Velikost: 16,5 kB (HTML).
Prostředí seriálu: Stargate SG-1
PROHLÁŠENÍ: Stargate SG-1 a postavy zde vystupující jsou majetkem Stargate (II) Productions, Showtime/Viacom, MGM/VA, Double Secret Productions a Gekko Productions a jsou chráněny patentem v USA. Tato povídka nemá v úmyslu porušit tato autorská práva, vznikla pouze pro pobavení a nebyla žádným způsobem honorována. Původní příběh, postavy a situace jsou vlastnictvím autora.
SG jednička stála před hvězdnou bránou v obvyklé výstroji. „Sedmý symbol zapadl,“ ozvalo se z reproduktoru ještě před vlnou plazmy.
„Tak kam jdeme dneska, Carterová?“ prohodil O´Neill než vstoupil na kovovou rampu.
„Další planeta z vašeho seznamu Antiků, pane.“
„Takže jistě něco zajímavého,“ odpověděl Jack s neskrývaným úsměvem.
„Jako vždy,“ přidal se Teal´c.
Plukovník si ještě upravoval kombinézu a mimoděk se zeptal: „Baví vás to vůbec ještě? Vlítnout na planetu plnou cizáků, kteří vám můžou udělat COKOLIV?“ Nezapomněl přitom gestikulačně mystifikovat poslední slovo.
Ostatní se na sebe chápavě podívali a společným „jo“ potvrdili, že nikdo z nich by nic jiného dělat nechtěl.
„Já to věděl,“ prohlásil vítězně Jack a vešel do modré hladiny.
I temnota ví…
Kolem sebe viděli jen šikmé stěny a nad sebou neprostupně temnou oblohu plnou těžkých mraků.
„Počasí jsme si nemohli vybrat líp,“ ironicky pronesl Daniel a sundal si tmavé brýle.
Teal´c zkoumavě prohlížel monotónní stěny: „Vypadá to jako aréna, ale přítomnost brány to vylučuje.“
Plukovník otestoval přilnavost svých bot a s mírným rozběhem pokořil jednu ze šesti stěn. Ostatní se nenechali dlouho pobízet a po chvilce stáli před okrajem jámy. Oblohou prosvítaly jen obrysy blesků a matný sluneční kotouč.
„Zmínil se Hammond o tomhle?“ zeptal se O´Neill a rozpažen ukazuje na okolní pole plná…
„Houby?“ pronesla trochu zaskočená Sam.
„No a jaký, takovýhle nerostou ani u nás a to už je co říct.“
Na okraj plochy osázené bílými houbovitými výrůstky se téměř nedalo dohlédnout. Síť kanálů ústících do oné jámy s bránou protkávala zdánlivě nekonečné plantáže. Za nimi ležela jen tmavá krajina. Další z blesků právě osvítil velké klobouky a cestovatelům prolétly zatím hlavou desítky myšlenek.
„Neměli bychom se jich dotýkat,“ zastavila Carterová O´Neilla toužícího po houbařském úlovku roku.
„Major má pravdu,“ dodal Teal´c: „Nevíme, jestli pro nás nejsou jedovaté.“
Jack hledal pomoc u Daniela.
„Na mě nekoukej, v mé knihovně toho o houbách moc nenajdeš.“
„Nevadí,“ prohlásil O´Neill a trochu zklamaně odcházel po cestě podél jednoho z kanálů.
…o nebi na zemi…
První kapky se snášely k zemi.
„No to nám chybělo.“ Jack se obrátil směrem k už vzdálenějšímu zbytku týmu a v duchu si připravoval vlezlou poznámku k jejich výpravě. Musel si ji ale nechat pro sebe. Voda dopadala na zem s čím dál větší intenzitou, stejně jako plukovníkovy kroky. Když ve spěchu dorazil k ostatním, zamotala se mu hlava.
„Asi jsem se málo nasnídal,“ snažil se zakrýt svou indispozici.
