mé ruce. „Je to asi jen oteklé, ale vypadalo to dost vážně.“ Odendal mi kapesník z ruky a vypral ho v misce s vodou. Znovu mi jej položil na ránu.
Zvedla jsem se na posteli a klekla proti němu. „Myslíš...“, podívala jsem se opět na něho. „...že by to mohlo být něco jiného než sen?“
„Nevím.“ Pokrčil rameny. „Mohla sis to udělat sama.“
Ozval se hlas. Bylo to pro nás tak nečekané, že jsme se tentokrát lekli oba dva. Byl to náš průvodce.
„Potřebujete ještě něco? Máte nějaké přání, které by zlepšilo vaše pohodlí?“
„Myslím, že ne. Ale možná tady Miriam.“ ukázal na mou ruku, ale ta již byla zcela v pořádku. Sundala jsem kapesník, který již v tuto dobu překrýval zdravou pokožku mé ruky.
„Také ne.“ Dodala jsem.
„A abyste se oba dva cítili spolu lépe?“
Jeho otázka nás oba dost překvapila. Podívali jsme se s Danielem na sebe a opět na něho. Byla jsem zvyklá reagovat v takových mrtvých chvílích, tak jsem hned spustila. „Ne děkujeme, máme vše. Ale rádi bychom se podívali po vaší základně, jestli můžeme.“ Divně se na mě díval. A tak jsem rychle dodala: „Třeba s vašim doprovodem Lone.“
„Zde žijí Asarové, nikdo jiný. Nemyslím si, že by vás to zajímalo.“ Nebyl z mé prosby nadšen.
„Ale určitě!“ Vstoupil nadšeným hlasem do našeho hovoru Daniel. „Měl byste vědět od Asgardů, že mojí hlavní činností je studium života obyčejných lidí a ras.“
„Obyčejných ras.“ Zamumlal si Lone pod nos.
„Musím se optat.“ Otočil se a odešel.
„Co mají za lubem? S tím jejich ‚abyste se oba dva cítili spolu lépe‘? Nelíbí se mi to.“ Připomněla jsem Danielovi předchozí situaci.
„Chrání je Asgardi. Měli bychom jim více věřit.“ namítl Daniel a pak sám dodal. „Tedy alespoň jeden Asgard.“
„Nerozumím tomu Danieli přesně, ale tebe nenapadlo, že jsou kombinací Asgardů a lidí? Sice to vypadá nemožně, ale kdo ví? Kdo ví, jak a kdy začala evoluce těchto tvorů? Nebo zda jim někdo nezměnil DNA, tak jak to uměla Nirrty?“ Snažila jsem se s ním diskutovat, než se vrátil Lone. Slezla jsem z postele a šla jsem k výlezu z našeho pokoje.
„Na tohle tvrzení musíme mít ale důkazy.“ Zvolal mírně za mnou. Otočila jsem se k němu.
„Já vím. Mě ale stejně víc zajímá,...“ Vystrčila jsem hlavu do chodby. Moje zvědavost mě tam opravdu velmi lákala. „...co je tam dál hlouběji.“
Tu jsem zahlédla, jak z chodby rychle zabočila dívčí postava. Měla dlouhé vlasy a byla vyšší postavy než místní tvorové.
„Danieli?“ Otočila jsem se zpět k němu. „Je tam nějaká dívka. Vypadá jako lidská. Co když to je?“
„Dobrá.“ Skočil mi Daniel do řeči. „Podíváme se za ní a zkusíme najít více informací o téhle rase. Ale vše teď bude podle mě.“
Kývla jsem na souhlas. „Ano.“ Měla jsem radost jako blecha, že jsem ho ukecala. A tak jsem slíbila všechno.
Daniel vstal z postele, přešel ke mně a vyšel zpříma ven. Rychle jsem se přidala. Přišli jsme přibližně k místu, kde mi zmizela z dohledu neznámá dívka. Ještě jsem zahlédla zpoza rohu pohyb vlasů, ale nikdo víc za rohem chodby nebyl, jen prázdná místnost.
„Co tu děláte?!“ Ozval se za námi známý hlas.
„Šli jsme vás hledat.“ Reagoval Daniel rychle. „Ale asi jsme si spletli směr.“
Lone pokývl. „Pojďte za mnou.“ Otočil se a odcházel. Fakt se mi za ním nechtělo, ale Daniel mi naznačil hlavou ať jdu. A tak jsem splnila, co jsem slíbila a poslechla ho. Věděla jsem, že Daniel žádnou nepravost nenechá jen tak. Že mu mohu věřit.
Náš průvodce nás vzal do spousty zajímavých prostorů, viděli jsme stovky Asardů. Všichni se věnovali své práci, někdo tam přecházel sem a tam, jiný něco zadával do jejich databáze, další předával informace Ullovi. Bylo to jak na finančním úřadu, tedy ve větším měřítku. V dalších prostorách měli nemocniční zařízení. Poslední z míst, které velmi zaujalo Daniela, bylo místo sepisování záznamů z historie a současnosti. Byl to Danielův ráj.
Já byla již dost unavená a tahle situace s Danielovým zájmem se mi velice hodila. Přeci jen mi v hlavě zněla otázka: 'Co se stalo s tou dívkou?' Omluvila jsem se a odebrala jsem se směrem k našemu ubytování.
