Velikost: 8,66 kB (HTML).
Prostředí seriálu: Stargate Atlantis
PROHLÁŠENÍ: Stargate Atlantis a postavy zde vystupující jsou majetkem Stargate (II) Productions, Showtime/Viacom, MGM/VA, Double Secret Productions a Gekko Productions a jsou chráněny patentem v USA. Tato povídka nemá v úmyslu porušit tato autorská práva, vznikla pouze pro pobavení a nebyla žádným způsobem honorována. Původní příběh, postavy a situace jsou vlastnictvím autora.
McKay se Sheppardem stáli uprostřed tábora lidí, kteří se zdáli být ekvivalentem pozemských afrických kmenů v galaxii Pegasus. Oba byli přivázáni k jednomu sloupu. Ale neviděli si do očí, stáli k sobě totiž zády.
„Umřeme tady.“ Spustil astrofyzik hlasem, z nějž byla patrná rostoucí panika.
„Už zase sýčkujete? Nikdo neumře.“ Odpověděl mu klidně jeho sloup sdílející společník.
„Podle čeho tak usuzujete, plukovníku?“ McKay se snažil otočit hlavu, ale na Shepparda neviděl.
„Byli jsme v daleko horších situacích.“ Řekl mu plukovník stále ještě klidným hlasem.
„Tohle se obvykle říká, když je situace bezvýchodná!!“ Rodney zakřičel a škubl provazy, jak chtěl ke svému hlasovému projevu přidat ještě gestikulaci rukou, jak byl zvyklý.
„Není bezvýchodná, McKayi. Teyla s Rononem se vrátí i s posilami.“ Johnův hlas zněl už trochu podrážděněji.
„Ale vždyť ani nevíme, jestli se dostali pryč!“ K panice se přidal ještě podtón strachu. A to Shepparda trochu zarazilo. McKay se nebál o sebe, ale o jejich dva přátele.
„Dostali.“ Odpověděl suše.
„Jak to víte?“ Rodney dokázal pokládat stejnou otázku v tisíci různých variantách a nikdy se neunavil.
„Nevím to, ale určitě ano.“ Tohle začínalo být směšné a John už reagoval značně rozčileně.
„Když to nevíte, jak si můžete být tak jistý?“ Rodneym znovu projela vlna paniky, potřeboval ujistit.
„Prostě proto, že je to Teyla s Rononem. A teď už mlčte!“ Tohle nebylo ujištění, které od plukovníka očekával. Chtěl něco konkrétního, něco z toho jeho vojenského klidu a rozvahy, jimiž ho vždy dokázal uklidnit. Přesto to pomohlo. Chvíli bylo ticho, když se Rodney ozval znovu.
„Táta mi říkal, abych byl připravený na den jako tenhle.“
„Říkal Vám, že budete přivázaný ke sloupu, v zajetí lidí na cizí planetě v jiné galaxii s podplukovníkem, který Vás praští okamžitě, jak bude moct?“ Sheppard se už nesnažil působit klidně. Byl naštvaný. Ze všech lidí ze dvou galaxií, musí zůstat trčet přivázaný u sloupu zrovna s neurotickým hypochondrem.
„To ne.“ McKay jeho sarkasmus zřejmě nezaregistroval, nebo ho ignoroval.
„Říkal, že přijde den smrti, a abych na to byl připravený.“
„My. Tady. Neumřeme.“ Odsekl Sheppard, kterého to nebavilo. Stáli na slunci, které nepříjemně pralo a on samozřejmě stál na straně sloupu, kam to pálilo víc. A McKay stál pochopitelně v jeho stínu. To ho ovšem neodradilo od dalších pohřebních řečí.
„Je to možné, ale stejně je dobré být připravený.“ Znělo to až neuvěřitelně chladně a věcně a John se trochu otřásl. Co to bylo s McKayem a smrtí?
„Co je to s Vámi a smrtí?“ Vyštěkl svou otázku nahlas John.
„Táta mi tohle řekl, když mi bylo osm.“ McKay pokračoval v monologu a Shepparda si vůbec nevšímal. Ten jen vzdychl a uvědomil si, že vystresovaného astrofyzika přivede na jiné myšlenky jen tehdy, pokud ho zabaví. Tak se připojil k rozhovoru.
„Zajímavé téma pro osmiletého kluka.“ Začal opatrně.
„Ani ne. Bylo to v den, kdy umřela máma.“ A pak ticho. John znal Rodneyho téměř dva roky. A znal ho nejlépe ze všech. Ale tohle nevěděl.
„To jsem nevěděl.“ Hloupá odpověď.
„Já vím.“ Rodney se lehce zasmál.
„Dělala u OSN. Jezdila po světě. Jednou nám poslali zprávu, že jí nějací povstalci v Africe zabili. Unesli tehdy pár cizinců a když nedostali výkupné, povraždili je.“ Jeho hlas zněl dutě a prázdně.
„Proto mi to říkáte teď? Tihle lidé jsou podobní?“ Sheppardem tahle informace trochu otřásla. Téměř nevědomky se podíval k chatrčím místních obyvatel, které stály jen kousek od nich.
„Ano. Byli to tehdy místní domorodci, kteří bojovali za svou zem. Normálně bych jim to přál, ale proč mi museli zabít mámu?“ Odmlčel se a John se nadechl, protože chtěl něco říct. Nic ho ale nenapadalo. Když si asi po dvou minutách konečně sestavil myšlenky, zaslechl za kopcem střelbu ze stunnerů a z Rononovy zbraně.
„Kavalérie je tady.“ Řekl místo předchozí připravené řeči a ulevilo se mu. Nikdy ho nenapadlo, že by musel utěšovat Rodneyho McKaye.
Doběhl k němu Lorne se stunnerem v ruce. Odvázal je a zase běžel pryč. Domorodci neměli žádné palné zbraně, ale i se svými holemi by dokázali zblízka nadělat pěknou škodu. Lorne a zbytek jeho lidí běželi a omračovali domorodce, kteří se přiblížili. Sheppard se na McKaye povzbudivě podíval.
„Dnes neumřeme, Rodney.“
Ten si ho chvíli prohlížel a pak tiše odpověděl: „Dnes ne, ale jednou určitě, Johne.“
S tím se začal pomalu hýbat směrem k Lornovi a jeho lidem. Doběhli k nim i Ronon s Teylou a ustaraně si je prohlíželi. Sheppard jim odpověděl pohledem a jen zakroutil hlavou.
Nevěděl, co ho vyděsilo víc. Fakt, že ho astrofyzik poprvé oslovil křestním jménem, anebo zjištění, že se Rodney nejspíš nebál smrti tolik, jak pořád předstíral. A ta druhá možnost se zdála horší. Rodney McKay má slabosti, a John byl vlastně poctěn, když mu to došlo. Byl jediný, kdo to věděl. A tak se připojil k Rodneymu, který už zase svým typickým způsobem vyprávěl jejich kolegům z týmu, co se stalo. Sheppard se k němu tiše přiblížil. McKay se na chvíli odmlčel a kývl hlavou směrem k němu. A pak zase pokračoval. Prosté gesto důvěry. Tak pokračovali směrem k bráně a pomalu zapomínali na to, jak byli právě blízko smrti. Jako mnohokrát předtím. A jako mnohokrát potom.
*Konec*