„Se vzduchem je něco v nepořádku,“ konstatoval Teal´c a bohužel se nemýlil. Carterová už mu chtěla odpovědět, ale podlehla příliš rychle. Daniel ji ještě stačil chytit a sám oslaben upadl na zem.
„Sam?“ zareagoval už napolo omámený Jack a s těmito slovy se skácel.
Jaffa bezmocně sledoval po dlouhé vteřiny své druhy a marně sváděl boj s neviditelným nepřítelem. Jako by ho těžké kapky deště srážely k zemi. Nevěděl, jestli ještě správně vnímal okolí, ale ten déšť nevyvolal jen spánek. Klobouky zářily do temné oblohy a jeho unavených očí vlastním svitem. Všude kolem.
Bílé fosforeskující světlo každé houby přispívalo k té kráse svým podílem a kontrast s oblohou se blížil dokonalosti. Bylo to jako milion zapomenutých lampionů. Spali, zatímco kolem nich tekly stroužky vody a zaplňovaly jámu s hvězdnou bránou.
…plném snahy…
Čtyři kužele světla pronikaly kovovými křesly s vysokými opěradly opatřenými držáky na ruce a trup. V těchto okovech se probudila čtveřice cestovatelů. O´Neill, jediný před nimi na vyvýšeném místě, mohl vidět do očím třem svým přátelům. „Co má tohle sakra znamenat?“ kroutil se Jack ve svízelné poloze a jedině volná hlava mu poskytla tu trochu luxusu se rozhlédnout. Kromě svého týmu neviděl zhola nic. Všichni se postupně rozkoukali a v duchu uznali, že past se někomu opravdu povedla.
„Co myslíte, že budou chtít tentokrát?“ zeptal se skoro znuděně Daniel.
„Mučení?“ nabídl sám vzápětí.
Jack zakroutil hlavou.
„Nahrávání mozku?“
„To už tu bylo, ale třeba…“
„Zvolte si smrt jednoho a ostatní budou volní,“ ozvalo se z temnoty okolo.
„Jo, třeba tohle,“ dokončil O´Neill.
„Tady má asi někdo rád Halloween,“ zavtipkoval Jack. Goa´uldských praktik si totiž užil dost a nikdy si neušetřil poznámku k jejich teatrálnosti. Všiml si také třech tlačítek umístěných na dosah spoutané ruky. „Nic mačkat nebudu.“
Žádná odpověď.
„Co chcete?“ zeptal se Teal´c.
Ticho. Slyšeli jen svůj dech.
„To nevypadá dobře,“ obávala se Carterová.
Empatie a z ní přicházející myšlenky v nich pomalu zvyšovaly nejistotu.
„No tak, nekoukejte na mě a vymyslete něco,“ pobízel plukovník svůj tým, „byli jsme přece v horší situaci. Jestli to jsou Goa´uldi, určitě budou něco chtít než tohle nechají dojít do konce.“ Pokřikem v sobě na chvíli oddálil vtíravé myšlenky na ďábelskou past: „Tak se ukažte ,vy… hadi!“
Hrobový klid.
„Co když to nejsou Goa´uldi,“ uvažoval Teal´c.
„A třeba opravdu nechtějí nic jiného než…tuhle hru,“ řekl s obavami Daniel.
„Tak tu budeme sedět, dokud…no dokud ten někdo nepřijde,“ uklidňoval se O´Neill a vtíravě zdůraznil zájmeno. „Nic nám přece nechybí.“
„Jak dlouho?“ zeptal se zdánlivě pro sebe Daniel.
„Co?“ nevěřícně zvolal Jack.
„No jak dlouho takhle přežijeme?“ dokončil nevinně archeolog.
Plukovník zakroutil hlavou a zanechal si pro sebe komentář k jeho morální "pomoci".