Dorazila jsem k naší ubikaci. Rozhlížela jsem se kolem sebe. Nikoho jsem neviděla, tak jsem přešla k místu, kde nás Lone odchytil. Bylo to zvláštní, velmi zvláštní. Místo místnosti, která tu byla předtím, se zde objevila jen prázdná chodba. 'Ale jsem tu správně.' Přemýšlela jsem si sama pro sebe. Dotkla jsem se rukou stěny, byla jiná, teplá a měkká. Jiná než ostatní. Otiskly se mi do ní moje prsty. Ucítila jsem znovu tu zvláštní, ale vzdálenou přítomnost. Šla jsem hlouběji do chodby. Chodba se stahovala doprava a hlouběji pod zem. Šla jsem podél ní pár minut. Všude to bylo stejné. Jen nikde nebyly žádné prostory a žádní Asardové. Každou chvilkou jsem se dotýkala stěny, abych zjistila, zda se mění. Materiál byl stejný, ale byl hřejivější a hřejivější.
Ucítila jsem ten silný pocit přítomnosti z hmoty vedle mne. Vystoupila z ní tmavá ruka. Chytla mě jemně za ruku. Bylo to divné, ale nebála jsem se. Cítila jsem, že mě to zve dovnitř, do zdi. Jakoby čekala na můj vnitřní souhlas. Vykročila jsem. Moje tělo se změnilo v šedomodrý stín a opět jen citem jsem rozpoznávala můj pohyb, vnoření do hmoty.
Cosi se změnilo a já pomalu spatřovala obraz modrého, svítivého a hřejivého místa. Jako bych byla v objetí optických vláken. Plula jsem mírně prostorem s velmi malou gravitační silou. Trochu jsem se díky tomu otáčela, jako by do mne foukal mírný vítr. Veškeré mé pohyby byly jednoduché, ale zpomalené. Moje mysl vnímala veškeré smysly. Bylo mi tam moc příjemně.
Pozorovala jsem, jak se mé tělo mění v to normální. Když jsem se na něj dívala, skoro jsem přehlédla, že z nejsvětlejšího místa se pomalu vynořovala postava cizí. Byla to ženská postava. Velmi se podobala té, kterou jsem předtím viděla na chodbě. Přistoupila blíž a já viděla, že vypadá jako já. Sledovala jsem, jak se ke mně přibližuje.
„Nemám jiný způsob, jak k tobě promluvit. Moje předešlé pokusy byly neúspěšné.“ Promluvila ke mně mým hlasem.
„Kera?“ Pokývla hlavou. „To vše, co jsem zažila, jsi byla ty?“
„Chci, abyste odešli. Utečte, hrozí vám tu nebezpečí.“ Promlouvala ke mně pomalu.
„Proč? Co se děje?“ Byla jsem hodně zvědavá.
„Nalákali nás sem všechny a také teď vás dva. Využívají naší energii k jejich výzkumům a k tvoření sebe sama. Musíte pryč, ať se děje co se děje.“
„Venku je všude poušť. Nevíme kam jít, jsme bez vody a potravin.“ Namítala jsem a doufala v nějakou pomoc. Nepřišla.
„Dost věcí se jen zdá.“
Kolem mne se zintenzivnilo modré světlo.
„Miriam?“ Uslyšela jsem Danielův hlas.
Moje tělo jakoby hořelo, cítila jsem bolest po celém těle. Měla jsem obvázané obě dlaně a chodidla, ze kterých mi koukaly jen konce prstů. Bolest stejně jako předtím začala brzo ustupovat. Chvíli mi trvalo, než jsem si uvědomila, kde jsem. Ležela jsem na posteli naší ubikace. Nechápala jsem, kde jsem se tam vzala. Rozhlédla jsem se, ale nikoho kromě Daniela jsem neviděla.
„Našel jsem tě v bezvědomí na chodbě před naší místností. Donesl jsem tě sem a zavolal pomoc.“ Začal mi Daniel vysvětlovat situaci mého umístění. „Místní lékař tě chtěl přenést nejdříve do zdejší nemocnice. Nakonec se ale rozhodl, že mojí prosbě o to, abys zůstala zde, vyhoví.“ Podíval se na mé ruce a pak zpět na mě. „Jak ti je?“
Cítila jsem, že se mé rány hojí. Zkusila jsem se posadit, nedělalo mi to problém. Natáhla jsem k němu ruku. „Prosím, pomoz mi to rozvázat.“ Udělal tak, protože mé prsty dostávaly správnou barvu. Vypadalo to, že jsou zdravé, bez popálenin. Ruce vypadaly, že jsou v pořádku. Rozvazovala jsem si jednu nohu a s druhou mi pomohl Daniel. „Stupňuje se to. Snad příště v té nemocnici nakonec neskončím.“
„Budu se tě snažit hlídat a mít tě na očích.“ Vzal veškerá obinadla a odnesl je do odpadkového koše.
Myslela jsem si své, že to stejně asi nepomůže. A i když jsem se cítila opravdu fajn, měla jsem hrozný hlad. Sundala jsem si nohy z postele a všimla jsem si jídla na stole.
„Nechali nám tu nějaké jídlo. Dej si.“ Pobídl mě, abych pokračovala.
Zvedla jsem se z postele a přešla jsem ke stolku s jídlem. Dala jsem si do pusy jednu čokoládovou tyčinku a vychutnávala si ji. Poté jsem se napila a odskočila do koupelny. Když jsem se vrátila, viděla jsem Daniela, jak se cpe.
Sedla jsem si vedle něho a začala také jíst.
„Co jsi našel v jejich zařízeních?“ Byla jsem vlastně zvědavá už od okamžiku probuzení a zjištění mého umístění.