„Co teď ?“ Zeptala se Carterová. Ostatní trochu zaskočila, protože ona byla tou, kdo většinou na otázky odpovídal.
„Vy se ptáte?“
„Ano, já se ptám, protože tohle nevyřeší žádná fyzikální teorie.“ Řekla to tak, jako by mu vyčítala, že se ptá, ale ve skutečnosti vyčítala sobě, že tohle nedokáže vyřešit. Kdyby jen seděla častěji s Jackem na rybách než v laboratoři. Třeba by teď věděla, co má říct, aby mu to ulehčila. Nevěděla to. A to ji mrzelo ze všeho nejvíc.
„O´Neille, my Jaffové jsme bojovali a umírali za svobodu po staletí a já jsem připraven.“
„Tak na to ani nemysli. Tohle nehodlám vzdát.“
„Víš, Jacku, nedá se stále vyhrávat.“ Zamyslí se Daniel: „Kolikrát už jsem byli v podobné situaci? Život se tě neptá, jestli s ním chceš skončit.“
„Ale přece existuje spravedlnost, ne?“
„Ne, tisíce lidí denně umírá, bez soudu, bez varování.“
„Ale my to stále můžeme dokázat!“
„Jacku!“, křičí Daniel: „To není hra, slyšíš, to není hra!“
„A co když jo. Lidi, zažili jsme toho už tolik, tohle není konec. Nemůže být. Ještě, sakra ještě si musíme užít spoustu legrace.“
Jackovi se vybavil smích, dětský smích. V dálce, zdávalo se mu o něm. Ve snech.
„A jak vlastně máme vědět, že se nám to jen nezdá?“ zkouší to O´Neill.
„Bohužel, pane, něco jako skupinový sen neexistuje,“ podotkla Carterová.
O´Neill po chvilce pokračuje: „A kdyby se tedy všechno dělo jen v mojí hlavě.“ Ještě na chvíli se zamyslí: „Tak si odpovídám sám a… sakra.“ Objevil skulinu ve své úvaze.
„Možná se ti o tom Sam někdy zmínila,“ podporoval ho Daniel: „Podvědomě si třeba znal její odpověď.“
„A ty jsi to moje podvědomí,“ bral ho Jack za slovo.
„É…Nebudeme to rozvádět,“ přerušil ho raději Daniel, když si uvědomil do jaké abstrakce se dostal.
O´Neill se nevzdával: „Majore, jaká je třeba teplota ve Slunci?“
„Milion stupňů Celsia, pane.“
„Vidíte, to bych nevěděl,“ zprvu se zaradoval, ale hned si uvědomil, co tím dokázal. Zadíval se nahoru, do tmy a špetka beznaděje v něm vyvolala spoustu vzpomínek na své přátele. „Ne – ne a ne! Takhle to přece nebude!“ křičely z velitele emoce. Zbytek týmu ucítil v Jackově hlase nezvykle i trochu zoufalosti. Chtěli by pomoci.
…poznávat se…
„Třeba to tak opravdu nebude,“ řekl už sebevědoměji Daniel: „Teď myslím to s tou hmotností. To číslo může být tvůj vlastní, řekněme tip, i když sám to skutečně nevíš. Znáš Sam, určitě by to věděla; tak si tvoříš vlastní pro tebe uvěřitelnou pravdu.“
„A ty to náhodou nevíš? Bože, proč já vás tak dobře znám?“ stěžoval si ironicky Jack, ale všichni věděli, co z něj mluví. „Dobře, jestli se tohle děje v mé hlavě, víte všechno i o mně,“ zkusil O´Neill novou teorii: „Teal´cu, jakou barvu mají trenky, co mám teď na sobě?“
Jaffa pozdvihl obočí: „Tak to skutečně netuším.“
„Pane, lidský mozek vnímá vše jako realitu, i sny a vy víte, že to Teal´c nemůže vědět,“ vysvětlila ještě jednou Sam Danielovu teorii.