„Historii tu mají známou přibližně tisíc let zpátky. Ale pár věcí mi v těch spisech přišlo divných.“ Ukousl kousek jablka. „Nikde žádné mýty, nikde žádní bohové, nikde tajuplné historky. Vše dané, sepsané. Jako kdyby tu někdo byl a vše zapsal.“
„Ull?“ Chtěla jsem vědět, zda tu byl od začátku jen on.
„Asi ano. O Asgardech se tam celkově hodně mluvilo. Nebyli označení ale jako předci. Jejich rodná planeta byla napadena a všichni Asardové, tehdy ještě Netrové, byly Ullem přeneseni na tuto planetu. Zde jim vybudoval ochranné podzemní zařízení, aby se jejich rasa mohla vyvíjet dál a chránilo je před nepřáteli.“
„Kdo byli jejich nepřátelé?“ Napila jsem se.
„To je na tom zajímavé. Planeta byla napadena mezinárodními loďmi, které ovládali další Netrové.“
„Hm. Rodinné rozpory jako u nás? Jsou tihle Asardové lepší než ostatní Netrové? Nebo jak se jmenovali?“
Daniel zrovna dojedl jablko. „Ano, Netrové. Bylo tam cosi psáno o vyšší inteligenci s vyspělejším vývojem civilizace a podobně. Také je zajímavé, že sami začali časem navštěvovat různé planety. Pomáhali jim s jejich vývojem a znalostmi. Na oplátku si brali 'plazmu'.“
„Na výrobu dalších chodeb? Zdá se mi, že to zařízení kolem je organické.“ Přemýšlela jsem, zda mu mám prozradit mé 'zkušenosti' ze snu. Rozhodla jsem se, že ano.
„Netuším, zda se mi to vše jen zdá. Ale mluvím v něm s ní. S Kerou.“
„S Kerou?“ Pro změnu mě vyzpovídával Daniel.
„Nevím, zda to nebyl jen sen.“ Namítla jsem.
„Pověz mi to.“
Nemusel mě přemlouvat. Povyprávěla jsem mu celou situaci, která se podle mne stala, než jsem se probudila.
„Co teď?“ Seděla jsem na křesle u již prázdného stolku. „Přece tu nebude celou dobu jen sedět?“
„No, já tu mám ještě nějaké materiály na čtení, které mi převedli do naší formy.“ Ukázal na hromadu knih u jeho části postele.
„Hm.“ Přemýšlela jsem: 'Co budu dělat já. Tady v naší ubikaci už nic nového asi neuvidím. Že bych se šla zase někam podívat?'
„Ty bys měla odpočívat. To tedy říkal doktor.“ Přerušil Daniel moje myšlenky.
„Ale já se cítím fajn.“ Namítla jsem.
„Řekl jsem, že tě nespustím z očí. Musím prostudovat tyhle knihy. Jsou přeložené do angličtiny, tak jestli chceš, můžeš mi s tím pomoci.“
„Hm.“ Moc se mi do toho nechtělo.
Nakonec jsem si opravdu jednu z nich vzala, plácla jsem s sebou na postel a začala jsem si v ní číst. Po necelé půl hodince nudného čtení jsem zase usnula. Probudil mě šouravý zvuk. Uvědomila jsem si, že jsem tentokráte určitě usnula. Neměla jsem popálené tělo a nepotkala jsem se ve snu s Kerou.
Zvedla jsem hlavu od knížky, jejíž roh se mi musel otisknout na čelo. Byl to náš průvodce. Pomalu jsem se posadila.
„Zdravím vás.“ Pokynul hlavou. „Rád vidím, že jste již v pořádku, slečno Miriam. A vy Danieli Jacksone...“, otočil se zpět ze mne na Daniela. „...že se probíráte naší historií.“
„Mám spousty otázek.“ Chtěl začít diskuzi.
Ale Lone ji utnul. „Zajisté vám na ně odpovíme. Až přijde čas. Nyní by měla být na vaší planetě, ve vaší zemi, noc. Měli byste si odpočinout či dělat činnosti, které na Zemi v noci provozujete.“
Koukala jsem na něho jako puk. 'Co tím sakra myslel?'
Lone přešel ke vstupu, odkud vyplul jakýsi ovládací panel. Zadal do něho pár příkazů. Místnost potemněla a rozsvítila se jemná, částečně krytá boční světla. Na stole a na okolních skříňkách se objevily umělé svíčky. U postele se ze zdi vysunul stolek s lahví vína či nějakého sektu a dvěma skleničkami. Knihy v Danielových rukách a kniha u mě na posteli s ostatními věcmi zmizely.
Na mém těle se začalo měnit oblečení. Stačila jsem si jen uvědomit, že vše kolem nás musí být z té organické hmoty. Měla jsem na sobě nádherné večerní šaty z lehkého materiálu v barvě bordó. Když jsem zvedla hlavu, uviděla jsem Daniela v hezkém, moderním obleku, ležérně odhaleného. Vypadal naprosto úchvatně. Musím říct, že i on ze mě nespustil oči. Uslyšela jsem zvuk posouvání dveří. Vstup se uzavřel a zmizel. Zpoza zdí se pomalinku zvyšoval příjemný zvuk vážné pomalé hudby.
Byla jsem nesvá, věděla jsem, co chtějí. Ale bála jsem se jim jakkoliv vyhovět. I když jsem hrozně moc chtěla. Bylo to velmi silné, silnější než kdy předtím. Tu mě napadlo:
„Do toho jídla či pití museli něco dát.“ Vstala jsem z postele a šla jsem ke stolku a křeslům, kde doposud seděl Daniel.
Musel to cítit podobně. „Určitě. Myslím, že tomu nezabráníme.“
Když jsem stála před ním, vzal mě jemně za ruku a postavil se. Položil si ji na hruď, přistoupil ke mně a jemně mě objal. Začali jsme tančit. Dívali jsme se do očí a já přemýšlela o tom, zda tam opravdu něco dali nebo ne. Zda to všechno je jinak. Co vlastně v těch jeho očích vidím. Připadalo mi, že moje mysl není ovlivněná. Přišlo mi, že je čistá.
Začali jsme se jemně líbat a intenzita polibku se pomalu zvyšovala. Moc jsme toho nenamluvili, nebylo proč. Vychutnávali jsme si jeden druhého. Svoji vůni. Dotyky a vzrušení. Naše vášeň byla čím dál silnější a naše dotyky se přirozenou cestou změnily v jemné a zároveň vášnivé milování. Detaily, i když byly nádherné, si nechám jen ve svých vzpomínkách.
Probudil mě jemný polibek na tvář. Ještě se zavřenýma očima jsem se usmála. Když jsem je otevřela, viděla jsem Daniela, jak se na mě dívá a usmívá se.
„Dobré ráno.“
Chvíli jsem si myslela, že jsem ve svém bytě, ve své ložnici, ve své milované postýlce. Bylo mi tak hrozně krásně. Ale když jsem si uvědomila, kde jsem, bylo mi trochu smutno.
„Chtěla bych být doma.“ Postěžovala jsem si a dotkla jsem se jeho vlasů. Políbili jsem se.
Byla jsem si jistá, že na nás už opravdu nic nepůsobí. Trochu mi tou situací zaplesalo srdíčko radostí. I když jsem nemohla vědět, co si o tom všem myslí Daniel. Hodila jsem tyto myšlenky raději za hlavu. 'Teď. To je to, na co mám myslet.' Rozkázala jsem si. 'Až tohle skončí, skončí všechno.'
Posadila jsem se. „Jak jsi poznal, že je ráno?“ porozhlédla jsem se kolem sebe.
„Je tu normální světlo a už tu byl náš průvodce. Zdál se mi velmi spokojený, když nás tu našel.“
„Hm.“ Zakroutila jsem mírně hlavou. Vstala jsem z postele, dala Danielovi ještě jednu pusu a šla jsem si dát horkou sprchu.
Když jsem se utírala, uslyšela jsem, jak se otevírá naše místnost. V tu chvíli jsem omdlela a sesypala jsem se k zemi.
Moje tělo se pomalu měnilo a já opět přicházela o zrak. Po chvíli jsem nic neviděla a jen jsem cítila svůj pohyb pryč. Když se vše zastavilo, obraz se kolem mě opět zviditelnil. Byla jsem v modré 'místnosti'.
„Jdou si pro tebe. Proto jsem musela zasáhnout. Nedej jim, co chtějí.“ Mluvila na mě Kera. „Najdi cestu ven, jinak použijí celá vaše těla a zemřete. Najdi cestu ven.“ Naléhal na mě její hlas.
„Dost věcí se jen zdá.“
„Miriam!“
Slyšela jsem Daniela, jak mě volá. Moje tělo bylo tak těžké, těžší než kdy předtím. Otevřela jsem oči, nade mnou byl plastový poklop. 'Jako tehdy v první snu.' Napadlo mě. Ale bolest mého těla mi bránila cokoliv víc vnímat. Bylo celé spálené.
„Našli jsme tě v koupelně. Kůže se na tobě pálila a tys přitom byla v kómatu. Jen díky zásahu zdejších lékařů se tě podařilo zachránit.“ Mluvil na mě Daniel.
Já si ale v duchu říkala, že se to musí zase zlepšit. Snažila jsem se nadzvednout svou ruku. Byla celá rudá, scvrklá. Ale během chvíle mi na ní začaly růst nehty. Kůže se jakoby začala mírně vlnit, stará opadávala a nová rostla. Byla to závratná rychlost. Všechno mě šíleně svědilo. Dech se mi zlehčil a já mohla dýchat z hloubky.
„Jsem v pořádku.“ Oznámila jsem Danielovi, co se se mnou děje. Ne že by to neviděl na vlastní oči.
„Jsi raněná, těžce raněná.“ Nevěřil jim.
„Ne!“ zvedla jsem ruku. „Podívej!“
„To není možné.“ Vyšlo z něho potichu. Ale uvědomil si, že je to stejné jako předtím.
„Pomoz mi odtud.“ Poprosila jsem ho. Podívala jsem se kolem a nikdo, než my dva, tam nebyl. Asi je zaměstnávalo něco jiného. Pomalu jsem se posadila a on tak učinil.
Zvedla jsem se z postele a cítila jsem se, jakoby mě cosi opouštělo. 'Kera?' Přemýšlela jsem a vzpomněla si na její poslední slova. 'Dost věcí se jen zdá.' Přehrávala jsem si poslední vzpomínku v hlavě. 'Dost věcí se jen zdá.'
Otočila jsem se k Danielovi, vzala ho za ruku a táhla jsem ho pryč. „Musíme pryč! Myslíš, že najdeme cestu ven? Viděl jsi v těch knihách nějaké plány?“
„Co? Proč?“ Nedokázal se zorientovat.
„Věř mi, prosím.“ Popotáhla jsem ho za ruku.