„Já vím, já vím, dneska u snídaně jste mi vykládala, že moje vločky vůbec nemusí existovat. Jako v tom filmu. Matrix nebo jak,“ rozčiloval se O´Neill. „Kam tohle potom vede? Já si teď někde tohle všechno říkám, ne, představuji pro sebe a možná jsem to dělal celý život? Tak to mi nikdo nenamluví. Já mám svou realitu a v té by nikdo nechtěl zabít mé přátele.“ Nad svou poslední větou se už nedokázal pousmát.
Nebyl si ani jist, jestli má cenu se vůbec nahlas ptát, všechno už mu připadalo absurdní, takové zamlžené a neúplné. Jako ve snu.
„Dobře, řekněme, že to není realita. Jak se z ní dostanu? Kromě těch tlačítek.“
„Určitě se ti někdy stalo, že jsi ve snu padal a potom ses probudil,“ nabídl pomoc Daniel.
„Takže mám počkat, až umřu?“ vyhrkl trochu udiveně Jack: „A zjistil, že jsem v nebi, nebo kde?“ Překroutil myšlenku, ale vytušil řešení.
Bolest.
Aby ještě uspokojil část svého já, které věřilo ve skutečnou realitu situace, rozezleně zavolal do temnoty: „Tohle chcete? Vy nemůžete být lidi. Ani Goa´uldi. Jinak byste věděli, jak tohle skončí a rovnou nás všechny zabili.“
Na odpověď už ani nečekal.
„Tak se teda vzbudím, nebo mě aspoň bude pořádně bolet hlava.“ Jack se postupně zadíval do očí všem přátelům a věděl, že oni by pro něj udělali totéž.
„Sbohem.“ Skloní hlavu a mocným pohybem se o kovové opěradlo udeří do týla.
…a být pospolu.
Když otevřel oči, jeho vědomí se zachvělo; neviděl nic. Nic než světlo. Tak jasné, že reflexivně přivřel víčka. Nebe? Ne. Vysoká bytost s blanitýma rukama mu přestala svítit do tváře a on uviděl vnitřek kabiny plné přístrojů. Dech se mu zpomaloval. Kromě bolesti ucítil na hlavě i pevnou čelenku. Se smíšenými pocity probodával zrakem modré postavy v pláštích. Ostatní členové týmu leželi opodál bez čelenek, nepřipoutáni, což se o něm stále říci nedalo.
„Buďte v klidu,“ začala vysvětlovat cizí bytost.
„V klidu? To myslíte vážně? Takhle se bavíte?“ snažil se Jack reagovat co nejmírněji.
„Chápu, jak to pro vás vypadalo, ale testování je nutné za reálných podmínek. Byl jste vybrán pouze vy a podle všeho jste uspěl. Každý, koho polapí tato planeta je podroben zkoušce.“
Mimozemšťan klidně pokračoval: „Získané vzorce uvažování poslouží ke studiu našim vědcům na planetě nedaleko této. Vaši společníci budou ještě chvíli ve stavu spánku. Jestli vás zajímá, jak jsme se o příchodu dověděli, zeptejte se toho se znakem na čele. Byl nečekaně rezistentní a ještě zřejmě viděl náš signalizační systém. Teď už musíte jít. Vyneste prosím své druhy,“ skončil s naučeným proslovem a uvolnil plukovníkovy okovy. „A ještě něco čistě ze zvědavosti: zelená, nebo modrá?“
O´Neill to už nevydržel: „Třeba červená, jestli nás hned nepustíte ven.“
Modul se ponořil k hvězdné bráně a jen na okamžik bylo možno spatřit jeho viditelně hydrodynamické tvary. Hladina se zavlnila a O´Neill nevěděl, co si myslet. Nerad se probouzel ze snů a tak se jen díval kolem. Spokojeně spali. Byl tu správně, ať už to bylo kdekoliv.
*Konec*