„Lékaři říkali, že budeš zmatená, až se probudíš. Ale tohle jsem nečekal.“
Zastavila jsem a otočila jsem se k němu. Podívala jsem se mu upřímně do očí. „Danieli. Mluvila jsem s Kerou. Chtějí nás použít k vytvoření dalších čehosi.“ Ukázala jsem do chodby. „Musíme pryč.“ Přišlo mi, jako by mě neposlouchal. „Prosím! Rychle!“ Zvyšovala jsem prosebný hlas. „Danieli!“ Křikla jsem na něho. Stál tam jako zkoprnělý a nehýbal se. „Danieli!“ Byl to už zoufalý výkřik. Už jsem věděla, že s ním něco je. Nebyl to on. Nebyl!
Vykoukla jsem z chodby doleva, doprava a otočila jsem se zpět k Danielovi. „Ne!“ Zoufala jsem si. „Takhle ne! Nejsem tu přeci sama!“ Otočila jsem od něho a vyběhla jsem na chodbu. Nevěděla jsem kam běžím, ale utíkala jsem a utíkala. Pryč odtamtud, pryč ode všech.
Moje tělo zrychlovalo. Běželo rychleji než kdykoliv předtím. Přišlo mi, že snad skoro lítám. Já ale letěla. Moje nohy byly nad podlahou. Tedy nohy, ony tam dole žádné nohy nebyly. Koukla jsem se na své ruce. Byl kolem nich šedomodrý stín. Byl všude kolem mě.
'Zase se mi to zdá?' Přemýšlela jsem pro sebe. 'To jsem se z toho ještě neprobrala? Nebo kde to jsem? Je tohle už skutečnost?'
Má vůle chtěla co nejdál od tamtoho místa. Kolem mě se míhala stěna chodby. Tentokrát to ale bylo jiné. Já to necítila, já to viděla. 'Nebo se už můj mozek naučil zpracovávat informace tak, že to, co jsem cítila uvnitř, uměl přepracovat do obrazu?'
Zastavila jsem se. Rozhlídla se kolem. Nic jiného než tahle dlouhá, nekončící chodba, tam nebylo. Přistoupila jsem ke stěně, tedy připlula. Ten pohyb je tak těžce popsatelný. Chtěla jsem se té stěny dotknout. Povedlo se.
Jako bych za tou zdí cosi cítila. Cizí přítomnost. 'Kera?'
Stěna zdi začala slábnout, byla téměř průhledná. Vplula jsem dovnitř.
Byla jsem v nemocničním zařízení. Bylo mi povědomé. 'Já tu už byla.' Blesklo mi hlavou. Tehdy poprvé. Poprvé, kdy se mi tohle všechno zdálo. Už od začátku jsem si nebyla jistá, zda je to sen nebo ne.
„Dost věcí se jen zdá.“ Zopakovala jsem Keřinu větu a uslyšela tak svůj vlastní hlas. 'Copak tohle není sen? Tohle je skutečnost? A já jsem teď jen tohle?' Podívala jsem se na své „tělo“.
Mé vlastní myšlenky se ve mně pletly. 'Ta pevnost byla jen sen? Ty postavy?'
Po chvilce jsem všechny myšlenky zastavila a rozhlédla se. 'Musím se soustředit!'
V uzavřených inkubátorech ležela dvě těla. Mé a Danielovo. Otočila jsem se na to mé a vyplula nad něj. Dívala jsem se na své tělo, prohlížela jsem si svou tvář. Ano byla jsem to já.
V tu chvíli se mi v mysli zjevil sled obrazů: Jako malé dítě si hraji s dalšími. Utíkám lesem a hraji si na schovávanou s malým chlapcem. Jako mladá dívka dostávám první polibek od tmavovlasého hocha. 'Znám ho. Vypadá jako Digo!' Běžím lesem, dotýkám se modrého kamene a ocitám se v poušti. Probudím se, všude je písek. Začínám ztrácet zrak a nemohu dýchat. Přede mnou šedomodrá stěna.
'Proč vidím Keřiny vzpomínky? Nebo to ona tu leží přede mnou?' blesklo mi hlavou.
„To tělo je tvé.“ Uslyšela jsem ve své hlavě její myšlenky. Cítila jsem její přítomnost. „Ale vzpomínky mé. Vyřiď Digovi, že na něho myslím a popiš mu, co vše si pamatuji. Ať žije dál podle svého. Chci, aby byl šťastný.“
Dívala jsem se na své tělo. Ulevilo se mi. „Je šťastný, ale...“
„Já vím.“ Přerušila mě Kera. „Promiň, ale nemohla jsem v tvé mysli přejít informace o něm.“
Věděla, že se nebudu zlobit. Věděla, jak se cítím a kdo vlastně jsem. Řekla bych jí všechno. „Vše mu vyřídím.“ Potvrdila jsem jí její prosbu. „Ale co ty? Nemůžeš se vrátit s námi?“
„Nemohu.“ Pokračovala v původní myšlence svého hovoru. „Mé tělo je už dávno různými experimenty těchto tvorů zničené. Má mysl byla naštěstí zachráněna. Tím vším co kolem vidíš. Ty stěny v sobě ukrývají život, samy jsou živé. Využívám tohle zvláštní tělo, které mi samo pomohlo žít dál.“
„Nejen ty?“ Bylo to velmi zvláštní, zajímavé. Chtěla jsem zjistit co nejvíce.
„Je tu spousty takových, jako jsem já nebo vy dva. Systém přenosu, který vás sem dostal, je na mnoha planetách a všechny vedou sem.“ Cítila jsem v sobě stesk a hněv zároveň. Byly to její emoce, které jsem vnímala.
„Vaše těla ale nejsou od pokusů tolik zraněna, vlastně vás dosud jen připravovali. Včetně toho, co jsi s Danielem zažila.“ Věděla o všem. Nemusela jsem vůbec nic říkat. „Máte šanci se vrátit do svých těl.“
„Jak to ale máme udělat?“ Nechápala jsem a doufala v její pomoc. Vlastně nikdo jiný nám pomoci asi nemohl.
„To bohužel nevím. Ještě se odtud nikdo nedostal.“
Neměli jsme velkou šanci. Zda vůbec nějakou. Ale věděla jsem, že to zkusím, dokud moje tělo neumře.
„Jak je na tom Daniel? Nepotkala jsem ho tu.“ Měla jsem namysli tuhle mojí podobu. Vždy jsem se potkala jen s Kerou, až na tu jednu vyjímku.
„Potkala, jen jste se neslyšeli navzájem. Neumíte navázat kontakt mezi sebou. To se stává u čerstvě vnořených myslí. Ale teď už je tvůj čas. Daniela se pokusím též navést.“
Moje část mysli se oddělila od její. Nic jsem již neslyšela a necítila. V duchu jsem jí poděkovala a zaměřila jsem svou mysl na lůžko pode mnou.
Snažila jsem se projít krytem lůžka, abych se dostala na dotyk svého těla. Nevedlo se mi to. Zkoušela jsem to dvakrát, třikrát, desetkrát, snad stokrát. Nešlo to. Po chvíli tam přišel jeden Asard. Neviděl mě. Prohlédl obě těla, zadal pomocí asgardských kamenů cosi do panelu mezi lůžky a odkryl kryt od mého lůžka. Využila jsem toho a vnikla jsem pod něj. Asard zkontroloval oči mého těla, zavřel víko, opět něco zapsal a odešel.
Byla jsem u svého těla a dívala se na něj snad z centimetrové vzdálenosti. „Tady mám další pihu!“ Dotkla jsem se svého nosu.
Najednou jsem cítila, že jsem uvnitř. Musela jsem se usmát své malichernosti, která mě dovedla zpět. Otevřela jsem oči a polkla jsem. Vnímala jsem svůj dech a tíhu mého dýchání. Snažila jsem se pohnout rukou, byla ale velmi oslabená. Došlo mi, že všechny svaly mého těla jsou ochablé. Musela jsem tu ležet pěknou chvíli a mně to vše připadalo jako tři dny.
Otočila jsem se hlavou k Danielovi. Stále ještě nejevil známky toho, že je zpět. Procvičila jsem si jemně zápěstí a bolavé svaly ruky. 'Musím!' popoháněla jsem se, i když už jsem dobře věděla, jak to bude bolet. Vší silou jsem se opřela o víko nad sebou. Naštěstí nebylo vůbec těžké a zvládla jsem ho odklopit. Posadila jsem se s velkou námahou, ale šlo to. Otočila jsem se z lůžka a mé nohy pod koleny se sesunuly dolů. Málem jsem vyjekla bolestí, když se má kolena ohnula. Musela jsem tu ležet minimálně půl roku. 'Musím!' vstala jsem a skoro jsem se neudržela na nohou. Držela jsem se lůžka. Tělo bylo šíleně těžké.
'Moje kyčle! Tohle je nad moje síly!' opřela jsem se o postel a posadila se zpět. Procvičovala jsem si všechny možné svaly a snažila se u toho nebrečet. Kdyby mě slyšeli, asi by byl se mnou, a i s Danielem, konec.
Po chvíli jsem si opět stoupla a přešourala se k Danielovi. Otevřela jsem jeho víko a doufala jsem, že mu Kera poradí, co dělat dál. Že bude vědět, co jsem udělala já.
Šeptala jsem na něho a volala jeho jméno. Nereagoval. Velice dlouho nereagoval.
Pak ale otevřel oči. Oddychla jsem si a usmála jsem se, jak jen jsem mohla.
„Vítej zpět.“ Vychraptila jsem ze sebe. Vzala jsem ho za ruku. „Snaž se mi sevřít ruku.“ Pobídla jsem ho. Bylo to velmi slabé sevření. „Musíme zkusit odtud odejít.“
„Nemůžu se skoro hýbat.“ Namítl slabým hlasem. Přišlo mi, že je na tom hůř, než jsem byla já. „Bude to lepší.“
Podívala jsem se kolem sebe, ale nic jako vozík jsem tam nezahlédla. „Pomůžu ti.“ Otočila jsem se zpět k němu. Pomohla jsem mu se posadit. „Vím, že to bolí, ale prosím nedej to vědět nahlas. Nesmí nás slyšet.“
„Já vím, všechno vím.“ Chraptěl ještě víc než já.
Uslyšeli jsme slabý šum. Daniel si lehl a já zavřela jeho víko. Nemohla jsem se rychle hýbat, a tak jediné co šlo, bylo čapnout jeden z kamenů a sklouznout na zem. Do místnosti přišel ten samý Asard, co tam byl před chvílí. Tvor přiběhl k mému otevřenému lůžku a díky tomu mě přehlédl. Naštěstí všichni tihle tvorové byli malí a lehcí. Podrazila jsem mu nohy a praštila jsem ho kamenem po hlavě. Chtěla jsem ho jen omráčit, ale nebyla jsem si jistá, zda mu to neublížilo víc. Ale dýchal.
Vytáhla jsem ho na lůžko a zavřela za ním poklop. Otočila jsem se zpět k Danielovi a ten jeho jsem otevřela.
„Myslíš, že už to půjde líp?“ Zeptala jsem se, když jsem si uvědomila, jak se mé tělo docela rychle zregenerovalo, i když mě pořád všechno bolelo.
„Pokusím se.“ Posadil se a spustil nohy z postele. Hned jsem mu je ale pomohla zvednout zpět, protože jsem viděla bolest v jeho očích.
„Sakra, kdyby tu bylo něco jako vozík. Za chvíli budeš vcelku v pořádku, ale teď nemůžeš chodit a já tě neunesu.“ Zašeptala jsem. Sama jsem se ještě musela opírat. „Podívám se po něčem.“ Přešla jsem k ovládacímu panelu.
„Víš co děláš?“ Namítl potichu Daniel.
„Něco jsem se naučila od Sam, když jsem s ní byla na Thorově lodi.“ Často jsem chodila na mise právě se Sam. Posunula jsem levý horní kámen. Moc jsem toho neuměla, ale přenos věcí a lidí sem a tam ano. Bylo to tu ale trochu jiné, jakoby zastaralé. Nevěděla jsem kam, ale hlavně jsem chtěla pryč. Přesunula jsem levý dolní kámen na střed.
Ozval se zvuk a naše místnost se uzavřela.
„Sakra!“ Zanadávala jsem si. „Kero pomoz nám, prosím!“ zavolala jsem ze zoufalství.
Místnost se začala třást a ozval se alarm. Strop místnosti začal praskat a na podlahu se sunuly hromady písku. Pomohla jsem Danielovi vstát z postele a oba jsem se přesunuli k volné zdi místnosti. Co nejdál od praskliny. Oba jsem tak trochu bojácně čekali, co přijde.
Ze stropu se začalo rozsvěcovat mírně načervenalé světlo. Byl to otvor ven. Když už se skoro nic nesypalo, šli jsme se s Danielem podívat, jak to vypadá. Trochu jsem ho podpírala, ale už to zvládal dobře.
Kolem celého otvoru se vytvořila zpevněná stěna. Dívali jsem se nahoru a uvědomovali si, jak je ten otvor vysoko. 'Tohle těžko zvládneme vylézt.' Ozářilo nás bílé světlo.
Nemohla jsem se dlouho rozkoukat, ale když se mi to podařilo, měla jsem neskutečnou radost. Viděla jsem před sebou Sam a Thora. Tedy předpokládala jsem, že to byl on. Sam nám šla ihned pomoci, když viděla, jak Daniela podpírám. Musím říci, že jsem byla už hodně unavená a on byl na mě opravdu těžký. Byl to velký zápřah na čerstvě probuzené tělo. Když mi pomohla převzít Daniela, padla jsem únavou k zemi.
Probudila jsem se opět v tom známém lůžku. 'Byl to snad sen? To NE!' Nebyl to sen. Ležela jsem v asgardském lůžku na thorově lodi. Trochu jsem se pohnula a víko nade mnou se otevřelo. Vedle mě bylo též další lůžko, které ale bylo prázdné. 'Určitě zde ležel Daniel.' Pomyslela jsem si.
Otevření mého lůžka dalo signál ostatním a než jsem se posadila, přišla Sam s Danielem do místnosti. Oba v plném hovoru, diskutujíc bůhví o čem.
„Tak jak ti je?“ Zeptala se mě Sam, když došli ke mně. Seděla jsem na lůžku a přemýšlela jsem, co říct. Zahýbala jsem nohama a vše se zdálo dobré.
„Asi dobře.“ Usmála jsem se a vstala. Musela jsem uznat, že se necítím dobře, ale naprosto skvěle. „Jestli je tohle skutečnost, tak výtečně. A dala bych si něco k jídlu.“
Seděli jsme v malé místnosti, kde jsem do sebe cpala vše, co mi dali a poslouchala jsem nové zprávy od Sam. Daniel a ona seděli naproti mně a dívali se na mě. Sam měla v ruce nějaké papíry, do kterých se pořád dívala.
„Před odletem na planetě, v místě, kde jsme vás našli, došlo k ohromné pískové bouři. A díky mírnému elektromagnetickému výboji, při kterém se na chvíli zbláznily všechny přístoje na lodi, jsme zachytili nějaký signál. Nejdřív jsme se báli, že loď byla napadena, ale poté jsme zjistili, že jsme dostali seznam třiceti planet. Některé i známe.“
„To Kera.“ Řekla jsem velice šťastně. „To ona a ti další vyvolali bouři.“ Oba dva na mě udiveně zírali. Vzala jsem si od ní papíry, které měla v ruce a podívala se do nich. Našla jsem tam, co jsem hledala. „Tohle je Doranie, že ano?“ Sam kývla. „Je to seznam planet, kde jsou přenosná zařízení, které vedou na tuto planetu. Musíme zabránit dalším obětem, které by nemuseli mít takové štěstí jako my dva.“ Podívala jsem se na Daniela.
„Předáme tuhle informaci Asgardům. Thor slíbil pomoci zasáhnout proti Ullovi.“
Seděli jsme v zasedačce s generálem a Teal'cem a poslouchali jsme Sam. Ukazovala nám již lépe rozeznatelnou mapu planet, kde byly průchody do Ullovo laboratoře. Na planetě, kde jsme se ocitli s Danielem, dělal testy spojení lidí a Asgardů. Neschopnost rozmnožování Asgardů řešil svévolným způsobem, který rada Asgardů již před několika stoletími zamítla. Ale bytosti, které vytvořil, trpěly dle nových testů velkými bolestmi a brzy umíraly. Byly vcelku primitivní a jen mechanicky se naučily používat Asgardská zařízení. Samy dál dělaly pokusy na obětech, které byly na planetu přivedeny a posílaly Ullovi veškeré informace. Ke všem těm pokusům využívaly organickou hmotu, která již před jejich osídlením na této planetě žila.
„Podle všech informací Daniela a Miriam jsem usoudila, že jejich zážitky nebyly sny ani představy .“ Pokračovala Sam ve své přednášce.
„Vaše mysl.“ Podívala se Sam na mě a Daniela, protože jsme stále nechápali, co tím chce říct. „Byla společně přepnutá na jiný, ale pro vás dva stejný reálný svět.“ Podívala se zpět na mě. „Akorát ty jsi občas vypadla.“
„Tys to viděl stejně?“ Otočila jsem se na Daniela, který seděl hned vedle mě. Musela jsem zrudnout jako malá holka. Tedy já to tak cítila. Až teď mi došlo, že to, co jsem ve 'snech' prožívala já, měl on podobně. Prožíval svůj sen propojený se mnou.
„Ano, ale z mé strany.“ Potvrdil mi verzi Sam. Chtěla jsem se jít zahrabat někam pod zem. Doposud jsme o tom všem spolu nemluvili. Každý jsme museli napsat své vlastní hlášení a nesměli jsme se kvůli tomu ani spolu stýkat. Vše kvůli bezpečnosti. V mysli se mi rychle vybavily veškeré vzpomínky, které právě díky reportu byly stále čerstvé.
„No.“ Začal generál, když Sam a Teal'ca poslal pryč. „Váš report.“ Položil je před nás dva. „Je velmi zajímavý. Ve většině částí je naprosto stejný.“ Díval se na nás dva a pak se zaměřil čistě na mě. „Kromě vašich stavů paní inženýrko.“
„Ano, pane. Ty jsou také nejdůležitější.“ Čekala jsem, co z něho vyleze, protože jeho tón zněl velmi vážně.
„To zajisté. Ale jistě víte, že pokud se dva reporty ze stejné akce někde nápadně liší, je třeba je prozkoumat a já bych nerad použil jistá zařízení.“
Hrklo ve mně. Napsala jsem vše podle svého vědomí a svědomí. „Nic, co by mohlo být podle mne důležité, jsem nevynechala, pane.“
„Je možné, že jste vše nepovažovala za důležité. Jde o událost, která se stala druhého dne vašeho ubytování, poté co doktor Jackson studoval historické knihy ve vaší ubikaci. Rozcházíte se.“
„Generále, dovolte, abych do toho vstoupil.“ Ozval se Daniel, který vstal ze židle.
„Ano, doktore Jacksone.“ Vyzval ho pokračovat.
„Nevím, co tady inženýrka Bele napsala do svého reportu, ale asi nemá dostatečné zkušenosti se psaním osobních věcí do reportu.“
Generál si vzdychl. „Ano, proto tu také jsme. Tady máte oba své reporty zpět. Opravte je.“
Každý jsme si vzal své desky s reportem, které ležely před námi a šli jsme do svých pracoven. Sedla jsem si za stůl a práskla s deskami o stůl. Fakt se mi do toho nechtělo. Byla jsem i trochu naštvaná, že musím takové osobní věci psát do reportů, které budou číst ostatní. Stejně se budu muset s Danielem nějak domluvit, jak se tyhle části vůbec píší. Otevřela jsem desky, dala si ruku pod bradu a začala jsem číst svůj text. Po základních údajích jsem ale zjistila, že to není můj report, ale Danielům. Generál vyměnil texty. Chvíli jsem přemýšlela, zda mám pokračovat, ale nedalo mi to a začetla jsem se.
'Dost věcí se jen zdá.' Opakovala jsem si Keřina slova. 'Jak to přesně myslela? Kdy je to pravé a kdy ne? Moje tělo bylo opět nehmotné. Když jsem chtěla svou vůlí zvednou ruku, moje nové těle se zavlnilo. 'To, že jsem byla zpět na základně, byl jen sen?' V tu chvíli mi to došlo. 'Oni vědí o Zemi! Ull se dostane na Zem a bude pokračovat! To NE!'
Probudila jsem se s oroseným čelem na pracovním stole. Podívala jsem se na něj a zírala jsem na poslední stránku Danielova reportu.
„Co se děje? Stalo se něco?“ Vkročil Daniel do mé pracovny.
„U vás se opravdu neklepe?“ Zeptala jsem se ho trochu nevrle a ospale.
„Promiň, ale slyšel jsem tvůj křik.“ Omluvil se trošku dotčeným hlasem.
„Jo.“ Uklidnila jsem se. Měl pravdu. „Asi bych reagovala stejně.“ Usmála jsem se provinile.
„Zase zlý sen?“ Přestoupil blíže k mému stolu.
„Hm. Jestli to byl sen.“ Vzdychla jsem si. „Mám z toho pořád takový divný pocit.“
„Máš tu ještě jednu sklenici?“ ukázal na tu mou na stole, plnou vody.
„Ano. Tam ve skříňce.“ Nasměrovala jsem ho. Přešel k ní, vyndal si skleničku, vrátil se zpět ke mně a posadil se přede mne.
„Taky z toho mám smíšené pocity.“ Vzal si mou láhev a nalil si. „Pořád zásoby vody u sebe?“
Usmála jsem se. „Ano, vodař se ve mně nezapře.“ Pro změnu se usmál on. Moc mu to slušelo.
„Takže jdeme na to? Myslím ten report.“ Dodal rychle.
„Jistě report.“
*Konec*
